Jak těžké bylo oznámit, že končíte kariéru?
Určitě to nebylo snadné. Je to pocit, jako když se člověk jde rozejít s holkou. Nějaký čas už jsem to ale v sobě zpracovával, není to něco, o čem bych se rozhodl včera. To mi určitě pomohlo.

Cítíte spíš úlevu, nebo to ještě bude bolet?
Myslím, že to bude bolet asi pořád. Člověk vidí zápasy, sestřihy a výsledky a vzpomene si na to. Je to ale něco, co člověk musí udělat, díky tomu se mu i uleví. Teď už nebudu dostávat tolik otázek od lidí kolem, co se děje a co bude. Všichni se to můžou dozvědět, to je fajn.

Kdy přišla ta úleva?
Nejvíc se mi ulevilo asi na konci léta, kdy jsem to oznámil v Coloradu a oni to přijali dobře. Berou, že když tělo řekne stop, tak to prostě dál nejde. Měl jsem ohromný strach z toho, jak by sezona případně probíhala. Že by tam neustále byly nějaké injekce, prášky na bolest a podobné věci. To už jsem po předchozí sezoně podstupovat nechtěl.

Jak psychicky náročný byl poslední rok, kdy jste nemohl chytat a nevěděl jste, co bude?
Je to samozřejmě ohromně frustrující, na druhou stranu ale i trochu osvobozující, když si člověk uvědomí, že už to zkrátka a dobře nejde dál. Nejdřív to bylo hodně těžké období a střídala to úleva.

Omezují vás zdravotní problémy v běžném životě?
Neřekl bych, že omezují, ale samozřejmě jsou věci, kterým se musím vyhýbat. Někdy jsou horší dny a někdy lepší. Co se týče sportu, tak se snažím si s tím hrát a hledat, co mi tělo dovolí a co ne. Hodně jsem přes zimu plaval, což je hodně neinvazivní na koleno. Do budoucna určitě cyklistika, chodím teď hrát hokej jako hráč, což mi tělo dovolí, když to je třeba jednou dvakrát v týdnu a když nechodím do rozkleků. Zkrátka a dobře hledám věci, jak zůstat aktivní. Sport k mému životu patří, takže doufám, že budu fungovat co nejdéle.

Takže dřív jste góly chytal a teď je sám dáváte?
Občas nějaký dám a je to docela fajn pocit.

Je výhoda, že víte, jak vyzrát na brankáře?
Občas využiju situací, které jsem sám neměl rád. Spíš jsem ale rád, že se můžu hýbat a jsem s partou kamarádů. Člověk si pak hokej užívá zase trošku jinak.

Takže nejste ten typ, který po konci kariéry nemůže hokej ani vidět?
Není důvod, hokej mám rád. Je to moje celoživotní láska. Určitě to není tak, že bych se v noci budil a koukal na zápasy, ale mám rád o tom povědomí.

Dá se říct, že se vám tělo postupně trochu rozbouralo? Zdravotních trablů jste měl dost a dost.
První operace obou kolen jsem zažil ve 14 a 15 letech. Nejsem doktor, takže vám neřeknu nic moc odborného, ale šlo o to, že mám vrozenou vadu čéšky, která je nějak špatně dovyvinutá. V té době se panu doktoru Neprašovi, který mě za kariéru několikrát operoval, podařilo dát to do kupy. Fungovalo to až do 30 let, kdy jsem měl opět operaci obou kolen. Odtamtud to pak už šlo z kopce. S panem Neprašem jsem se ještě bavil v samém závěru a vysvětloval mi, že problém v koleni potom způsobí, že člověk se nepohybuje tak, jak má, ulevuje si a z toho plynuly další zranění, která mě v posledních letech provázela. Zdravím pana doktora a děkuju mu, že mi vůbec dal šanci se dostat tam, kam jsem se dostal.

Určitě jste smutný, ale povedlo se vám dosáhnout na velké věci.
Já na to koukám spíš z té druhé strany, jsem vděčný, kam až to došlo a co jsem měl příležitost si užít. To je něco, co mi už nikdo nevezme. Zároveň si uvědomuju i to, že ty zákroky, které jsem podstoupil, byly taková oběť za to posunout se dál. Někde vzadu v hlavě jsem ale měl, že to na mě někdy zaťuká a budu to muset pozvat dál.

Co považujete za vrchol kariéry a své formy? Play-off proti Edmontonu?
Možná i jo. Bylo to takové vyvrcholení kariéry. Darcy Kuemper, můj parťák, se zranil a my byli jeden z favoritů ve finále konference, takže to na mě v tu chvíli dýchlo. Dostavily se nějaké pochybnosti a strachy, ale řekl jsem si, že do tohohle momentu jsem směřoval celou kariéru a teď už to musím jen prodat. Vyšlo to pohádkově, vyhráli jsme Stanley Cup. Vrcholnou formu v NHL jsem měl asi právě v sezoně, kdy jsme vyhráli Stanley Cup. Tam jsme se s Kuemperem střídali, dařilo se nám všem. Hodně rád vzpomínám ale i na svoji první kompletní sezonu, kdy měl Grubauer nějaké zdravotní trable, takže jsem chytal velkou porci zápasů a dařilo se nám vyhrávat.

Je titul s Litvínovem zážitek na celý život? Dá se to srovnat se Stanley Cupem?
Myslím, že v ten daný moment určitě. Když jsme vyhráli extraligu, tak to pro mě byl vrchol světa. Pak jsem zažil vrchol světa ještě v Coloradu. Jo, určitě se to dá srovnávat.

Do sbírky vám chybí ještě medaile z mistrovství světa, že?
Samozřejmě, na tom jsme vyrůstali. Všichni jsme chtěli hrát hokej kvůli Naganu a potom následovala zlatá generace. To mě mrzí dost, je to takový nesplněný sen, že se nám žádné medaile nepovedlo přivézt.

Během mistrovství světa budete působit jako expert na České televizi. Sledujete pozorně dění kolem české reprezentace?
Samozřejmě, snažím se mít přehled o extralize nebo hráčích v NHL. Hokej mě baví, miluju ten sport, takže sleduju tak nějak všechno.

Co říkáte tomu, jakým směrem se udává reprezentace pod novým realizačním týmem?
Pana Rulíka znám z působení v Litvínově a moc mu přeju, kam až se za ty roky posunul. Pro všechny to bude obrovská zkouška. Věřím, že udělají všem lidem v České republice radost.

Radim Rulík o vás říkal, že jste byl jiný. V čem jste byl jiný?
To nedokážu říct, já doufám, že moc jiný nejsem. Těžko soudit. S Radimem jsme se poprvé potkali už v juniorce v Plzni. Možná když jsem létal s letadlem, tak mu to přišlo jiné, to asi trochu netradiční bylo. Měli jsme takový vztah, že mě prostě nechal chytat a moc jsme se o tom nebavili. Řešil jsem to se Zdeňkem Orctem a cítil jsem od něj hlavně důvěru, což je pro brankáře vždycky to nejdůležitější.

Zmiňujete Zdeňka Orcta. Jak důležitý byl ve vaší kariéře?
Jak jsem zmiňoval pana doktora, co mě operoval, tak Zdeněk byl takový doktor přes hlavu. Určitě stěžejní člověk. Potkal jsem ho ve správný čas na správném místě a dodal mi takovou esenci, která mě pak poslala do velkého hokeje. Bez něj bych určitě nedošel takhle daleko.

Došel jste i do reprezentace, v níž jste poprvé chytal v roce 2013. Vzpomenete si na všechny zápasy?
Zrovna na 2013 si vzpomenu, protože to jsem chytal asi 20 vteřin proti Švédům, když se Sašovi (Salákovi) stalo něco s výstrojí. Na tyhle šampionáty, kdy jsem byl jako trojka, vzpomínám spíš jako na takový zážitek. Mohl jsem na to koukat zblízka, vidět hráče z NHL. Když jsem se potom dostal do fáze, že jsem chytal i nějaké zápasy, tak nám vždycky bohužel něco málo chybělo ve čtvrtfinále, abychom se přehoupli k medailovým zápasům.

Komu jste přál letos v extralize? Plzni, nebo Litvínovu?
Litvínov mám určitě v srdci i v hlavě, na druhou stranu ta organizace se strašně změnila. Chodil jsem se koukat na zápasy v Plzni, byl jsem i v Litvínově, ale uvědomil jsem si, že v celé organizaci je jenom Zdeněk Orct a pak Jurčík jako jediný hráč, se kterým jsem ještě hrál. To je dneska úplně jiný tým. Do města se ale vracíme hrozně rádi, manželka odtamtud pochází. Kdykoliv tam přijedeme, tak všechny navštívíme. Shodou okolností se letos Plzeň s Litvínovem potkala v předkole, to bylo hodně pikantní. Byl jsem se tam podívat a přiznám se, že jsem v tu chvíli přál Litvínovu. Měli lepší sezonu, nasbírali o hodně víc bodů a zasloužili si postoupit, i když Plzeň mám samozřejmě rád, je to moje rodné město a chodil jsem se na ně koukat celou sezonu. V tu chvilku ale převažovalo, že jsem přál Litvínovu.

Máte ve finále favorita?
Favorit je jasný, favoritem jsou Pardubice s tím kádrem, jaký daly dohromady. Na druhou stranu Třinec už v semifinále ukázal, že má ohromnou sílu. Uvidíme, hodně napoví další zápas.

Jak to Ondřej Kacetl dělá, že každý rok v play-off tak září?
Myslím, že čím déle tohle probíhá, o to snazší už to pro něj je. Říká se tomu sebenaplňující proroctví. Když všichni kolem vás mluví tímhle způsobem a vy to potvrzujete, tak už tuší, že jeho čas v play-off přijde a zároveň to mají pak v hlavě i jeho soupeři. Se Spartou bylo vidět, že i skvělí útočníci, kteří by z deseti situací dali devět gólů, nebyli schopní vystřelit nebo netrefili bránu a nebo stříleli do něj. Je to obdivuhodné. Už dneska je Káca legendou extraligy, když posbíral tolik nul v play-off a tolik titulů. Je to úžasné.

Když nehrajete hokej, máte určitě více času na koníčky. Čemu se věnujete?
Třeba věcem kolem baráku, na to jsem nikdy čas neměl. Většinou jsme přiletěli na dva tři měsíce, teď jsem poprvé zažil jaro, kdy člověk připravuje zahradu na léto a podobně. Zapomněl jsem tady zmínit, že mi Colorado během roku nabídlo spolupráci v tom ohledu, že jsem pomáhal se skautingem brankářů. To je možná něco, co bych do budoucna chtěl dělat. Baví mě sledovat mladé hráče. Uvidíme, jak se domluvím dál.

V minulosti jste se věnoval pilotování a focení. Něčemu z toho byste se teď věnovat nechtěl?
To se musíte zeptat vy v redakcích, jestli by to někdo dal do takového balíčku. Asi by to stálo moc peněz. Přiznám se ale, že poslední tři roky už jsem nelétal. Mám z toho trochu větší respekt, když mám teď rodinu. Nějak se teď ani nechystám zpátky za kokpit. Možná to bude jednou zase hobby na stáří, ke kterému se vrátím. Momentálně to je trošku stranou. Fotit chodím pořád. Bohužel, nebo bohudík je dneska člověk schopný udělat iPhonem fotky jako zrcadlovkou. Tímto se omlouvám tady všem fotografům.

Nepřemýšleli jste s rodinou, že byste zůstali v Americe?
Colorado milujeme, je to nádherné místo, možná nejlepší stát k životu v Americe. Máme tam spoustu přátel, hlavně Čechů a Slováků, protože jsme si tam našli československou komunitu. Byla to přátelství, která se formovala až skoro na úroveň rodiny. V tomhle to bylo hodně těžké, celý podzim jsme se tak nějak loučili. Určitě s těmi lidmi budeme dál v kontaktu. Na druhou stranu jsme doma tady. Budovali jsme domov v Plzni a těšili jsme se, až tam jednoho dne budeme žít v blízkosti rodiny. Teď si to užíváme.