rozhovor

Hodně vás to mrzelo?

Moc. Zdravotně jsem v pořádku, při tréninku se cítím dobře. Ale co je to platné? Před týdnem jsem hrál v přátelském zápase, dal gól. A pak zpátky na lavičku…

V únoru vás kouč Ricardo nečekaně zařadil do sestavy v utkání Poháru UEFA proti Pamploně. Je pro vás nynější nedůvěra stejným překvapením?

Tehdy jsem to fakt nečekal. Odehrál jsem domácí zápas i odvetu ve Španělsku. Jenže při ní jsem si poranil koleno a marodil dalších deset dní. Pak se klukům dařilo a sestava se neměnila.

Ricardo měl až do konce utkání proti Lyonu jedno střídání k dobru. A kdyby váš spoluhráč Henrique nedal gól, prodlužovalo by se…

Počítal jsem s tím, že bych mohl naskočit. Třeba bych šel i na penalty. Ta branka mě tak mohla paradoxně i mrzet (úsměv).

Milan Baroš nehrál za Lyon od začátku, naskočil až v 71. minutě. Rozcvičovali jste se spolu?

Jo, stihli jsme se i hecovat. Říkal jsem mu: Bary, víš, jaký mám štěstí na poháry. Určitě vás porazíme (smích).

Mohlo tomu ale být přesně naopak. To kdyby sudí Barošovi neodpískal ve velké šanci ruku…

To bylo štěstí, běžel už ze strany na brankáře. Kdyby nás Milan porazil, byl bych fakt naštvanej (smích).

Ale jemu by to možná vrátilo pohodu, kterou ztratil celý reprezentační výběr po „hotelové aféře“…

Hodně s klukama cítím, mám pořád pocit, že do mužstva patřím. Udělali chybu a za tu zaplatili. Ne pokutou, ale tím, co se kolem toho strhlo. Chtějí jít dál, ale budou to mít hrozně těžký.

Zpět k zápasu. V hledišti bylo 79 tisíc diváků, rozhodlo se v poslední minutě. Šlo vůbec finále zrežírovat líp?

Nešlo! Každý trochu shazuje důležitost poháru, ale jen do té doby, než si může zahrát takovýhle zápas.

Co s vámi bude v Bordeaux dál?

Teď si s trenérem sedneme a promluvíme si. Rozhodnou příští dva měsíce. Jestli budu hrát a jak se budu cítit. Když se nedostanu na hřiště, budu zvažovat odchod z Bordeaux. A pokud nebudu zdravotně v pořádku, třeba skončím nadobro. Kdoví…