Proč jste si vybral pro život právě Finsko?
Je to asi tím, že mám finskou manželku a někdy v roce 2010 jsme se rozhodli, že si tady koupíme dům a budeme tu bydlet přes léto, když sezonu hraju v zahraničí. Pak začal koronavirus, takže jsme se vrátili do domu a už jsme tady zůstali.

Jaký je život ve Finsku? Je odlišný oproti Česku?
Celkově je Skandinávie jiná oproti Česku. Je tady jiné počasí, větší zima a v zimě větší tma. Život tady je trochu pomalejší. Lidi nikam nespěchají a tím, že je tady méně lidí a víc místa, tak mi to přijde pohodlnější.

Vyhovuje vám pomalejší styl života víc?
Většinou jo, někdy ne, někdy mi chybí ruch Prahy třeba. To si ale člověk může zajet do velkoměsta. Když jsem párkrát za rok v Praze, tak si to tady zase užiju. Na každodenní život s dětmi je to tady ale prima. Život v maloměstě má taky svoje výhody. Všude je to blízko a jako otec tří dětí jsem takový taxikář, takže to aspoň nemám tak daleko.

Umí vaše děti česky, když žijí ve Finsku?
Snažím se s dětmi pořád mluvit česky, aby jazyk uměly. Mluví česky a finsky a anglicky nás slyší, jak s manželkou povídáme. Nejstarší dcera umí česky nejlépe, docela dlouho v Česku i bydlela, ale mladším občas nějaká slovní zásoba chybí. To je ale pochopitelné. Stejně ocením, když si s dětmi můžu doma pokecat česky.

A jak jste na tom vy s finštinou?
Udělal jsem si kurz finštiny, snažil jsem se aspoň trochu naučit a každý den se snažím odposlouchat něco nového. Řekl bych, že rozumím skoro všemu, co si tady povídají, pokud to není vyloženě nějaký slang, ale gramatika vázne a psaní mi nejde. To je nejtěžší.

Jak často se vracíte do Česka?
Snažím se tak dvakrát do roka. Jednou ve vánoční pauze jako třeba teď a v létě jsme tam někdy na týden, někdy třeba tři týdny. To je vždycky příjemné.

Milan Jurčina v dresu hokejové Sparty
Sparta mi volala na golfové hřiště, vzpomíná Jurčina. Jak ho baví práce skauta?

Ve Finsku také trénujete další generace gólmanů. Baví vás nová role?
Baví mě to hodně. Je skvělé vidět, jak se kluci zlepšují, že poslouchají a dají si říct. Jsem už u čtvrté kategorie, začal jsem u dorostu, teď jsem s juniory, loni jsem byl na skok na Slovensku s chlapy v extralize. To bylo taky fajn. Je to příjemné, že člověk může předat nějaké zkušenosti a poznatky.

Často se říká, že seveřané mají daleko lepší pracovní morálku, zatímco Češi na tréninku spíš něco odfláknou. Vnímáte tenhle rozdíl v mentalitě?
Mentalita je v každé zemi jiná. My máme zase jiné přednosti. To, že jsou občas ručičky dozadu a nechce se nám makat, samozřejmě vnímám. Pokud kluci začnou makat a vidí v severní Americe nebo Skandinávii, jak to dělají ostatní, tak zase vyniknou přednosti, které určitě máme. Ať už je to česká chytrost, vyčůranost, je nám to ku prospěchu. Většinou jsme šikovní s rukami, máme dobrý přehled ve hře, brankáři jsou většinou velice dobří. Pokud kluci makají, tak jsme schopní jim konkurovat a kolikrát je i předčít naší chytrostí.

Na led se tedy dostanete jako trenér často. Chodíte si ale i zahrát?
Dlouho jsem nechodil, protože jsem toho měl za kariéru docela plné zuby a nebyla chuť. Letos v létě jsem ale začal a chodím si jednou týdně zachytat se starými pány. Hrozně mě to zase začalo bavit, je to příjemné. Teď do toho ještě zápas v Česku, to je taková třešnička na dortu.

Marek Černošek vyhrál s hokejovou Spartou dva mistrovské tituly. Nyní se věnuje finančnímu poradenství.
V Praze mi zůstalo srdce, Spartě fandím, říká Černošek. Jak vzpomíná na tituly?

Na Návrat legend jste tedy připravený a rozchytaný?
Na kvalitu protihráčů určitě nejsem připravený. Na nějaké základní pohyby ale určitě jo.

Jak se těšíte na tenhle výroční zápas?
Strašně moc. S některými kluky jsem v kontaktu, nebo jsme se viděli. Ríša Žemlička tady má syna, takže za mnou párkrát ve Finsku byl, s Patrikem Martincem jsem byl v Koreji ve stejnou dobu, Michal Sivek byl můj agent, takže se často potkáváme i na zimácích, s Láďou Benýškem, který je skaut, taky. S některými dalšími jsem se třeba neviděl od našeho titulu, takže se na to strašně těším, až kluky uvidím a pokecáme a zavzpomínáme. Věřím, že to bude neskutečný zážitek.

Navíc se bude hrát v hale v Holešovicích, která zažila velké úspěchy…
Já jsem tam začínal s hokejem a vyrůstal jsem tam. Pak jsem tam slavil největší úspěch kariéry – titul se Spartou. Pro mě to bude neskutečná nostalgie.

Velké úspěchy jste ale slavil i s juniorskou reprezentací, s níž máte dva tituly mistra světa. Jak na to vzpomínáte?
To bylo nádherné. Měli jsme skvělé trenéry a skvělá mužstva. Říkal jsem si jenom „hlavně jim to nezkaz“, protože tohle se nesejde každý rok. Byla tam skvělá parta, maséři dělali výbornou srandu. První rok to bylo hodně těsné, všichni soupeři byli vyrovnaní. Druhý rok jsme to pak suverénně vyhráli, bylo to neskutečné.

Druhý titul v roce 2001 byl navíc pro český hokej v kategorii do 20 let poslední. Co říkáte tomu, že na vás nikdo už nenavázal?
Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že by tohle nebylo. Český hokej sklízel jeden úspěch za druhým, chlapi vyhráli třikrát po sobě mistrovství světa, olympiádu, my vyhráli dvakrát… Asi to byl takový vrchol a pak to začalo jít trochu dolů, přišla vítězná kocovina. Řekl bych spíš, že všichni šli dost dopředu a my se nechali na chvilku ukolébat. Za posledních pár let, jak to na dálku sleduju, bych řekl, že se udělaly hodně dobré kroky. Zase začínáme produkovat hráče a kluci na mezinárodních turnajích docela slušně reprezentují. Líbilo se mi, že dvacítka naposledy těsně prohrála ve finále, což byl fantastický úspěch. Jen tak dál.

Prošel jste i draftem do NHL v sedmém kole. Proč tahle kapitola nikdy nevyšla? Bylo to někdy blízko, že byste si tam zahrál?
Jednou to blízko bylo. Po třech sezonách v nejvyšších evropských soutěžích jsem dostal nabídku dvoucestné smlouvy z Pittsburghu. Stávka to bohužel zhatila, takže z toho sešlo. Ve stávkové sezoně jsem si zlomil kotník, takže jsem byl osm měsíců mimo a od té doby už nikdy žádná nabídka nepřišla. Asi to tak bohužel mělo být. Kdybych byl ale zas tak špičkový, tak si smlouvu vyhraju. Asi jsem na další krok do NHL neměl.

Patrik Eliáš se stal novým sportovním poradcem hokejové Slavie.
Hokejová Slavia posiluje své sportovní oddělení, novým poradcem klubu je Eliáš

Možná i díky tomu, že to nevyšlo, jste ale mohl se Spartou slavit mistrovský titul. Sezonu 2006/2007 jste přitom začínal ve Finsku.
Podepsal jsem do Finska jako záskok za jednoho brankáře, který měl být jeden až osm měsíců mimo hru. Byl z toho jen jeden měsíc a zázračně rychle se po operaci uzdravil, takže jsem byl bez angažmá. Sparta začala se dvěma gólmany – Salfa (Dušan Salfický) tam dělal jedničku a Bingo (Petr Přikryl) byl dvojka. Já přijel do Prahy a chtěl jsem s nimi trénovat, zatímco jsem si hledal nové angažmá. Nějak se jim líbilo, jak vypadám, z Finska jsem byl rozchytaný, tak Binga poslali do Ústí a já tam zůstal se Salfou. Vyšly mi první zápasy, chytil jsem slinu a týmu se dařilo, takže trenéři nechtěli moc měnit vítěznou sestavu. Takhle jsme prošli základní část a ze čtvrtého místa jsme šli do play-off. Jel jsem zápas od zápasu a došlo to až k titulu. Měli jsme fantastické hráče, to bylo neskutečné. Věděl jsem, že když třeba udělám chybu, tak je tam tolik střelců, že to napraví. Byl tam Petr Ton, Jarda Hlinka, Bubák Hlaváč… Tihle kluci vždycky nějak gól dali, takže jsem na to trochu i spoléhal, že pokud aspoň trochu podržím, tak by se úspěch udělat mohl. To, že dojdeme až k titulu, mě ale nenapadlo. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsme to dohráli.

V jedné z odpovědí jste zmiňoval, že právě tohle byl váš největší úspěch kariéry. Berete tak titul se Spartou?
Asi jo. Mistrovství světa bylo obrovské, ale tím, že se hraje formou turnaje… Týmový titul je dlouhodobá práce, play-off je dost dlouhé a náročné. Kdo tím projde, tak si titul zaslouží. Navíc v mateřském týmu, kde jsem začínal s hokejem, je to pro mě asi nejvíc.

Sparta od té doby ale taky čeká na titul, i když má každý rok nejvyšší ambice.
To by mě v té době taky nenapadlo. Když jsme vyhráli, tak to vypadalo, že se tam rodí nová dynastie, která na chvíli ovládne extraligu. I když se nevyhraje, tak nejvyšší příčky bude obsazovat. Sparta od té doby byla dvakrát neúspěšně ve finále, blízko to bylo, ale člověk si zpětně uvědomí, jak těžké je to celé vyhrát a dojít až na vrchol. Pamatuju si na zápasy proti Pardubicím, že bylo strašně těžké udělat poslední krok. Prohráli jsme zápas číslo čtyři, prohráli jsme zápas číslo pět, člověku se z toho trochu rozklepou kolena. Vůlí se to nakonec uhrálo. Není to ale žádná sranda. Pokaždé když někdo vyhraje titul, tak klobouk dolů, je to strašná práce, obětování, všechno si musí sednout a musí se k tomu přidat i štěstí.

Slávisté ve 23. kole Chance ligy v Edenu porazili Prostějov 3:1.
Guman potřeboval gól jako sůl. Eliáš? Další legenda do sbírky, smál se

Sledujete Spartu na dálku?
Sleduju a fandím. Líbí se mi, jak to tam teď je. Mají super mužstvo, hodně dobré trenéry a i gólmani jsou dobří. Myslím, že je letos zase velká šance. Konkurence je ale vždycky a tak je to správně. Kdyby nebyla konkurence, nebyla by to taková sranda.

V kariéře jste kromě Česka prošel slušnou řádku zemí. Kde vám to nejvíc sedělo?
Po osobní stránce se mi strašně líbilo v Rakousku. Byli jsme v Klagenfurtu, měli jsme špičkový tým a výborné zázemí. Majitelka dávala do týmu dost peněz, takže jsme měli i příjemné věci okolo hokeje. Bylo to v nádherném prostředí, hrála se docela dobrá soutěž. V Německu jsem byl čtyři roky, tam to bylo taky fajn. Líbily se mi tam velké arény a to, že se hrálo takovým kanadským stylem. V Koreji se mi líbilo, že to bylo zajímavé. Pro cestovatele mého rázu tam bylo pořád něco nového k vidění. Hokej tam ale určitě tak dobrý není. Všude bylo něco. Ve Skandinávii jsem se zase naučil něco o hokeji i o tom, jak lidi tady přistupují k životu. V KHL jsem koukal, jakou to mělo skvělou úroveň, jak byly týmy na špičkové úrovni. Bylo vidět, že to v té době byla druhá nejlepší soutěž na světě, člověk z toho měl respekt. Byl jsem rád, že jsem si tam mohl zahrát.

Zahrál jste si i v Bolzanu. Jaký byl hokej v Itálii?
Jsem strašně vděčný, že jsem do Bolzana šel. V té době jsem měl trochu krizi. Nebyli jsme placení v Popradu, spadlo letadlo s kluky z Jaroslavle a bylo to dost psychicky náročné. Sezonu jsem skončil v Chomutově, kde jsme postupovali do extraligy. Bylo to strašně dlouhé. Po sezoně jsem si říkal, že končím s hokejem, protože mě to už nebaví. Pak začala stávka v NHL a když jsem zase chtěl začít chytat, tak najednou nikde nebylo místo. Ozval se mi agent, jestli bych nešel chytat do Itálie, takže jsem šel z KHL chytat italskou ligu. To je možná trochu potupa, ale bylo to nádherné. Bolzano je krásné místo a byl to nejlepší tým italské ligy. Všude se vyhrávalo, hokej mě tam zase začal strašně bavit. Kluci k tomu přistupovali úplně jinak, s klidem, byla sranda. Celkově mě to hrozně nakoplo do druhé části mé kariéry, kde mě hokej bavil daleko víc.

Zdroj: Youtube

Korea je hodně exotická destinace pro hokejistu. Jak jste reagoval, když přišla nabídka jít tam hrát?
Já jsem tam chtěl jít sám. Měl jsem možnost jít z Klagenfurtu do Mladé Boleslavi nebo do Korey. Se svými kanadskými spoluhráči jsme tehdy často řešili asijskou ligu a strašně mě lákalo si to vyzkoušet. Finančně to bylo navíc mnohem výhodnější než česká extraliga, takže jsem manželku přemluvil, že bych si to chtěl na závěr kariéry vyzkoušet. Byl bych tam i déle, ale klub se dostal do problémů, majitel to nechtěl dál financovat, takže najednou skončili. Možná to tak bylo lepší. Mně se tam docela líbilo, ale rodina chtěla spíš, aby děti měly kamarády a abychom byli v Evropě.

Poslední ročník kariéry jste pak strávil v Anglii. Jaká byla britská soutěž?
Tam se mi taky líbilo. Překvapivé bylo, kolik na nás chodilo diváků. Měli jsme v Sheffieldu dobrou arénu, někdy přišlo až devět tisíc lidí a v průměru šest a půl tisíce. Hokej v Anglii je dost otevřený, kluci se snaží dělat body. Šel jsem tam dělat dvojku Pavlu Kantorovi s tím, že se budu chodit koukat na fotbal na anglickou Premier League a děti budou chodit do anglické školy, navíc tam bydlí moje sestra. Odchytám pár zápasů a bude to spíš taková dovolená na poslední chvíli. Nakonec jsem odchytal skoro šedesát zápasů a bylo to náročné. Bylo to ale super, vyhráli jsme anglický pohár. Mužstvo to vyhrálo po 17 letech, takže z toho byla obrovská radost. Oslavili jsme to a začal koronavirus. Tenhle poslední vítězný zápas byl vlastně můj poslední zápas v kariéře. Bylo to hezké rozloučení, byl jsem za to vděčný. Anglie byla příjemné místo na život a zase nová zkušenost.

Petr Čech v hokejové brance
Petr Čech si znovu zachytá první ligu v Británii. Jde na hostování do Belfastu

Hrál koronavirus roli v konci vaší kariéry? Nebo proč jste se rozhodl, že to zabalíte?
Určitě hrál roli. Ještě do Vánoc jsem trénoval a byl jsem se Sheffieldem v kontaktu, protože chtěli, abych pokračoval. Trenér myslel, že v mém případě věk není překážkou. Trénoval jsem proto dál, ale v lednu mi řekli, že asi hrát nebudou, což nakonec nebyla pravda. Nakonec hráli od konce března asi šest týdnů, ale to už mě tam nezval. Další sezona byla zase ovlivněná covidem, takže jsem si říkal, že to tak asi mělo být, že se začnu věnovat něčemu novému. Teď jak zase hraju, tak mě to trochu mrzí. Mohl jsem si ještě pár let zahrát, Jarda Jágr taky pořád hraje. Možná to ještě mohlo pár let být. I tak jsem ale vděčný. Dvacet let jsem hrát profesionálně a podíval jsem se po světě. Ničeho nelituju.

Velkým tématem posledních dní je brankář Petr Čech, kterého si vytáhl Belfast do nejvyšší britské soutěže. Co tomu říkáte, kam až to česká fotbalová hvězda dotáhla v hokeji?
Je to skvělé, jsem za něj strašně rád. Byli jsme v kontaktu, přišel mě pozdravit, když jsem tam hrál proti Guildfordu. Posílal mi videa, jak trénuje, ptal se, co by mohl zlepšit, takže jsem mu tenkrát dával nějaké tipy. On nám zase dal lístky na fotbal na Chelsea proti Manchesteru. Byla to vzájemná pomoc. Vím, že to Petra strašně baví a je zapálený. Tím, že je velký a je docela dobrý bruslař, tak toho v bráně hodně zakryje. Jak je navíc ještě strašně pracovitý, tak si to naprosto zaslouží. Doufám, že dostane příležitost si zachytat. Bylo by to neskutečné, kdyby se profesionální fotbalový brankář dostal do profesionální anglické hokejové ligy.