Kliknutím zvětšíteJako výtvarník a restaurátor je Ivo Medek Kopaninský znám v obou prostředích, která se koneckonců občas prostupují. Původně vystudovaný řezbář (na vyšší výtvarné škole) nejdříve pomýšlel na restaurování historického intarzovaného nábytku. Ale osud přivedl tehdy mladého muže k péči o staré zbraně – chladné i palné. „Tahle moje cesta začíná ve sbírkách Národní galerie, kde byla i za bolševika vzácná enkláva první republiky, neboť tu pracovala Anna Masaryková, vnučka prvního prezidenta,“ vzpomíná restaurátor. „Například ve vrátnici seděl pan Bajer, někdejší kožešník ze zlaté éry, který dodával kožichy smetánce,“dodává.
Ivo Medek Kopaninský pro Paměť národa:
Ivo Medek Kopaninský zdůrazňuje, že restaurování je velmi široký obor s různými postupy pro obrazy, sochy, nábytek, zbraně a další artefakty a že bude lepší jít cestou jednoduššího příkladu.
„Obecně se snad dá říct, že restaurátor vybavený dostatečnou historickou znalostí by se měl snažit věci přivést co nejblíže autentickému stavu. V žádném případě by se neměl pokoušet o to, aby vypadaly lépe, než ve své době skutečně vypadaly. Vyleštěné kovářské kleště, to je cesta ke kýči. Podstatná je výpovědní hodnota – aby starý kafemlejnek mlel, nebo se aspoň poznalo, jak fungoval,“ vysvětluje.
Repro z fotodokumentace restaurovaných historických pistolí – před a po.
Nejvíc trpí kov
Práce na zámeckých sbírkách spadajících pod středočeskou, jihočeskou a západočeskou památkovou péči dala mladému restaurátorovi hned na začátku zásadní zkušenost, že „dřevo na tom není tak zle jako kov“. „Nejhorší je jaro, kdy kasteláni otevřou okna a na prochladlé zbraně a brnění vane teplejší vzduch. Na kovových částech zkondenzuje vlhkost a z pušek a halaparten tečou kapky jako nehet,“ říká Ivo Medek Kopaninský. „Na chodbě jsme dali noviny pod obyčejný minimax, a ty se nasákly cobydup. A vlhkosti – stejně jako smrti – je jedno, jestli jde o hasičák nebo o popravčí meč. Uklízečka to ještě občas vezme mokrým hadrem, aby setřela prach, což těm věcem taky nesvědčí,“ popisuje.
Ještě dnes se mi někdy zdá o čtyřech stovkách pušek z časů Petra Voka, kdy chtěl bránit jih Čech proti Pasovským. Památkáři zbraně rozebrali a dřevěné části prožrané červotočem ozařovali kobaltem. Jenže pak se všechny komponenty pomíchaly a bylo je třeba znovu roztřídit, aby šly pušky zase poskládat – díly nešlo zaměňovat, protože zbraně v době Voka nevzešly ze strojové výroby, a přestože se tvářily všechny stejně, každá byla originál. Byl to náročný hlavolam a celou patálii ještě ztěžoval fakt, že jsem se s puškami mořil snad v nejvyšší věži, zatímco záchod byl dole na nádvoří…
Otevřeme-li téma vlastního restaurování, Ivo Medek Kopaninský zmiňuje dříve užívanou fosfatizaci: „Prosazovalo se orvat železo na holý kov a ofosfátovat, aby se dosáhlo iridiového třpytu. Tak jsem právě viděl kovářské kleště, které ovšem takhle nikdy nevypadaly.“ Staré nářadí, předměty denní potřeby či zbraně mohou být relativně zachovalé nebo silně poznamenané časem a korozí, ale… „Řekněme, že máte flinty z pruské války ve vitríně, jsou poměrně zachovalé, ale pomalu začínají reznout. Jenže s tím je skoro stejná práce, jako kdyby byly rezavé cugrunt. Všechno se musí rozebrat, rozhodit jednotlivé materiály, všechno vymáchat v roztocích,“ vysvětluje restaurátot. Renesanční kolečková puška se podle Medka skládá z více částí než kulomet.
„Je tu železo, ocelové části, jako pružiny péra, je tu mosaz… Pažba ze dřeva má zdobení z rohoviny a kosti. A každý materiál potřebuje své. I když jsou zvířata, co jsou schopná to hodit celé sakumprásk do Odrezolu – i s koženým řemenem…“ popisuje.
Kdysi se odrezovalo v kyselině solné. „Ta byla tak agresivní, že sebrala čtvrt milimetru materiálu, až na puškách plasticky vystupovala neodstraněná inventární čísla,“ ilustruje účinky kyseliny restaurátor. Později se začala používat kyselina fosforečná a také přípravek Odrezol. „Odrezol pak dělali i s taninem. Roztok taninu je dobrý, není přímo antikorozní, ale vytváří na železe stabilizující povlak. Třeba dělová koule pak vypadá přesně tak, jak má vypadat. Na tuhle vlastnost taninu kdysi náhodou přišli britští archeologové, když z bláta vřesoviště vykopali jirchárnu, a ty nástroje byly obdivuhodně zachovalé, jak na nich ulpěl tanin, který se používá při vydělávání kůží. Navíc v bahně je na tom kov vždycky líp než jen ve vodě, protože bahno přece jen omezuje přístup vzduchu,“ vysvětluje.
Šavle za komínem
Ivo Medek Kopaninský však navrhuje opustit svět zvlhlého střelného prachu, byť z děl či křesadlovek, a soustředit se na jednodušší příklad revitalizace staré šavle. Jako relikvii po prapradědečkovi ji doma může najít i leckdo ze čtenářů nebo si ji třeba odnese z burzy, kam se původně přišel jen podívat. „Začněme příběhem, v němž zpoza komína vytáhneme rakousko-uherskou policejní šavli, již tu schoval praděd během heydrichiády, protože kdyby ji u něho tehdy našli, šel by za to s rodinou minimálně do koncentráku…“ říká restaurátor. „Máme sice štěstí, že ji pokrývači či kominíci za ta léta neukradli, ba dokonce nám šavli sami přinesli, ale šavle je zbědovaná až hrůza, navíc si s ní kdysi hrály děti a je opakovaně natřená stříbřenkou na ořechy… Všechno to tedy musí dolů,“ vypráví.
Jak restaurátor podotýká, prostor za komínem, kam zatéká, byl pro podobné artefakty snad nejčastějším úkrytem. Na venkově to zase býval hnůj. „Těžko si představit nehostinnější prostředí. Kolega z hnoje vyhrabal velmi zubožený kulomet. Dlužno říct, že ho vrátil do kondice," vzpomíná Ivo Medek Kopaninský.
1. Nejdřív rozborka
Řídké mazivo WD 40 neboli „wédéčko“ je geniální pomocník, po němž sahají snad všichni, od hodináře až po opraváře lokomotiv. Wédéčko pomůže uvolnit „zarostlý“ hřbetní kryt rukojeti uzavírající „koš šavle“, která je na závit. Pod ní je už konec jílce, rozklepaný řap šavle – za něj celá zbraň drží pohromadě. Toto rozklepání či roztemování je třeba odpilovat pilníkem, přičemž práci samozřejmě ulehčí, máme-li šavli opatrně, avšak pevně upnutou ve svěráku. „Vyhýbal bych se strojovým mašinám. Práci mohou urychlit, ale zatímco když vám sjede pilník, nic se neděje, když vám ujede vrtačka nebo rozbruska, udělá neopravitelný vryp,“ poznamenává pan Medek. Jakmile je roztemovaný konec řapu odpilován, celou šavli snadno rozebereme.
2. Lázeň z louhu
Pochvu šavle, čepel a koš vyvaříme v louhu, abychom je zbavili špíny, případných vosků a nátěrů. Louh funguje i zastudena, ale provaření je lepší. Určitě je však žádoucí louhem ošetřené části spláchnout vařící vodou nebo je v ní ještě vyvařit. „Jde o to, že prohřátý kov odpařuje mnohem lépe než kov studený. Podstatné totiž je, aby se louh nevsákl do mikropórů, protože odtud by pak začala koroze. Když na kovových předmětech zjistíte bobky rzi, tak vězte, že vyrostla zevnitř. Podobně jako když na bramboře vidíte kaz, který má také ložisko uvnitř.“ Restaurátorovi z Přední Kopaniny se na studené louhové i odrezovací lázně vzhledem k proporcím šavlí, mečů a kordů osvědčily kryty zářivek. Lze použít i zaslepenou trubku nastojato. „Přiměřenou velikostí nádob se vyhnete plýtvání roztoky, které dnes nejsou levné,“ připomíná.
3. Jak na pochvu
Kovové části šavle tedy máme čisté, přesněji – zatím čistý kov s korozí, už bez zkamenělých vazelín, bez barev a vosků. Pochvu šavle tvoří dva kusy plechu spájené cínem – dovnitř se tedy úplně stoprocentně mechanicky nedostaneme. Vnitřek se ošetří pouze taninovým roztokem v poměru jedna ku pěti. K pečlivému vytření se hodí vytěráček na pušky, který koupíme v loveckých potřebách, ale vystačíme i ze zubním kartáčkem upevněným na dostatečně dlouhé silné liště nebo prutu.
4. Odrezujeme
Někteří restaurátoři a sběratelé podle pana Medka nedají dopustit na destilovanou vodu. „Tu je ale potřeba měnit obden,“ upozorňuje. „ Když v ní kov necháte tři dny, naopak vám zrezaví příšerně. Destilka je docela agresivní a je dobrá spíš na medaile a mince.“ Sám preferuje syrovátku: „Dá se koupit v kosmetice, mně ji ovšem vozili od krav ze Šumavy. Tu radu mám od kamaráda, který právě syrovátkou ošetřoval kulomet z hnoje. Syrovátka ho bezvadně zbavila rzi, aniž sežrala barvení – brynýrování. A ve výsledku to vypadá jako kov, a ne jako olovo, nemá to ten šedofialový odstín, který způsobuje kyselina fosforečná a kterého se už nezbavíte.“
Kúra syrovátkou se navíc nedá přehnat. „Spolehlivě odklidí korozi, jen s lázní občas zakvedlejte, aby se nečistota odplavila z místa, kde už je to nasycené, a proces čištění mohl pokračovat. Také by jednotlivé části neměly v roztoku ležet přes sebe, jinak v těch místech vzniknou fleky. Ze stejného důvodu je třeba kusy izolovat ode dna, aby syrovátka mohla působit všude.“ V syrovátce se kovové části mohou máčet klidně čtrnáct dní. „Když je vyndáte, mají autentickou podobu, nemusíte je ani leštit.“
U policejní šavle v našem příkladu mosaz není, ale co se dalších kovů týče, doporučuje Ivo Medek Kopaninský nasycený roztok Chelatonu III: „Tohle ale naopak musíte hlídat – aby roztok nevytáhl z mosazi cín, čímž by zrůžověla a vypadala hnusně. Chelatonem jde odrezovat všechno, ale je dost drahý. A pozor, každý kov musí mít svůj roztok ! Kdybyste dali do vaničky po mosazi železo, sice ho odrezíte, ale hladké plochy vám to potáhne nádechem mosazi.“
5. Stav jílce, tedy rukojeti
Dřevo jílce šavle může být relativně v pořádku nebo pouze zteřelé. „Tehdy ho strčíme jen do formaldehydu, který do sebe nasákne a zkamení.“ říká Ivo. „Nebo je trop a prolezlé červotočem tak, že nezbude než udělat rukojeť novou. Viděl jsem zvěrstva uplácaná z moduritu, ba dokonce rukojeti natočené z papíru, ale k tomu se nesnížíme.“ Rukojeť se dříve ještě potahovala kůží drsnou jako smirkový papír. „To byla opravdová žraločí kůže, kterou dříve používali truhláři místo šmirglu. Pokud je na šavli tahle kůže, jen ji zevnitř napustíme olejem. Vosk vzhledem k její struktuře nepomáhá, a potřebujeme, aby byla vazká. Dřevo na těchhle zbraních, s výjimkou nožů, bývá zřídkakdy nekryté.“
Upravíme si špalík o něco větší velikosti než původní rukojeť a rozštípneme ho podélně na dvě půlky. Na dosedací plochy co nejpřesněji orýsujeme řap a vydlabeme dvě poloviny jeho lůžka, tak, aby rukojeť obepínala řap pevně a nijak se neviklala. „Dá se to zvládnout jedním přiměřeným truhlářským dlátem. Vhodným dřevem je buk, ten je vždycky k mání, třeba z nějaké nohy vyřazeného stolu. Je tvrdý a přitom moc netřískuje. Obě půlky se pak k sobě jednoduše slepí.“ Rukojeť bývá často ještě pevně omotaná drátem. „ Ten je většinou zkorodovaný, potrhaný nebo chybí úplně. Jde zpravidla o mosazný drát, který ukrývají třeba staré televize.“ Jílce šavlí či kordů se různě zdobily, aby u pasů šlechticů a důstojníků poutaly pozornost: „Šlo o jedinou část zbraně, která byla vidět, tedy pokud jste se s ní zrovna neoháněl… Byl to svého druhu šperk.“
6. Natažení řapu
Části šavle tedy máme ošetřené, případně dotvořené a zbývá už jen zbraň znovu složit. Jenže nemáme dostatečnou délku řapu k rozklepání – původní roztemovaný konec řapu jsme před rozebíráním odpilovali. Pan Medek ovšem ví, jak na to: „ Namočeným hadrem omotáme čepel v místě, kde přechází do řapu, a ten na plynu rozpálíme do oranžova. Mokrý hadr chrání čepel, aby se žárem neodlegovala či popustila. Na železném podkladu, v ideálním případě na kovadlině, bušíme otočeným kladivem – nosem – do řapu, čímž ho zase o něco prodloužíme. Totéž učiníme i na protilehlé straně řapu. Po dalším nahřátí vzniklé deformace na řapu vyrovnáme údery čelem kladiva. Okem nepoznáme, o kolik se řap natáhl, ale netřeba se bát, stačí nám kousek. Jen dávejme pozor, abychom nerozklepali případnou původní dílenskou značku, která potvrzuje autenticitu zbraně.“
7. Sborka a ošetření
Jdeme do finále. Jednotlivé komponenty šavle znovu poskládáme, šavli šetrně, ale pevně (nejlépe přes dřevěné vložky) upneme do svěráku a opět roztemujeme přečnívající konec prodlouženého řapu. „Pokud bude šavle zdobit stěnu v obýváku, stačí rozetřít trochu oleje na čepel a kovy,“ říká restaurátor. „Když ji chceme mít na chalupě, kde se netopí pořád, rozpustíme třeba svíčku v benzinu, a tím ji natřeme. Mně se osvědčilo míchat stearin s včelím voskem. Takhle jsme právě kvůli uklízečkám na zámcích vytvářeli na zbraních měkko-tvrdý kryt; aby když to někde rejpnuly, příště to zase rozmázly… Zbraně ošetřené touhle metodou dostanou měkký lesk, i když je to lapač prachu.“ Ale teprve potom je vlastně všechno tak, jak má být, protože prach je – jak napsal básník Josif Brodskij – tělem času.
Nadhled chce čas aneb Lamentum reparatoris
„Vysoko ve věži nejmenovaného hradu na mě čekaly staré zbraně a zprvu se nedalo poznat, zda jsou palné nebo chladné – jak byly zadělané od vlaštovek. Vypadaly jako vinárenské svíce obrostlé voskem. A asi víte, jak je ptačí trus agresivní… Ve věži chybělo okno a já protestoval, aby obnovené kusy uložili na totéž místo. Marně. Když jsem se po roce vrátil pro druhou várku k restauraci, ta první se jí už zase docela podobala…“ vypráví Ivo Medek Kopaninský.
„Skvostné slavnostní brnění s vyrytým svatebním pochodem se kdosi rozhodl odrezit elektrolyticky, a tím nabudil v kovu reakci, takže pak už spolehlivě rezavělo každý rok,“ vyvětluje Ivo Medek Kopaninský.
„Ještě dnes se mi někdy zdá o čtyřech stovkách pušek z časů Petra Voka, kdy chtěl bránit jih Čech proti Pasovským. Památkáři zbraně rozebrali a dřevěné části prožrané červotočem ozařovali kobaltem. Jenže pak se všechny komponenty pomíchaly a bylo je třeba znovu roztřídit, aby šly pušky zase poskládat – díly nešlo zaměňovat, protože zbraně v době Voka nevzešly ze strojové výroby, a přestože se tvářily všechny stejně, každá byla originál. Byl to náročný hlavolam a celou patálii ještě ztěžoval fakt, že jsem se s puškami mořil snad v nejvyšší věži, zatímco záchod byl dole na nádvoří…“ směje se Ivo Medek Kopaninský.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
