Je to už přes devět let, co jste ukončil profesionální hráčskou kariéru. Čemu se od té doby věnujete?
Od té doby, co jsem skončil, to mělo určitý vývoj. Zakládal jsem hráčskou asociaci, to bylo to, čemu jsem se na začátku věnoval nejvíc, a věnuju se tomu dodnes. Potom jsem v Prostějově založil mládežnický klub, který jsem čtyři nebo pět let vedl. Poslední tři roky podnikám ve financích. Věnuju se finanční gramotnosti, plánování… Jsem finanční kouč.

To je u sportovců poněkud neobvyklá cesta. Co vás vedlo právě k financím?
Je to neobvyklé, ale vidím, že kluci, se kterými jsem hrál, se vydali různými cestami. Je to dané tím, jak má kdo nastavené vize a cíle. Já nikdy neměl klapky, že bych musel zůstat tady nebo tady. Jsem otevřený spoustě příležitostí a tahle příležitost si mě našla. Řekl bych, že mě finance vždycky zajímaly. Zajímal jsem se o to i kvůli tomu, že jsem chtěl mít finanční gramotnost jako jeden z pilířů v hráčské asociaci. Potom jsem při intenzivnějších konverzacích zjistil, že je to věc, která by mě opravdu bavila a zajímala. Nejvíc mě oslovilo, že se to dá dělat vyloženě pro lidi.

Jsou právě sportovci těmi, kdo by finanční poradenství potřebovali? Jaká je jejich finanční gramotnost?
Jsem přesvědčený o tom, že to potřebuje každý. V hokejové kabině jsem seděl dlouho a stoprocentně jsme v té době všichni potřebovali kvalitní a dobrou radu. Nemyslím, že tam byl někdo úplně negramotný, ale je to odvětví, ve kterém zabere spoustu času se v tom orientovat. Pomocná ruka někoho, na koho se dá spolehnout, je velmi důležitá. Není to ale jenom o sportovcích. Finanční gramotnost u nás obecně pokulhává.

Vraťme se ale k hokeji – letos v Prostějově opět nastupujete v krajské lize jako hráč. Je to vaše první angažmá po konci profesionální kariéry?
Je to první oficiální angažmá od té doby. Jinak jsem si chodil zahrát. Jen první dva roky jsem vůbec nehrál a věnoval jsem se synovi, který začínal s hokejem. Z toho vzešel i popud reorganizovat klub v Prostějově. Vykrystalizovalo to v to, že se založil úplně nový klub. Na ledě jsem tedy byl pořád a chodil jsem si jednou dvakrát týdně zahrát s vrstevníky a kamarády z Prostějova. Myšlenka krajské ligy se zrodila už v době, kdy jsem klub zakládal. Chtěli jsme, aby kluci, kteří nemají na první ligu, měli kde hrát. Potom to bylo u ledu a až teď lidi, kteří pokračují v klubu po mně, se rozhodli to rozjet. Oslovili spoustu bývalých hokejistů včetně mě, jestli bych do toho šel. Řekl jsem jim, že pokud na to budu mít, tak jo.

Jaký byl návrat do soutěže? Baví vás to?
Musím říct, že mě to baví. Mám svoje roky, udržoval jsem se, ale přímá konfrontace s dvacetiletými kluky v krajské lize je přísná. Ale stačím jim.

Věnujete se v klubu i trénování?
Když jsem klub vedl, tak jsem děti trénoval. Měl jsem tam syna a trénování dětí mě opravdu bavilo. Poslední tři roky, co se naplno věnuju práci finančního kouče, tak vůbec netrénuju. Ale nevylučuju, že bych se k tomu někdy vrátil. Baví mě to.

Jaké jsou v Prostějově ambice? Chtěli byste si zahrát o postup výš?
Vedení, které to rozeběhlo, má ambice postoupit. Po první třetině soutěže bude čas si s nimi sednout a pobavit se reálně o ambicích, aby to viděli i očima nás hráčů. Podle mě je lepší ještě rok nebo dva zůstat v krajské lize než se hnát někam nahoru. Já do toho šel s tím, že bych se chtěl pobavit, ale na druhou stranu se to musí hrát s jistou mírou zodpovědnosti. Nejde si tam jen tak bruslit a nekoukat se na výsledek. Máme zodpovědnost sami za sebe, máme zodpovědnost za lidi, kteří tomu udělali nějaké PR. Já navíc nerad prohrávám. Emoce tam pořád jsou, vyrovnané zápasy prožívám stejně jako v extralize.

Je to pro vás i dobrý trénink na Návrat legend Sparty v Holešovicích, ne?
Určitě, těším se na to hrozně moc. V momentě, kdy mi kvůli tomu poprvé volal Pepa Toma (kustod Sparty), tak jsem si s ním asi deset minut povídal a po půlhodině jsem mu volal zpátky, jestli si ze mě nedělá srandu. Jsem fakt rád, že si na mě vzpomněli a že toho budu součástí.

Setkání se starými spoluhráči bude příjemné, že?
Stoprocentně. Snažím se s kluky, se kterými jsme se potkávali, zůstávat v kontaktu. V Praze jsem kvůli práci každý týden, takže se snažím s nimi potkávat. Úplně něco jiného ale bude, když se potkáme v Holešovicích v kabině a ještě na ledě. To bude svátek. O2 arena má svoje kouzlo, je to krásný a komfortní stadion. Když ale cítím halu v Holešovicích, tak se mi okamžitě vzpomínky vrací zpátky. Pro mě to fakt bude svátek.

Jak se teď ohlížíte za profesionální kariérou? Máte dva tituly se Spartou…
Jsou i kluci, kteří toho mají víc, k těm jsem vždycky vzhlížel. Když se ale ohlédnu, tak jsem vždycky chtěl hrát hokej profesionálně. Když jsem vycházel z Prostějova, tak jsem si nedovedl představovat, že bych to dotáhl až tak daleko. Za kariéru jsem hrozně rád. Užíval jsem si to a teď zpětně můžu říct, že jsem si to užil. Sice jsem se nikdy nepodíval ven, i když jsem nabídky měl, ale z různých důvodů se to nikdy neuskutečnilo. Jsem za kariéru i tak rád. Spoustu věcí mi dala, spoustu vzala, ale tak je to vždycky.

Mrzí vás, že zahraniční angažmá nevyšlo?
Byla by to dobrá zkušenost. Jak ale říkám, z různých důvodů to nevyšlo. Teď by bylo zbytečné se ohlížet, jestli mě to mrzí, nebo ne. Svět se nezboří.

Jak vzpomínáte na tituly se Spartou?
Vzpomínky jsou samozřejmě krásné. Na celou kariéru vzpomínám hezky, není žádný klub, na který bych nadával, a to jsem jich prošel dost. Tím, že na Spartě byly největší úspěchy, tak mi na ni zůstalo nejvíc vzpomínek. Jak prostředí, tak město a hokejová komunita si mě získaly. Zůstalo mi tady v Praze srdce. Vzpomínám na to rád. První rok jsme se vyhrabávali skoro z posledního místa, v posledním zápase jsme porazili Slavii a postoupili do play-off. Nakonec jsme Slavii ve finále porazili. Druhý rok nás čekala hodně těžká obhajoba. Vzpomínám na to moc rád.

close Kulaté góly oslavili Jaromír Jágr (vlevo), který dal stý kladenský v sezoně, a Marek Černošek, jenž obstaral ještě kulatější branku. Má pořadové číslo 8000 v hostorii kladenských zápasů v nejvyšší soutěži. info Zdroj: Bohumil Kučera zoom_in Jaromír Jágr a Marek Černošek v dresu Kladna

Kariéru jste zakončoval jako hráč Kladna, kde jste si zahrál i s Jaromírem Jágrem. Letos sice ještě nenastoupil, ale kariéru neukončil a je asi jen otázkou času, kdy začne hrát. Co tomu říkáte?
Je to úplně neuvěřitelné. Použiju slova Mariana Jelínka, že tělo je obrovská chemická laboratoř a Džej Džej ji má naskládanou úplně neuvěřitelně. Musí mít přesvědčení v hlavě, musí to mít nastavené hluboce v sobě, což má. Potom musí mít neuvěřitelnou vůli, protože ve svých letech už se podle mě někdy musí přemlouvat, aby tělo nastavil. Smekám před ním, jak je schopný ve svých letech pořád zvládat klub, zvládat trénovat a zvládat vlastní emoce. Klobouk dolů před ním. Na roky v Kladně vzpomínám strašně rád. První rok, kdy jsem tam byl, byla stávka, takže to byl NHL ročník. Já tam hrál komparz v NHL lajně, ve které byl Tlusťoch (Jiří Tlustý), Pleky (Tomáš Plekanec), Džegr a Židla (Marek Židlický). Já tam hrál páté housle a byl jsem rád, že se tam neztrácím. Potom tam byl ještě Tomáš Kaberle, Ivan Majeský, Honza Hlaváč… Bylo to neskutečně našlapané a bylo to hrozně fajn. Jenom mě mrzí, že druhý rok jsme s Kladnem sestoupili. To mě fakt mrzí, to je škraloup na mojí kariéře. Končit takhle, sestoupit a zrovna s Kladnem… Mrzí mě to.

Nepřemýšlel jste tehdy, že byste si kariéru ještě prodloužil a pokusil se pomoct Kladnu postoupit zpátky?
Úplně upřímně? Uvažoval jsem o tom. I jsem tehdy s vedením jednal a nějaké možnosti byly na stole. Pamatuju si, jak jsem v květnu chodil doma v Prostějově na zahradě a přemýšlel, jestli pokračovat, nebo ne. Když jsme s Kladnem hráli baráž, tak jsem si ale ve čtvrtém zápase vyhodil rameno a musel jsem na operaci. To byla moje první operace za celou kariéru, do té doby jsem neměl tak vážné zranění. Říkal jsem si, jestli to není znamení. Je ti 38 let, první operace, spadlo se… Pak jsem se rozhodl, že skončím. Neříkám, že po mně na Kladně toužili a přemlouvali mě, abych zůstal. To bych lhal. Přemýšlel jsem ale nad tím, že bych zůstal a snažil se pomoct vrátit extraligu zpátky. Nedopadlo to. Pak jsem měl ještě možnost hrát v Prostějově, kde chtěli, abych naskočil do první ligy. Já s nimi celé léto až do září odtrénoval, ale pak jsem řekl, že ne, že se budu věnovat asociaci. Cítil jsem, že je čas už jít jinou cestou. Už by to asi nebylo na extraligovou úroveň, na kterou jsem byl celou kariéru zvyklý. Ne, že bych pohrdal první ligou, ale vždycky jsem to měl v sobě nastavené tak, že jsem chtěl hrát vrchol.

Sledujete i teď extraligu?
Snažím se ji sledovat. Když mám čas, tak koukám.

Co říkáte na to, jak šla její úroveň nahoru? Vrátila se řada kvalitních hráčů…
Pravdou je, že extraliga je rok od roku kvalitnější a kvalitnější. Je to určitě i tím, co se stalo na Ukrajině, že se spousta hráčů vrátila zpátky. Je to i tím, že Evropa je hráči zasycená. Chodí sem hráči ze Skandinávie i z Kanady a Ameriky. To lize částečně pomáhá, takže její úroveň šla nahoru.

Tituly, které jste získal, byly pro Spartu poslední. Čím to je, že se nedaří tak velkému klubu opět dojít až na vrchol?
Je strašně tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Aspektů během sezony je spousta. Může to být smůla na to, že je hodně zraněných, může být špatně načasovaná forma na play-off, může to být tím, že soupeř v play-off má větší formu nebo víc štěstí. Až na pár výkyvů ale Sparta vždycky byla v závěru mezi nejužšími kandidáty na titul a chyběl tomu jenom kousek. Potom už je to na posouzení lidí, kteří jsou v organizaci. Ti to vidí, pohledy zvenčí můžou být jen domněnky. Do těch se nerad pouštím.

Koho vidíte jako favorita na titul letos?
Jako extrémního favorita vidím Pardubice. Tím, jak posílily kádr hráčsky i trenérsky. Já ale zase fandím Spartě jako každý rok. Nebylo by dobré zapomínat na Třinec a vždycky se najde někdo další, kdo o to bude usilovat. Potom už to bude závěr sezony, jak má být. Ukáže se, kdo bude mít nejvíc sil, nejvíc sportovní formy a nejméně zraněných. Z mistrovských sezon si pamatuju, že euforie, když se vyhraje těžký zápas, hrozně pomůže. Síly by měly ubývat, ale paradoxně neubývají. To už je pak takové flow, jaké tým potřebuje. Když ho má, tak je to potom rozdílový faktor.

Několikrát už tu zazněla zmínka o hráčské asociaci. Jak jste spokojený s fungováním České asociace hokejistů, kterou jste založil?
Je to první projekt asociace, který vydržel déle než pár měsíců nebo rok. Moje cíle byly daleko vyšší. Museli jsme ale vycházet z možností, které nabízí ukotvení sportu ve společnosti i pohled samotných hráčů. V současné době je asociace ve stavu, kdy žije, akorát je ve stavu klinické smrti. První neblahý krok byl covid, kdy jsme nemohli do žádné kabiny jet. To chápu a respektuju, kdo by si pustil lidi zvenčí, když byl takový stav. To byly dvě sezony, kdy to nefungovalo. Druhá věc je, že spousta mladších hráčů, kteří nezažili zahraničí a fungování podobných institucí, to neumí úplně uchopit. Hledal jsem chybu i v sobě, kde jsme mohli udělat víc pro hráče nebo pro PR. Ano, vždycky je možnost udělat něco líp, ale myslím, že jsme se snažili udělat hodně. Realita je ale taková, jaká je.

Na webových stránkách je poslední zpráva dva roky stará, na Facebooku rok. Aktuálně se tedy nic neděje?
Momentálně nic neběží. Hledáme cesty, jak to zase upgradovat a nastartovat. Nechceme, aby projekt definitivně skončil. To v žádném případě. S Liborem Zbořilem (prezident výkonného výboru České asociace hokejistů) teď hledáme cesty, jak dál.

Přitom vaše vystoupení proti zavření extraligy hodně rezonovalo médii i hokejovou společností.
To byl poslední mediální výstup asociace
. Potom to rezonovalo, pak bylo ještě pár kauz, kdy se řešilo zastupování hráčů před smírčí komisí. Už se to ale nijak nemedializovalo. To už byly tak zaběhnuté věci, že když se na nás hráč obracel se smlouvou a šlo se před smírčí komisi, tak se všechny kauzy vyhrály. Nebyl důvod to úplně medializovat.