Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Turnaj určitě splnil mé očekávání, i když s jednou výjimkou. Tou je malá účast diváků. Lidé u nás nejsou na tyto akce zvyklí,“ postěžoval si Deníku Viktor.

Berete tento turnaj jako součást návratu Dukly na scénu velkého fotbalu?

Ano, je to taková předzvěst, doufám, pro nás úspěšné druholigové sezony. Já jsem se po patnácti letech do Dukly vrátil, jsem u mládeže, trénuji starší žáky. Musím říct, že tu se cítím jako domorodec. Předtím jsem působil v Rakousku a pak devět let u národního týmu.

Jaké setkání vám udělalo největší radost?

Tak třeba jsem tu potkal Karla Stromšíka, kterého jsem neviděl hrozně dlouho. Nebo dalšího z gólmanů Dukly Jardu Netoličku. Vidím tu i bývalého sekretáře pan Jíchu. Přišli i další lidé ze Sparty, Slavie a Bohemky, kteří se jinak moc neukážou. Potkal jsem moře známých.

Bavili jste se víc o minulosti, nebo o přítomnosti?

Nejčastěji, bohužel, o kolenech a kyčlích. Vím tedy, že Fiala je po operaci, Panenka před operací, a tak dále… Už všichni stárneme, například mně je pětašedesát. Ale jinak je to výborné, prohodit spolu pár slov, popřát si. Být to Německu nebo v Itálii, přijde dvacetkrát víc diváků.

Teď k současnosti, jaký bude návrat Dukly do velkého fotbalu?

Dívám se na to rozumně. Postup o tři soutěže výš, to nebude lehké. Ale podmínky tu jsou připraveny. Mělo by to fungovat, v čemž jsem se utvrdil i po rozhovoru s trenérem Bittengelem. Praha zažije velké oživení, čtyři týmy v první lize a další dva nebo tři ve druhé. Bude výběr, bude konkurence. A tady na Julisce i staronový problém, vždyť na Duklu chodilo málo lidí už dříve.

Připomněl jste svůj věk, vy už byste si netroufl stoupnout si do branky při turnaji legend?

Ne. Míval jsem problémy s páteří, a tak jsem skončil s aktivním fotbalem v pětatřiceti. A v padesáti úplně. Pak už jde jen o to, nějak dožít… Necítím se už ani na trenéřinu. Stačí mi ti žáci. Ukažte mi někoho, kdo něco dělá v pětašedesáti na vrcholné úrovni. To ani nejde.