„Takovou rozlučku jsem si nepředstavoval ani ve snu," rozplýval se dojatý Vachoušek.

Při loučení vám tekly slzy. Hodně emotivní chvilka?

Před zápasem bylo vše ještě horší než po něm. Vůbec jsem nečekal, že na hřiště vyběhne manželka s dětmi. Na druhou stranu to bylo strašně příjemné, opravdu jsem si to užil. Po utkání už jsem se snažil kontrolovat, i tak ale slza párkrát ukápla. Až na výsledek, šlo o famózní rozlučku. Skvělí byli lidi, přišlo jich přes deset tisíc. Ukázali, že když o něco jde, tak umí přijít a fandit.

Jaká byla jízda v limuzíně?

Odjel jsem ze stadiónu, udělal kolečko okolo něj, lidi tleskali, podávali mi ruce. Z celé rozlučky jsem naměkko. Jak jsem říkal, ani ve snu, který jsem si představoval, taková nebyla. Jsem moc rád, že přišla skoro celá rodina, jen děda, který umřel před dvěma roky, chyběl. Tomu chtěl poděkovat, strávil se mnou veškerý volný čas.

Jak se fotbal změnil od roku 1998, kdy jste poprvé hrál zápas v lize za Teplice?

Hrozně! Co se týče pohybu a rychlosti. Už není tolik technický. Moderní fotbal je o běhání. Za dvacet let se vážně hodně proměnil.

Jak těžké bylo držet krok s mladými? Nikdy jste nebyl sprinter.

To je pravda, já vždycky hrál finále. Na to, že jsem byl pomalej hráč, jsem udělal výbornou díru do světa. O to víc mě to těší. Držet krok bylo určitě náročné. Třeba teď, když jsem skoro tři čtvrtě roku nehrál ligu, jsem v Jablonci i proti Dukle v patnácté minutě foukal, pak jsem krizi ale nějak překonal.

Když se loučil Tomáš Řepka, říkal, že konec kariéry je polosmrt. Souhlasíte?

Byl jsem napůl mrtvej už před zápasem, jaké bylo vedro. Nevěřil jsem, že vydržím 64 minut. Ale hodně jsem se těšil, nabudili mě lidi, kteří přišli. Polosmrt to není. Ale byl jsem víc nervózní před zápasem než v dresu Marseille na Realu Madrid. Kdo rozlučku nezažije, moje slova nepochopí.

Vlastně jste jedním z posledních z generace, která v roce 2002 vyhrála evropský titul s jednadvacítkou.

Je pravda, že už jsem se většinou potkával s bývalými spoluhráči v roli trenérů, na hřišti už jich moc neběhalo. Někteří mladší si možná kariéru ještě o rok prodlouží, ale moc nás není. Konec je těžkej… Spoluhráči mi říkali, ať ještě nekončím, ať si vše rozmyslím, ale já byl už od zimy nahlodanej, když jsem nedostával tolik prostoru v základu. I doma mi říkali, že bude lepší, když skončím, život se otočí na jinou stranu.

Co bude dál?

Fotbal na profi úrovni už hrát nebudu. Jsem dohodnutý s týmem německé čtvrté ligy Neugersdorfem, za který v minulosti hrál Honza Nezmar, 1. července bych měl nastoupit. Nemusím trénovat každý den, jen dvakrát a o víkendu zápas. Taková byla moje podmínka.

Jaké bude vaše ohlédnutí za kariérou? Cítíte hrdost?

Nevím, jak bych ji shrnul. Když jsem potkával kluky, co hráli proti mně, tak říkali, že můžu být na sebe hrdý. Kluk z Bíliny hrál za nároďák, Slavii, Spartu, Austrii, Marseille, Teplice. Jsem na sebe hrdý.