Z vrcholového fotbalu odešel již před čtyřmi lety a po štacích v nižších soutěžích v Německu a Rakousku nyní šestatřicetiletý Tomáš Jun zamířil domů. V pražské 1.A třídě bude pomáhat Zlíchovu, za který si o víkendu odbyl premiéru.

Jak hodnotíte první duel?

Bylo znát, že se ještě sehráváme, s klukama jsem stihl jen dva tréninky. Navíc jsem jel na svatbu, takže domluva zněla, že budu hrát jen poločas. Byla to pro mě nová zkušenost. Ale naskočil jsem na domácím hřišti, tráva super, lidi přišli a vyhrálo se, což je důležité.

Co rozhodlo o návratu?

Už mě nebavilo jezdit do ciziny takové dálky autem. Chtěl jsem být v klidu. Původně jsem říkal, že bych v Čechách nehrál, ale proč vlastně ne. Když bude čas a chuť, tak si půjdu s klukama kopnout.

Angažmá v 1.A třídě vám vyhovuje?

Měl jsem nějaké nabídky i z divize a třetí ligy, ale tělo už je prostě zhuntované. Není ani tolik času, abych mohl více trénovat. Jednou dvakrát v týdnu se proběhnout je ideální a o víkendu zápas.

Chuť do fotbalu tedy stále máte? Úplný konec v úvahu nepřipadal?

Zatím mě baví hrát. Ale už to prostě není na každodenní dřinu. I tady pro mě byl první trénink docela záhul po té dlouhé době a poločas v zápase mi bohatě stačil. Musím trochu potrénovat, abych byl schopen něco ukázat.

Dáváte si ještě nějaké cíle?

Hlavně se nezranit. Přece jen mám fotbalovou školu. Byla by škoda, kdybych nemohl trénovat s malýma klukama.

Vaše poslední působiště bylo v Rakousku. Jaká byla úroveň tamější soutěže?

Šlo o pátou ligu. A shodou okolností jsme se Zlíchovem nedávno hráli přátelák a vyhráli jsme 10:1. Takže asi trochu lepší.

Baví vás hodně práce s dětmi?

Rozhodně, naplňuje mě to. Začal jsem s tím minulý rok, zaplnili jsme čtyři turnusy kempů, přes rok děti přibývaly, bylo i hodně individuálních tréninků a stále se to nabaluje. Chodí další a další, je to zajímavá práce.

Je to příprava na trenérský posun v budoucnosti?

Fungovat někde klubové úrovni mě právě vůbec neláká. Tohle je specifické. Dětí nemám tolik, při individuálech můžu za hodinu práce předat všechno, co vím a znám, a je to trochu něco jiného než řešit s rodiči, proč zrovna jejich syn nehraje. Takhle mi to vyhovuje, navíc jsem i pánem svého času. Je to ideální varianta.

Ani k dospělým vás to tedy netáhne?

Celkově ke klubům ano. Abych měl pod sebou vyloženě tým a dělal taktiku, to nechci. Tady mám pár kluků a můžu jim předat daleko víc. Navíc odtrénuju a mám klid, nemusím řešit nic okolo.

Škola vás tedy v současné době zaměstnává nejvíc?

Manželka si otevřela restauraci, takže tam občas taky s něčím pomůžu, ale jinak je to pro mě hlavní činnost.

Je to těžké s mladými fotbalisty? Rozčilíte se občas?

To ne, nerozčiluji se. Je výhoda, že to jsou individuální tréninky a chodí za mnou kluci, co se chtějí zlepšovat. To je další věc, která odpadá, na rozdíl od klubů, kde máte v týmu pár kluků, co opravdu chtějí, ale pak jsou tam další, kterým se moc nechce nebo tam jsou, protože to chtějí rodiče. U mě se to nestane. S malými je to specifické, protože nevydrží s koncentrací, ale samozřejmě se to dá udělat zábavnou formou, aby je trénink bavil.

Pojďme k zápasu dvou týmů, ve kterých jste působil: Sparta - Trabzonspor. Poslední týdny po vás asi byla mediální sháňka, že?

Je to tak. Hned po losu mě to zahltilo. Volali a psali i z Turecka, mám tam ještě dost známých. Je to pro mě zajímavý zápas a můžu srovnávat, i když už je to nějaký pátek, co jsem tam působil.

Co jste říkal na úvodní duel?

Strašná škoda pro Spartu, měli je na talíři. K ničemu je nepustili a kvůli posledním deseti minutám možná i přišli o postup. 2:0 by byl super výsledek.

Nevěříte tedy Spartě v odvetě?

To zas úplně neříkám. Stát se může cokoli, pokud se jim podaří dát nějaký rychlý gól nebo začnou aktivně, tak Turci budou pod tlakem. Jsou doma, měli by to zvldánout a nesmí dostat gól, takže pokud by jim tam něco spadlo, mohou znejistit. Lidi je poženou, což ale může být kontraproduktivní, protože budou přemotivovaní. Jsou schopni i něco vyprovokovat a nechat si dát červenou kartu. To je výhoda Sparty. Pokud budou aktivní a podaří se jim dát gól, mohou mít šanci.

Hodně se mluví o specifické atmosféře. Je to opravdu tak jiné?

Ano, i pro Turky samotné. Když jsem pak byl v Besiktasi, říkali o Trabzonu, že lidi tam jsou trochu jiní.

V čem konkrétně?

Ještě víc fotbal prožívají vzhledem k tomu, že tam nic jiného není. Je to město mezi horama a mořem. Jedna silnice, pár krámů, restaurací. Fotbal je jedinou zábavou a místem, kde se můžou vybít.

Jak na tamější angažmá vzpomínáte?

S odstupem času ze dvou pohledů. V kariéře mi přestup moc nepomohl, trochu mě to přibrzdilo. Dostal jsem ale nějakou školu do života po tom, co jsem tam zažil a vytrpěl. Posílilo mě to. Ale po fotbalové stránce jsem ztratil dva roky, což nebylo příjemné, ale jsem rád, že jsem to pak ještě nakopl zpátky a udělal hezkou kariéru v Austrii Vídeň. Trabzon byl přibrždění, ale pak jsem ještě našel sílu.