Z Uherského Hradiště cestovala Slavia do Prahy nezvykle letadlem. Po výkonu proti Slovácku jste asi byl nejvzácnějším pasažérem…

Nějaké gratulace proběhly. Ale jak tahle remíza byla důležitá, to se ukáže až po třicátém kole. Je pravda, že naposledy toho na mě šlo tak maximálně na tréninku. Střídalo se to tam jako na běžícím pásu.

Dovedete si představit, že po každém utkání na hřišti soupeře poletíte domů letadlem?

Létání mi nevadí, takže představa je to příjemná. Díky tomu jsme měli možnost delší regenerace. Ale usínalo se mi hůř. Nejvíce sil jsem nabral, když jsem šel s malým do školky a s rodinou na kafíčko.

Jak jste se vůbec dostal ke vzdušným kouskům mezi tyčemi?

Začalo tu v Dukle Praha. Jako malý jsem tam přišel na nábor a oni se mě ptali, kde bych chtěl hrát. Znal jsem jenom post gólmana, a tak mě šoupli do brány a bylo to. Na rok jsem přešel i do pole, ale v tuhle chvíli už bych asi neměnil.