Žlutěnka ptáčata napomenula, aby nechaly vajíčko v klidu. Ta však začala pípat: „Pojď ven, vylez, my už jsme tady, neboj, dostaneš jídlo! Jídlo je príma. Polez!“ Z vajíčka se však nikdo neozýval. Po chvíli obě ptáčátka usnula. To mohli z hnízda oba dva rodiče. Nasytili sami sebe a šli také spát.

V noci se do tmy ozvalo pípání: „Já už nechci spinkat! Já už jsem vyspinkaný! Já už chci ven! Tak pomůže mi někdo?“ To volalo z vajíčka poslední ptáče. Měsíc na něho posvítil a řekl: „Je krásná, vlahá noc, všichni sladce spí. Jen já a hvězdy jasně svítí a stále bdí.“ Ptáče zamžouralo očkama před tak prudkým světlem a schovalo zobáček zpět do skořápky, mumlaje si pro sebe něco o nevlídném přivítání na svět.

O Žlutěnce
Speciál Deníku: Pište pohádky

Ráno, po prvních paprscích slunce, prohlížela Žlutěnka vajíčko. Viděla, že prasklina na vajíčku je již více rozevřena. Strčila do praskliny zobáček. Popotáhla ptáčátko za křidélko a zazpívala: „Je třeba už vylézt ze skořápky ven a kouknout na bílý den!“ A dodala: „Táta Modráček přiletí s dobrotou.“ Ale z vajíčka se jen ozvalo. „Já teď spinkám. Všichni spí, jen hvězdy bdí!“

„Aha, aha ty ses vylíhlo v noci. No, to ti bude určitě hodně chutnat snídaně. Je třeba si pospíšit, sourozenci to snědí všechno sami, jen co se probudí.“ Z vajíčka se ozvalo. „Já tu mám sourozence? Co je to? Nač je to?“ Vykukoval jen zobáček.

Jak opět otevřel zobáček, aby řekl další slovo, Modráček mu do něj vložil červa a řekl. „A hezky spolknout, ať máš sílu vylézt ven z vajíčka! A ještě jednoho! A ještě jednoho!“ Ptáčátko sotva spolklo třetího, zavřelo očka a usnulo. Zůstalo zase ve vajíčku. Nebyl čas se jím zabývat, vzbudili se sourozenci a hlásili se o jídlo.

Video: Semínka na krmítku tentokrát baští stehlík. Prohlídněte si jeho krásné peří!

Zdroj: se svolením Michaely Sýkorové

Modráček se Žlutěnkou měli napilno. Tak uplynul celý den. Krmení a spaní. Jen nejmladší prospalo celý den stále ve skořápce. Navečer, když starší sourozenci už spali, se probudilo a volalo. „Já už jsem vyspinkané! A dal bych si…“ V tom mu do zobáčku Modráček vhodil červa a řekl: „Spolknout a opět, otevřít a spolknout. Výborně! Tak tohle by ti už šlo.“

Několikrát klovnul do skořápky, zvětšil otvor a zvolal. „A teď ven ze skořápky! Vytáhnout jedno křidélko… a teď druhé… a nožičku..“ radil otec. „Nejde. Nejde. Nožička nejde,“ říkalo ptáčátko. „Jak to, že nejde?“ Modráček klovnul do skořápky. „ Zkus to znovu.“ „ Nejde. Nejde! Jsem moc napapané,“ odpovídalo nejmladší ptáčátko. „Tak moc jsi toho nesnědlo, pípátko. Žlutěnko, pojď nám pomoci!“ volal Modráček a znovu klovnul do skořápky.

Ptáčata
O Žlutěnce. Kapitola 7: Pípající drobota

„Je tam přilepený musíš klovnout vícekrát,“ řekla Žlutěnka Modráčkovi. „Přilepený? V čem přilepený?“ ptal se Modráček. „V čem asi? Krmíme ho už dva dny a z vajíčka nevylezl,“ odpověděla Žlutěnka a smála se při tom. Modráček klovnul několikrát. „Jednu nožku, teď druhou. No, a už jsi ze skořápky venku, že? Hurá! Zvládli jsme to!“ radoval se Modráček s ptáčátkem.

„A co ten zadeček?“ ptala se Žlutěnka. „To se poddá. Časem. Tedy doufám,“ odpověděl Modráček prskaje smíchem. „Kdopak je to tentokrát?“ „Není to poznat. Není tam vidět. Drží mu tam skořápka.“ Žlutěnka vyházela všechny zbytky skořápky z hnízda, aby udělala pořádek. „A teď spát. Hvězdičky se mihotají a až nadskakují, jak se smějí nad tou podívanou.“

A opravdu. Hvězdičky se krásně blikotaly a měsíc se usmíval nad legračně vypadajícím ptáčátkem se skořápkou na zadečku a zářivě bílýma nožkama. Do noci se ozvalo. „A proč? Já už jsem vyspinkané!“ „Ale já ne! A už spím…“ odvětil Modráček, uvelebil se v hnízdě, zavřel oči a v tu ránu usnul. Starší ptáčata se mu zavrtala pod křídla, aby jim bylo tepleji.

Žlutěnka však ještě zaletěla nasbírat malému něco k jídlu. Nejmladší mělo s růstem co dohánět a jí přišlo jídlo také k duhu po celodenním shonu. Když byly obě syté, dala maminka Žlutěnka znovu příkaz k spánku. „Já jsem vyspinkané!“ chtělo protestovat nejmladší ptáčátko.

„Ráno se ti pak chce spát. Nebo ti budeme ti říkat Nedospánku.“ řekla Žlutěnka mláďátku. „A proč? Já jsem už vyspinkané. A můžu se na všechno podívat.“ Usmívající se měsíc zašel za mrak a Žlutěnka řekla: „A nemůžeš, až ráno. Je tma, je noc. Všichni už spí.“ A Žlutěnka zavřela oči a ihned spala. Ptáčátko dodalo: „Krásně spí, jen já a hvězdy krásně bdí.“

Kosi
Přečtěte si pohádku O Žlutěnce. Kapitola 1: Zahrada

„Učí se rychle,“ řekl si měsíc, vykouknul zpoza mraku a poslal ptáčátku pro radost měsíční třpyt. Hvězdy vida třpytící se ptáčátko, začaly se opět smíchy blikotat. Vzápětí utichly v úžasu nad třpytící se krásou dole.

Ptáčátko potichounku prozpěvovalo: „Jsem malinké ptáčátko, možná usnu zakrátko, maminka už spí. Třpytí se mi křidélko. Vzbuzené jen nakrátko, najím se drobátko a zase spím. Třpytí se mi křidélko. Jen co začne slunce svit, krásné peří budu mít. Třpytí se mi křidélko. Hvězdička Mihotká, krásně si blikotká, když máma si spí. Třpytí se mi obě křidélka. Třpytím se jak hvězdička.“

Měsíc poslal nejmladšímu ptáčátku ještě sladký spánek a ono ihned usnulo.

Jak se ptáčátka seznámí s životem na zahradě? Pokračování příběhů rodinky krásných sýkorek si můžete přečíst zase zítra.

Autor: Ludmila Sýkorová