Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Ospalé sobotní dopoledne. Paprsky slunce pozvolna dopadají na vilovou čtvrť Cibulka. Krajem projíždí Pražský Motoráček, který staví jen pár stovek metrů od honosné ale chátrající stavby. Tribuna stadionu SK Uhelné sklady se tyčí do kraje jako nostalgický maják, který střeží zašlou třetiligovou slávu dnes přeborového klubu.

Doba se změnila 

Muselo jít o bombu, když v sedmdesátých letech otevíraly Uhelky hřiště. Komunisté stavěli pompézně, leč neřešili provoz. Doba se změnila a náklady na něj se staly neúnosnými.

„Stadion patří Magistrátu, my jsme na něm v pronájmu. Peníze na jeho údržbu nejsou a nebudou. Lepíme jen díry," přiznává předseda fotbalistů z Cibulky Jaroslav Suchý. Dobře ví, kde padá omítka, tuší, jakou barvu měly nátěry i to, že je na několika místech sektoru k stání lepší tráva než na hřišti.

Až na tři okamžiky málokdo povzbuzuje

Na utkání s Braníkem dorazila padesátka platících. Někteří se svými ratolestmi, které vzali útokem dětský koutek u hlavního vchodu. Dámy se opalují. Zbývá jen hrstka skutečných fanoušků.

Atmosféra chrámová, nikdo hlasitě nepovzbuzuje, ale ani nenadává. Výjimku tvoří tři okamžiky. Hned při nástupu se ozve vlažný potlesk a osamocený chraplavý hlas: „Uhelky, jedééém!" Stejný reaguje i na vedoucí branku svých miláčků: „Uhelky, do toho!" Naposledy se zvuková vlna zvedne těsně před půlí, kdy se domácí dožadují penalty. Optikou nejvyšší soutěže: nic dramatického.

ÚROVEŇ DUELU: 1

Zatímco nálada vybízí ke vzpomínání, trenér Uhelek hledí kupředu. Svým svěřencům ordinuje fotbalovou modernu. Hráči jsou stále v pohybu, vidíme záběhy křídel i beků. A míče létají do šestnáctky v kvapíkovém tempu. Problém nastane ve druhé půli. Domácí, kteří dokázali v úvodní pětačtyřicetiminutovce jen jeden z nich uklidit do sítě, odejdou fyzicky. Fotbalisté Braníka jsou najednou u všeho dříve a skóre zaslouženě otáčejí 1:3. Stále se je na co dívat. Co by za podobné ofenzivní představení dali například v prvoligové Příbrami?

CHOVÁNÍ ROZHODČÍCH: 2

Jakmile foukne Patrik Gunitš poprvé do píšťalky stane se pánem na hřišti. Nikoli diktátorem. Když se na něj hráči obracejí pro vysvětlením, věcně mu odpoví. „Vždyť jde o váš druhý faul. Co mám dělat?" Řekne až s trochou smutku v hlase a jeho ruka nekompromisně vymrští žlutý kartónek.

Nikomu neskočí na špek. Když si útočníci Uhelek snaží vymodlit pokutový kop, zůstává klidný. Malé mínus. Mohl je také potrestat. Hře nechával spád, povoluje agresivní pojetí. Když ale přerostla rámec, nebojí se přerušit. K výkonu rozhodčího patří i chování hráčů. Gunitš má štěstí, domácí i hosté zlobí, nepřekračují ovšem často povolené meze.

KVALITA TRÁVNÍKU: 3

Jaké měřítko zvolit? Na jednu stranu není pažit opticky nikterak rovný a střídá zelená místa s hnědými. Na druhou se na něm hraje až šestá nejvyšší česká soutěž

a ani další účastníci nedisponují golfovými koberci… Předseda klubu ke stavu hřiště říká: „Trávník je letitý, udržujeme ho jen díky hnojivům. Potřeboval by vyměnit. Na dva miliony ale nedosáhneme. Prostředky se dají získat z grantů. Na ně zase nemáme odpovídající počet mládeže," točí se

ve zdánlivě začarovaném kruhu. I když? Letos do soutěží přihlásil 75 dětí ve čtyřech kategoriích.

CENA VSTUPNÉHO: 2

Ani ze vstupného Uhelky nezbohatnou. Dospělí jdou za 30 korun, důchodci za 20. K tomu obdrží program. Tedy nic, co by je zruinovalo. Na druhou stranu se třeba na Čafce neplatí vůbec. Pozitivní je možnost parkování. I tu si klub cenní mincí s postavou sv. Václava.

OBČERSTVENÍ: 2

Dali bychom jedničku. To by ale musel sympatický šenkýř dorazit včas. Útulnou a čistou hospůdku ovšem otevírá s desetiminutovým zpožděním, což v očích štamgastů nevyváží ani pivo jako křen, ani luxusní klobása.

Restaurace Cibulka je v provozu i mimo zápasy, nabízí klasický sortiment jídel, polední menu… Má zahrádku i terasu. Ta je během utkání z bezpečnostních důvodů zavřená. Což je škoda, neb je z ní krásný výhled na hřiště. A jde o nic neřešící rozhodnutí. Pokud by chtěl fanda hodit půllitr po rozhodčím, jistě by se mu i z ochozů dobře mířilo.

Čtěte také: Čafka? Místo, kde na vás dýchne historie