Pravdopohádka o koni se zlatou hřívou, včelkách Všudybylkách a kouzelné hudbě

Je to zase tady. Niky je u svých oblíbených koní. Má je rád všechny. Miluje jejich hrdost, sílu, statečnost, hravost. To od nich čerpá svou sílu, svou vnitřní sílu. Ta síla ho staví na hadrové nohy, které chtějí znovu a znovu chodit. S koňskou statečností překonává bolest v těle. S koňskou hravostí zkouší dál a dál, víc a víc, co jeho tělo vydrží. Hrdě se pak těší ze svých výkonů, z každého zlepšení a šíří kolem sebe radost. Vždyť i rodiče si zaslouží jeho milé úsměvy!

Prsty hladí krátkou a hustou srst koně. No jo, zase potřebuješ vyčistit. Někdy bere do ruky kartáč, někdy hřbílko a čistí prach ze srsti. Ještě pročeše žíně v ocasu a hřívu. Hřívu, která padá do očí dá tak, aby kůň dobře viděl. Přitulí se občas k jeho tělu, ale nejčastěji k hlavě. Koňská líce jsou tak jemná! Hladí koně nad nozdrami, a jakoby po pěšince kráčí se svým hlazením ještě dál, mezi oči až na čelo. Jeho ruka jezdí sem a tam, a střídá své pohyby s hlazením jemných lící. Panečku, to je velké hlazení, velké hlazení s velkým zvířetem.

Tak jo, ještě Ti vyčistím kopyta. Pomyslí si Niky v hlavě. Vždy se najde někdo v okolí, kdo mu s tím pomůže. Pokrčit jednu nohu. A podle toho, jestli je kůň okovaný nebo ne, postupuje v čištění kopýtka kopytním háčkem. Tam toho je! Úplně zatlačená sláma, seno, špína, hlína, kamínky… Všechno musí pryč, aby kůň chodil bez bolesti. Jo. To Niky zná. Kéž by to i u něj bylo tak jednoduché. Jen vyndat kamínky a slámu a znovu bez bolesti chodit. To nevadí, bude líp. Teď jsou důležité dlouhé nohy koně. Je to opravdu dřina pro všechny, vyčistit čtyři kopýtka, když někdy kůň cuká, lechtá ho to a nechce. Táááák. Hotovo. Ještě osedlat. 

Pravdopohádka o měsíci a stínovém pejskovi

Nejdřív navléknout uzdečku – jako první udidlo, srovnat udidlové kroužky, nánosník, lícnice na tváře, podhrdelník, čelenku před uši a za uši nátylník. Pak už jen vyhodit otěže na krk, aby se necouraly na zemi a kůň si neublížil. Někdy ho za uzdu drží, a někdy ho za uzdu přiváží k ohradě, když ho čistí venku. Pak položí na hřbet deku (každý kůň má většinou svoji), na ni sedlo a upravit náprsní popruh, někdy se utahuje i natřikrát, aby opravdu sedlo nesklouzlo s jezdcem na stranu.

Podle délky nohou jezdce se pak ještě upraví třmenové řemeny kovových třmenů, do kterých patří boty človíčka, který si chce vychutnat parádní jízdu na koni.  Chůze, cval, klus… Niky miluje pohyb koně. Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z hřbetu koně. Rád na něm sedí, rád objímá jeho krk nejen ze země, ale právě z jeho hřbetu. To k němu přitulí celé své tělo a objímá a objímá. Dnes navíc překrásně svítí slunce… Kůň má hřívu od sluníčka celou zlatou a teplou. Niky proplétá své prsty jednotlivými vlasy hřívy.

Ale co to? Začaly z ní vylétat včelky: „Co nás rušíš?“ „Vždyť jsme sotva usnuly!“ „Tak krásně jsi tu hřívu učesal a teď ji cucháš?“ „Proč nás budíš?“ „Co jsme Ti udělaly?“ Včelky rozčileně bzučí a jedna přes druhou sypou své otázky na Nikyho. Ten jen překvapeně vydechne: „Co tady děláte? Kdo jste? Já znám jen včelku Máju!“

A včelky se zase překřikují: „Si jako myslíš, že včelka Mája je jediná na světě, nebo co? Čím si Mája zaslouží tolik Tvé pozornosti? My jsme tu také!“ „Ty nás nevidíš?“ „Jmenujeme se Všudybylky.“ „Ty nás nechceš mít rád?“ „Proč?“ Niky nestíhá poslouchat, ani odpovídat, těm štěbetavým stvořeníčkám: „Ale ne, já vím, že existuje hodně včel. Mám vás rád. Proč si říkáte Všudybylky? Proč nemáte každá jméno?"

A včeličky odpovídají: „Protože žijeme jen krátce. Většinou žijeme jen šest týdnů. Dovedeš si představit, že bys naše hejno včel rozeznával podle jmen? Než by ses ta jména naučil, tak bychom zemřely a musel by ses učit hejno nových jmen. A to nemluvím o tom, že neexistuje jen jedno hejno včel…“ „Proč Všudybylky? Protože lítáme rády mezi všemi květinami, prostě všude, kde jsou.“ „To jsme rády, že nás máš taky rád. My potřebujeme ochranu, víš?“

Povídačky ze psí zahrady, slepičího dvorku a co se stalo za plotem.

Niky reaguje: „Proč žijete tak krátce? Vždyť Mája…“ Včeličky silně zabzučí svou nespokojeností a skočí Nikymu do řeči: „Bzzz, Mája, Mája! Prosím Tě! Vždyť je vymyšlená! To je jasné, že ji v televizi vidíš pořád dokola, takže jakoby pořád žije.“ „My jsme skutečné!“ „My jsme opravdové!“ „Vždyť nás vidíš pořád na nějakých květinkách!“ „Některé z nás žijí i několik měsíců. Matka včel i tři až pět let.“ „Potřebujeme ochranu.“ „Bzzz, potřebujeme ochranu!“

Včelky vzrušeně lítají kolem zlatavé hřívy koně, bzučí a bzučí své otázky i odpovědi a Niky je celý zmatený. Ani si nevšiml, že mezi ušima koně sedí pětice skřítečků a celou legrační situaci mezi Nikym a včelkami na hřbetu koně tiše pozorují.Mluvník se ujímá slova: „Niky, rádi Tě zase vidíme!“ Niky zpozorní a skrz sluneční paprsky, křídla včelek a vlající zlatou hřívou zaostřuje zrak dopředu mezi uši koně. Je to tak! Zase jsou tu jeho pohádkoví přátelé.

Usměje se, a tím říká svým kamarádům: Taky vás rád vidím!Nebojsa zvedá nohy do vzduchu a rukama se odráží. Jede po koňském krku jak po skluzavce:„Fíííí, jůůůů, jedůůů, pozooooór!“ Zabrzdí uprostřed hřívy tak, že se jí zachytil rukama i nohama. Snaží se udržet, aby nespadl. Srovnává se a sedá si do hřívy už pohodlně, se šťastným úsměvem rošťáka, který zase zvládl další bláznivý nápad. Kouká na Nikyho a říká: „No, jen jsme Ti přišli říct, že nejsi sám, kdo potřebuje pomoc. Vidíš, že od Tebe potřebuje péči kůň. Ale i včelky, víš?“ „Jak já můžu pomoct včelkám?“ diví se Niky.

„Jednoduše,“ přidává se Pojidlo. A Niky si poprvé všímá, že ve svých barevných vlasech má i malinký trsíček zlatých vlasů. Jako děda Vševěd, v jiné pohádce, napadá ho. Pojidlo pokračuje: „Když vidíš včelku v místnosti, nezabíjej ji, otevři okno, aby mohla najít cestu ven. Když je včelka ve Tvé blízkosti, neodháněj ji, ona se pak bojí a myslí se, že se musí bránit. Včelka má pět očí, vidí Tvůj pohyb daleko rychleji, než si to uvědomíš. Když vidíš, že včelka omylem usedla na silnici, vezmi list nebo klacek a snaž se ji odnést na louku. Když začnou létat včelky dřív a květy ještě nejsou otevřené, nebo se probudí uprostřed zimy, můžeš jim pomoct s jídlem. Dej jim do víčka od lahve cukrovou vodu. Tak se staneš ochráncem včel.“

Bezmoc otvírá svou nádhernou kouzelnou sukni a všichni se najednou ocitají uprostřed světa, kde Niky ještě nikdy nebyl. Co to je? Kde jsem? Napadá ho… Bezmoc se chlapce ptá: „Niky, Ty nevíš, kde jsme? Opravdu to nevíš?" „Ne.“ „Jsme ve Tvé duši.“ „Cože?“ Niky se rozhlíží a nechápe. Je tu obrovská, ale opravdu obrovská královská židle s dlouhými čtyřmi nohami. Je to zvláštní náhoda, že tu Niky zrovna sedí na vysokém koni, a jeho čtyři nohy jsou tolik podobné těm čtyřem nohám zlaté královské židle. Na židli sedí nádherný bílý anděl s velkými křídly v rozpětí osm metrů.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 17.

To znamená, na každou stranu od něj je čtyřmetrové křídlo. Hebké, něžné obrovské křídlo. Andělovi nejde vidět do obličeje. Je trochu v takové obláčkové mlze. Kolem anděla září nádherné jemňoulinké pastelové barvy, tisíckrát jemnější než nejsvětlejší barvy z pastelek, které dostal od tatínka. Andělské šaty jsou tak lehoulinké, až jakoby průsvitné, že se to nedá srovnat s žádným tričkem, které mu maminka koupila. Všichni, kůň, včelky, Niky i pět skřítečkových bytůstek se nachází v jakémsi prostoru bez hranic, bez stěn, bez podlahy a stropu. Jejich nohy se ztrácí v těchto zvláštních barvičkách a není nic jiného vidět.

Je tu ticho. Ale takové velmi zvláštní kouzelné a teplé ticho. Bezmoc vysvětluje: „Niky, až se budeš cítit bez své moci a sil a pochopení, přijď sem.“ „Jak sem můžu přijít? Kde to jsem?“ „Jsi uvnitř sebe. Jsi ve své duši.“ „Cože? Vždyť je tady tak krásně…“ „Ano. Ve Tvé duši je krásně…“ „A kdo je na tom královském křesle?“ „To jsi Ty, Niky.“ „Já???“ „Ano, Ty, Niky. Na tom královském křesle je Tvé lepší já. Tvůj anděl Ochránce. Tvé dobro. Tvá síla. Tvá boží láska. Tvá pokora. Tvá úcta.“ „Já mám svého anděla?“ „Ano, máš. Jsi to Ty.“ „Jak můžu být anděl? To nejsem. Jsem člověk.“ „Ano. V těle jsi člověk. V duši jsi anděl. Mají to tak všechny živé bytosti.“

A Pojidlo dodává: „Některým lidem schází noha, prst, nebo nějaký orgán uvnitř těla. Ale v duši jsou celí, celiství. V duši bydlí vždycky jejich vyšší já, jejich anděl Ochránce s osmimetrovými křídly. Tak to je.“ Niky přemýšlí a ptá se dál: „A proč ten anděl neochrání tělo člověka, aby netrpělo, aby něco nescházelo?“ Bezmoc vysvětluje dál: „To je složitější. Než ses narodil, napsal sis nějaký plán života. Chtěl jsi něco prožít. Tak to prožíváš. Ale vždycky to můžeš změnit. Záleží jen na Tobě, jak to chceš žít dál.“

„Ale já chci chodit, chci běhat! Nechci mít hadrové tělo…,“ dodává smutně Niky. Bezmoc smutně pokračuje: „Niky, já to chápu, věř mi. Kdo jiný to má víc chápat, než já? Vše je daleko složitější. Některé původní plány a smlouvy jdou přepsat, některé ne. Záleží také na životních okolnostech. Na velkých božích plánech, kam patříme všichni. A věř, že to je tak složité, že člověk není připraven všechno chápat. Snaž se dělat všechno co nejlépe, jak Ti to dovolí vlastní tělo. A buď velký kamarád se svým andělem na zlatém královském křesle. Když jsi totiž v sobě za svým zrakem, někdy se pak dějí ZÁZRAKY.“ 

Konečně se do rozhovoru zapojuje i Notička: „No, a to je vlastně všechno, co jsme Ti chtěli říct. Když nemůžeš něco pochopit, změň svou polohu, podívej se na problém třeba ze židle, ze stolu, z koňského hřbetu, nebo ze svého zlatého křesla v duši. Pak pochopíš své tělo, pochopíš koně a včely, pochopíš mámu a tátu, a především pochopíš sám sebe. No, a protože vím, že Ti teď v hlavě bzučí mnoho myšlenek jak ve včelím úlu, pojď si trochu ulevit hudbou, kterou tolik miluješ. A nezapomeň, všechno hlasité je dobré pro odreagování těla a mysli, a tichá hudba zase hojí duši a pomáhá Tvému andělovi v kamarádství s Tebou…“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 16.

A pohádková Notička začíná se svým kouzlením… Kolem Nikyho postupně mizí prostor s andělem, včelky i kůň. Všude kolem něj tancují řádky z notového sešitu, na nich různé tvary notiček. Do toho tu poskakují různé hudební nástroje a Niky si může vybrat kterýkoliv z nich a hrát a hrát. Notička uprostřed tohoto zvláštního dění nádherně tancuje ve svých fialových šatech. Nejdřív zpívá velmi jemně na rozloučenou se setkáním s andělem, koněm a včelkami, protože oni všichni mají rádi jen tichou hudbu. Ale Niky, Niky – ten potřebuje hlasitou a živou hudbu.

Potřebuje se hýbat, tancovat, pohupovat, podupávat, klepat prsty o stůl, bubnovat do bubínku, hrát na piáno, foukat do flétny, brnkat na kytaru, břinkat o triangl, ťukat hůlkami nebo vařečkami… A do toho zpívat a zpívat, někdy i hulákat a odreagovat se. Niky a Notička spolu řádí, dovádí a užívají si tu společnou chvíli. Pak Notička zase zvolňuje a zvolňuje, začíná zpívat tišeji a tišeji. Už netancuje a Niky je tak krásně unavený. Zavírají se mu víčka, chladnou rozpálená líčka, suší se propocená trička. Nikymu zní v hlavě krásná hudba, postupně se ztrácí věty a slova… až není nic, jen krásný pocit a Notička už jen jemňoulince hladí oči chlapce a přeje mu krásnou dobrou noc…

Maminka pohladí po vláskách, dá pusu na čelo a tichounce odchází z pokoje.