Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Pane Procházko, vzpomenete si ještě, jak vznikl nápad napsat hymnu pro Slavii?

Na zápasech Slavie jsem si říkal, jak je to možné, že okolní kluby svoji hymnu mají a Slavia ji nemá… Tak jsem si jedno odpoledne sedl, vzal si tužku a notový papír, napsal pár slov a u piána přebrnkal melodii. Potom jsem to přehrál kamarádovi, který se mnou na nahrávce také zpívá. Líbilo se mu to a tak vznikla Naše věčná Slavia.

Klubu se hymna zalíbila?

Původně tam byla slova, že budeme Slavii fandit, i když jsme první nebo poslední. Ale náš bývalý předseda Odboru přátel Slavie herec Martin Růžek mi řekl: podívej se, Stando, ať jsme první nebo poslední, to tam nemůžeš přece dát! Tak jsem to opravil, aby tam bylo: dnes hraje Slávie, jak to krásně zní, proto hoši góly dávejte, ať jste vždy a všude vítězní. A pan Růžek byl spokojený.

Vy sám jste fotbal aktivně hrával. Co nakonec rozhodlo pro to, že jste dal přednost zpěvu?

Učil jsem se číšníkem a rozhodoval jsem se mezi fotbalem a řemeslem, ale táhlo mě to hlavně ke zpívání. Přestěhoval jsem se do Prahy, kde jsem se v restauraci na Wilsonově nádraží vyučil. V Praze jsem samozřejmě chodil na Slavii na Letnou. Vedle stadionu tam byl takový plácek, kde kluci hrávali fotbal, a tam jsem si taky chodil zakopat. Jednou, bylo to v roce 1935, mě tam chvíli sledoval jeden pán, který se mi představil jako inženýr Nenadál, vedoucí dorostu ve Slavii, a pozval mě na trénink. Se slávistickým dorostem jsem ale trénoval asi jenom třikrát, protože potom mi dali v restauraci noční služby. V práci jsem tak musel být od tří odpoledne do půlnoci a to byl konec s fotbalem.

Tam jste měl k fotbalistům v červenobílých dresech s hvězdou blízko, že?

Setkával jsem se tady s nimi, protože z Wilsonova nádraží odjížděli na zápasy. Obsluhoval jsem Pláničku, Svobodu a bušilo mi při tom srdce. Už jako zpěvák jsem začal chodit do Edenu a tam jsem se seznámil s Pepi Bicanem.

Jak na tuto legendu vzpomínáte?

Jen v dobrém. Hrávali jsme spolu několikrát tenis. Když jsme šli z kurtu, tak mi říkával: Stando, zpíváš moc hezky, ale tenis hraješ jako ponocnej. (úsměv)

A jak se díváte na současné výkony Slavie, které nejsou takové, na jaké jsou slávisté zvyklí?

Často zpívám na koncertech dávnou písničku, Jaroslava Ježka a Voskovce a Wericha Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře… A věřme, že zase budeme nahoře, jen co se trochu oklepeme a dáme mladé kluky dohromady, máme jich dost. Jistě, bude to chvilku trvat, ale náš čas přijde. Kluci se sehrajou a budou válet. My svou upřímnou láskou ke Slavii budeme pomáhat a zdravě fandit, fandit a zase fandit.