Od minulé sezony jste v hráčském důchodu, dvanáct zápasů jste ale ještě stihl loni odehrát. Proč jste se rozhodl skončit v rozeběhnutém ročníku?
Tenkrát bylo hodně dusno. Prohrávalo se, mluvilo se o výměně trenérů a nikdo nevěděl, na čem je. Nikdo s nikým nemluvil, každý okolo ostatních chodil a čuměl do země… To mi nedělalo dobře a ve 39 letech jsem to neměl zapotřebí. Usoudil jsem, že nastal čas. Když jsem se podíval na soupisku a zamyslel se nad tím, kdo měl přijít, kdo měl odejít, tak už jsem to neměl zapotřebí. Spojili jsme se, řekli jsme si co a jak, domluvili podmínky a ukončili jsme to.
Potom se ještě objevila zpráva, že byste měl hrát v Izraeli, což se nikdy neuskutečnilo. Byl tam skutečně nějaký kontakt, nebo to byl celé nesmysl?
Nebyl tam žádný kontakt, nikdo mi nevolal. Byl jsem v kontaktu s nějakými lidmi z Ameriky, na ně se navázali lidé z Izraele, kteří chtěli promovat místní hokej. Já o tom ale s nikým nemluvil. Byl to úplný blud a výmysl. Dejte mi s tím pokoj, nechci s tím mít nic společného. V té době, když to vyšlo ven, tak jsem už byl skautem Bostonu a byl jsem na mistrovství světa do 18 let ve Švýcarsku. Obával jsem se, co na to řeknou manažeři v Bostonu, řekl jsem jim, že je to úplný blud, ale vůbec to neřešili.
Nabídka od Bostonu, abyste se stal skautem, přišla rychle po konci hráčské kariéry. Kdy konkrétně vás oslovili?
Oslovili mě už předminulý rok během play-off, kdy jsem s nimi měl meeting v hotelu. Přijeli sem hlavní skauti, tak jsme si zašli na oběd, popovídali jsme si o tom a potichu jsme se dohodli. Měl jsem začít už od minulé sezony, ale sešlo z toho, protože mě ještě oslovila Sparta, jestli bych nepřidal ještě jeden rok. Celkem jsem se bál, abych o tuhle nabídku nepřišel, ale v Bostonu byli tolerantní. Řekli mi, ať ještě odehraju sezonu, že na mě počkají. Nechtěli, abych si do konce života vyčítal, že jsem skončil s hokejem kvůli něčemu, co mě třeba ani nebude bavit. Byli ochotní na mě počkat. Já skončil po 12 zápasech a oni mi řekli, ať si ještě osm měsíců cestuju a dělám, co chci, protože začínám od Hlinka Gretzky Cupu. Když ale potřebovali s něčím pomoct, třeba abych se podíval na nějakého hráče, tak jsem jim pomohl, i když to nebylo ještě oficiální. Měl jsem ale osm měsíců na cestování a oddych od hokeje.
Překvapila vás nabídka práce skauta, nebo to bylo něco, co jste chtěl dělat po kariéře?
Měl jsem takovou vizi, ve hře byly i dva další manšafty. Boston přišel na férovku, že slyšeli, že by mě to bavilo. Tímto směrem se to ubíralo.
Právě Boston vás draftoval do NHL. Byla to i proto jasná volba?
Ve strukturách klubu jsou lidé, se kterými jsem ještě hrával. Don Sweeney (generální manažer Boston Bruins) byl můj parťák v mé první sezoně. S PJ Axelssonem (šéf evropského skautingu Boston Bruins), se kterým jsem teď často v kontaktu, jsem taky hrával. Bylo to velmi příjemné spojení po nějakých dvaceti letech. Jsem za tu spolupráci rád.
Jak tedy vypadá práce skauta?
Já mám na starosti střední Evropu – Slovensko, Česko, Švýcarsko, Německo. To je můj rajón, který si obhospodařuju. Chodím na zápasy juniorky i áčka, po zápase píšu reporty o hráčích, které jsem sledoval. Většinou jsou to hráči, kteří jdou momentálně na draft. Pokud vyskočí někdo zajímavý, tak za ním vycestuju, kouknu se, pošlu report a oni si to tam všechno hned čtou. Teď byl turnaj v Chomutově, takže jsem byl celou dobu tam. Je to zajímavé.
Dostanete se pracovně i přímo do Bostonu?
Jasně. Máme to asi třikrát do roka. Teď 14. ledna máme meetingy, pak jsou finální meetingy před draftem a draft. Mezitím jsou ještě nějaké turnaje. Všechno záleží na tom, jestli si mě tam zavolají nebo ne. Mezi svátky mě čeká turnaj ve Švýcarsku, kam musím vycestovat, a pak v lednu letíme všichni skauti na meetingy do Bostonu.
Hodně se mluví o tom, že Česko a Slovensko už nevychovává tolik talentů jako dřív. Jak to vidíte vy?
Vy jste na tom lépe než my Slováci, i když v posledním draftu chlapci pěkně vyskočili. Všichni jsou ale mladí. Jedna věc je být draftovaný vysoko, ale potom to dokazovat je ještě náročnější. Pak už je to na každém, jak se s tím vyrovná. Období po draftu je nejdůležitější. Udělat si nějaké jméno na prvním kempu a vybojovat si nějakou pozici.
Prozradíte nějaká zajímavá jména, která vás v Česku a na Slovensku zaujala?
O tom se nemluví. Každý má svoje žebříčky, svoje hráče a každý tým má svůj směr, kterým se chce ubírat. Jmenovat by asi nebylo úplně dobré. Každý má typologicky nějaký styl hokeje, podle kterého pak vybírá hráče.
Máte tedy nějaké instrukce, jaké hráče hledat, nebo koukáte všeobecně?
Všeobecně. Těm klukům je šestnáct nebo sedmnáct let, takže je těžké říct, co se z nich vyklube za rok, za dva nebo za pět let. Je to hop nebo trop. Je docela dobré na to mít hokejové oko toho, kdo hrál, abych dokázal posoudit, jaký hráč z daného kluka bude. Perfektní hráč asi neexistuje a pokud existuje, tak ho chce dalších 31 týmů. Je to takové hledání jehly v kupce sena.
Několikrát jsme zmiňovali draft, kterým jste prošel už v roce 2001 jako 241. celkově. Jak těžké bylo si vypracovat pozici v NHL?
Měl jsem strašné štěstí. Byl jsem draftovaný, měl jsem letět na svůj první kemp, ale zrovna v ten den, kdy jsem měl letět, narazilo letadlo do dvojčat v New Yorku. To letadlo letělo přímo z Bostonu, takže tam bylo zavřené úplně všechno. Tahle tragédie mi zrušila kemp. V dalším kempu už jsem udělal manšaft, podepsal jsem smlouvu a dařilo se mi v přípravných zápasech. Od dalšího roku už jsem byl nahoře v Bostonu. Na to, že jsem byl draftovaný v osmém kole jako 241., tak se mi podařilo se tam dostat docela rychle. Je to o štěstíčku.
Jak vzpomínáte na léta v NHL? Odehrál jste sedm sezon, 430 zápasů…
Je to moc pěkné. Člověk pozná spoustu lidí, vidí různá místa, chodí po zimácích… Poznal jsem zajímavé lidi, člověk pak zjistí, že jsou úplně normální. Není to vůbec tak, jak se o nich píše, nebo jak vystupují. Jsou to výborní a skromní lidé, i když už vyhráli Stanley Cupy nebo jsou v Síni slávy. Je to velmi pěkné a příjemné. Nejsou to ale jen lidé z hokeje. Motali se kolem nás herci, zpěváci a další celebrity. Kdybych se tam nedostal, tak bych neměl šanci takové lidi poznat.
close
info
Zdroj: ČTK/AP/Martti Kainulainen
zoom_in
Milan Jurčina v dresu slovenské reprezentace
V Bostonu jste se potkal i s dalším Slovákem Zdenem Chárou. Jaká byla vaše souhra?
Bylo to velmi příjemné. Prakticky jsem tam neměl žádnou práci, on všechno oběhal. Fantastický člověk i hokejista.
V NHL jste vyčníval i tím, že jste měl na dresu číslo 68 jako Jaromír Jágr. Má pro vás tohle číslo nějaký význam?
Ne, nemá to žádný význam. Když tam přijdete jako mladý kluk, který udělal tým, tak si nemůžete říct, že chcete nějaké číslo. Přišel jsem do šatny, měl jsem na dresu našité svoje jméno s osmašedesátkou a ani bych si nedovolil říct, že chci jiné číslo. Bylo to tam našité, vytáhli asi takový dres, jaký zrovna měli v šuplíku. Nemá to nic společného s Jágrem, měl jsem to tam prostě našité a byl jsem rád, že ten dres můžu vůbec obléct.
Po Bostonu jste nastupoval ještě za Washington, Columbus a New York Islanders. Jaké byly tyhle štace?
Ve Washingtonu to bylo hokejově asi nejlepší. Měli jsme výborný tým a zažil jsem tam skvělé čtyři roky. Také jsem tam poznal výborné lidi, výborné hokejisty. Žila tam navíc silná československá komunita, takže to bylo velmi příjemné. Potom mě vyměnili na pár zápasů do Columbusu. Snažili se tam o play-off, ale prohráli jsme z deseti zápasů asi šest nebo sedm a zavřela se nám šance na postup. Hned potom mě vyměnili zpátky do Washingtonu na play-off. Když mě vyměnili a vrátil jsem se zpátky, tak se mě ptali novináři, co na to říkám. A já jim řekl, že to je, jako bych se probudil ze zlého snu. Po tom už by mě v Columbusu asi nechtěli. Přijel jsem do Washingtonu, otevřel jsem si byt vlastním klíčem a ještě jsem měl věci v ledničce, které jsem tam nechal. Byl jsem pryč asi měsíc. V NHL to funguje tak, že vám zavolají a řeknou: „vyměnili jsme tě, děkujeme ti, ozve se ti druhý manšaft.“ To je všechno. Přijde panika. Letadlo ti letí zítra ráno v deset a dozvíte se to třeba v pět odpoledne. Co teď? Odhlásit byt, přestěhovat nábytek, stěhovat se… Zamkl jsem, odešel jsem a dopadlo to tak, že jsem se za tři týdny vrátil zpátky. Potom jsem podepsal ještě do New Yorku a tam to bylo taky velmi příjemné. Nebyly tam žádné tlaky, budoval se tam manšaft. Tréninky byly pořádná otročina, ale nebyly tam žádné tlaky na výsledky. Všechno to bylo o tom, že se kluci učí. Byl tam mladý Johnny Tavares, Josh Bailey, Matt Moulson… Měli jsme tam brankáře Jevgenije Nabokova, se kterým jsem trávil nejvíc času. Jako mladý člověk jste v New Yorku, máte to půl hodiny do centra města. Bylo to příjemné.
Po návratu do Evropy jste prošel hodně soutěží a zemí. Hrál jste ve Finsku, Švýcarsku, Lotyšsku, Chorvatsku, Německu…
Když jsem se vrátil z NHL, byla zrovna výluka. Měl jsem ještě na stole smlouvu s Tampou, Ottawou a Nashvillem. Nevím ale, co se tam nakonec stalo. Prý byla smlouva na stole, ale nějak spojení s agentem a se mnou vyprchalo. Nevím, co se stalo. Každopádně to padlo a šel jsem do Finska. Měli jsme dobrou sezonu, po ní jsem měl jít zpátky do Bostonu, ale byly tam nějaké problémy s transfery nebo daty, takže jsem nemohl odejít. Když jsem se vrátil do Evropy, tak jsem si chtěl zahrát každou kvalitní ligu v Evropě. Všechno se mi to povedlo kromě Švédska. Když jsem přišel na Spartu, tak v ten samý den, kdy jsem podepisoval smlouvu, se mi ozvali ze Švédska, že by měli zájem, abych přišel. Řekl jsem jim „pardon, zrovna dneska jsem podepsal na Spartě.“ Jinak jsem si ale vyzkoušel KHL, švýcarskou ligu, německou ligu, finskou… Oťukal jsem si to a člověk aspoň může porovnávat a vyprávět příhody.
Kde se tedy hrál nejlepší hokej? Kde vám to sedělo?
Všude se hraje trochu jinak. Amerika je o tom nahodit, bum, bum, bum a ven z třetiny. Finsko je prošpikované systémem, proto jsou tam výsledky jako 2:1, 2:0 a podobně. Švýcarsko připomíná americkou farmu, takový hokej mi vůbec nevadí. Rusové, to je bavendo. Jsou to hračičky, velmi šikovní a individuálně vybavení hráči. V Německu je to podobné Americe, bylo tam hodně Američanů, kteří si zahráli NHL. Brali si sem rodiny a brali to skoro jako dovolenou. Když byla reprezentační přestávka, tak měli pět dnů volna, takže to byla samá Paříž, Amsterdam, lyžovačky na horách… Ti si to takhle zpříjemňovali, ale hokej se hrál hodně americký. Člověk to vidí ze všech perspektiv a může to porovnávat.
Hodí se vám tohle porovnání i do vaší současné práce?
Ano. Věděl jsem díky tomu, když se mě ptali, kde dávají jaký prostor mladým hráčům. Člověk poznal spoustu lidí, získal hodně kontaktů. Moji vrstevníci se teď stávají v klubech sportovními manažery. Když jsem byl ve Wolfsburgu, tak jsem koukal na jméno manažera a viděl jsem, že jsme spolu hráli. Místo abych skautoval zápas, tak jsme si půl zápasu povídali, jak se má, jak jde život. Někdo dělá manažera, někdo skauta, ale všichni se kolem hokeje motají. To je super.
Konec hráčské kariéry jste strávil ve Spartě. Proč jste se rozhodl právě pro ni?
Byl jsem zrovna na golfovém hřišti, když mi zavolali. Čekali jsme, ale řekl jsem, že ve 36 letech už chci jít hrát na nějaké pěkné město. Celý život jsem hrál na pěkných místech a nechtěl jsem to měnit. Přišly nějaké nabídky, které byly i finančně zajímavé, ale bylo to z měst, kde nebylo co dělat. Najednou přišla Sparta, měla za trenéra Uweho Kruppa a byly tam nějaké divoké výsledky. Proto mě zavolali na zkoušku. Řekl jsem si fajn, nemám co ztratit. Dohrál jsem si golfíček, zabalil jsem si a jel jsem. Dali mi tady příležitost, zahrál jsem si a prodloužil jsem si kariéru o tři a půl sezony. Ničeho nelituju. Hokej mě tady začal bavit, lidi to tu mají rádi, hraje se v pěkné hale a byla dobrá parta. Neměl jsem důvod končit až do poslední sezony.
Mrzí vás hodně, že nedopadlo finále s Třincem, do kterého jste se Spartou postoupili?
Myslím, že lépe rozeběhnuté jsme to měli, když sezona skončila předčasně kvůli covidu. Tehdy byla v manšaftu výborná atmosféra, byli jsme naladění. Měli jsme jít na Brno, ale v tu chvíli se to zrušilo. Můj názor je takový, že manšaft byl tak naladěný a vybalancovaný, že by se udělal pěkný výsledek. Nemůžu říct, že by to byl titul, ale odehrály by se kvalitní zápasy a lidem by se to líbilo. V té sezoně, kdy jsme hráli finále, jsme v prvním kole vyřadili Liberec, ve druhém České Budějovice. Vyhráli jsme 4:1, 4:1 na zápasy a ve finále jsme prohráli s Třincem 2:4. Bohužel měli víc zkušeností z play-off než my. My jsme je přehrávali a oni šli a dali gól. To je přesně ten hokej, co se hraje v play-off. Není to o tom, kolikrát vystřelíte na bránu, ale o efektivitě.
play_fill
Chodíte si zahrát hokej i teď po kariéře?
Chodíme si s kluky zahrát dvakrát týdně do Letňan. Vždycky se tam sejde veselá parta. Někdy je to celkem vyhrocené, ale to k hokeji patří.
Jste tedy připravený na Návrat legend, který se odehraje v Holešovicích 9. prosince?
Nevím, jestli jsem připravený, ale chodíme si zahrát, aby byla chuť na dobrý oběd. Pokecáme si tam, kluci se rádi popichují… Je to příjemné.
Jak se na akci těšíte? Měla by se tam sejít zajímavá jména.
Já upřímně ani nevím, jak soupisky vypadají. Oslovili mě a řekl jsem, že pokud tu budu, tak velmi rád přijdu. Ale opravdu nevím, jaká jména tam budou. Bude to ale zajímavá akce. Hlavně pro fanoušky.
