Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Jaké bylo vaše dětství? Byl fotbal všude kolem vás?
Je stoprocentně pravda, že nejen doma, ale kdekoliv otec byl a ať to byli běžní lidé nebo odborníci, politici i sportovci z jiných oblastí, tak vše začalo i končilo fotbalem. A bylo jedno, jestli byl ještě ve Slavii nebo později u krumpáče a lopaty. Zažil jsem, když táta dělal nádeníka a šli jsme na ministerstvo školství přimluvit se za nějakého kluka, jehož dědeček měl malou zámečnickou dílnu a to, i když měl dobrý prospěch, byl důvod ho nevzít na vysokou školu. Přišli jsme za ministrem a ten mu dal jasně najevo svojí pokoru, a jak si ho váží. Ostatním mohl otec takto pomoci. Nám ne, protože jsme byli Bicani. Tak u toho ministra si spolu tři čtvrtě hodiny povídali o fotbale, pak ministr kouká na hodinky a říká: „A co vůbec potřebujete, pane Bican?" Tak mu otec řekl to jméno, ministr to předal sekretářce a za chvíli byl kluk na vysoké. U nás v rodině byl fotbal všude za všech dob. Otcova náplň života by nemohla bez fotbalu existovat. Fotbal byl jeho sen. Začínal ve Vídni u amatérů, pak v rezervě, kde už hráči brali poloprofigáži a pak už byl v Rapidu profík naplno. Tehdy byl Rapid bohatý klub. Majitel Hugo Meisl patřil k jedněm z nejbohatších vídeňských rodin a tátu společensky vedl a uváděl ho po těch stupních. Trenérem byl Edi Bauer. Otec měl na oba veliké štěstí. Cokoliv řekli, to pro něj bylo svaté a udělal to. I když už byl frajer a hrál za národní mužstva. Až do konce života, když přijížděl do Vídně, tak první jeho cesta byla na hřbitov k Maislovi a k Bauerovi. Vždycky. Hodně vody už odteklo, ale ta vděčnost tam byla vždycky.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že táta není jen fotbalista, ale opravdu slavná osobnost?
Brali jsme ho s bratrem vždycky hlavně jako tátu, ne jako světovýho fotbalistu. Já jsem si to poprvé uvědomil okolo 57ého roku, kdy byl táta komunisty odrovnanej a dostal jsem se s ním do Vídně. U nás dělal nádeníka a tam ho brali jako malého boha. Společenská, podnikatelská, obchodní i kulturní elita, všichni ho vítali. On měl přirozenou lásku k člověku a lidé měli rádi i jeho.

Jaký ve vašich očích otec byl?
Otec nebyl jen symbolem nejlepšího fotbalisty, nejlepšího střelce na světě, ale zároveň synonymem čestnosti. Ne že jen třeba přímo odmítl nacisty, ale že pomáhal i jiným lidem. Pan Laufer, ve své době velmi známý a populární sportovní reportér, byl Žid, který žil v Praze. Stejně jako ostatním reálně hrozil koncentrační tábor. Otec měl známé mezi Němci a hlavně Rakušany, kteří seděli na různých úřadech a měli jakousi možnost zasahovat do pořadníku. A v té době byl otec panem Laufrem požádaný, zda by mu nemohl pomoct najít cestu k záchraně. Otec jí našel a celou válku toho úředníka uplácel. A pomáhal i řadě dalších lidí. Dbal na hodnoty, které hodnotu peněz daleko převyšují. Pro otce nebylo nic nad fotbal, jen právě tyto věci, které byly mravně charakterové. Proto odmítl i ty nacisty.

Mluvíte o odmítnutí nabídky na trenéra výběru Třetí říše?
Ano. Na návrh Hitlera měl otec trénovat tým Třetí říše a přesto, že věděl, že by z toho mohl být koncentrák, jim řekl doslova: „Můj otec byl Čech, a kdybych to udělal, tak by se musel obrátit v hrobě." Pánové zasalutovali nacistickým pozdravem a odešli od stolu. Říšský ministr pro sport a mládež odjel do Berlína, kde to sdělil velení. Otec se s ním totiž v roce 1953 setkal, a ten mu vše vyprávěl, co se v tom Berlíně tehdy odehrávalo. Himmler už to věděl a ten mu řekl: „Ten tvůj génius, ten se tedy ukázal." a on na to: „Na hřišti je to génius, ale v osobním životě je to takový kuku…". Himmler se zasmál a řekl: „No, my to tady známe, ty génie…" Všichni najednou zmrzli, protože věděli, že je to směřované na Hitlera a otec povídal, že když mu to ten dotyčný vyprávěl, tak ještě v roce 1953 z toho byl pokakanej strachy. Byl u toho jeden z Hitlerových důstojníků a ten začal mluvit o zradě a podobných věcech. Himmler vycítil, kam tím míří, protože za zradu byla kulka a s tím, že „nikdo se ho na nic neptal" ho odbyl a nechal otci vzkázat, že tentokrát to toleruje, ale to bylo jen jednou a příště už ne… A tím to skončilo.

Zůstávali jste, i přes nepřízeň osudu, věrni fotbalové Slavii?
I když otce ze Slavie vyhodili, tak její hodnota u nás nikdy neklesla. Matka říkávala, že časem tu nebude ani jeden z nás, ale duch Slavie tu bude navždy. Slavia byla společenská, sportovní i vlastenecká záležitost. Nepřátelé Slavie a kecálkové rozšířili tehdy to, že je to klub inteligentů, buržoazních typů a já tehdy na matky pohřbu řekl, že Slavie vždy byla, je a bude především klubem vlastenců a slušných lidí. To je ten důvod, proč ji měl táta tak rád. Ústřední výbor strany byl proti otci skrze fotbalový svaz, a dokud byl ve Slavii, tak i přes klub. Tehdy použili dva hráče, kteří před nějakou komisí dosvědčili, že otec je antisocialistickej, neumí působit na mladé a je to typický produkt buržoazie. Od proslovu Čepičky (bývalý ministr obrany pozn. autora) to ale trvalo pět let, než ho definitivně dostali. Byl tak slavnej a tak silně zakotvený v mysli u lidí, i komunistů, že nebylo možné ho jen tak odklidit.

O jaký Čepičkův proslov šlo?
Veřejně ho označil za buržoazní typ, a že nemůže reprezentovat čistotu sportu. Když se to otec dozvěděl, tak ho polil pot, měl horečku a čekal, že každou chvíli někdo přijde a zatkne ho. Neměl strach o sebe, jako spíše o nás. Čepičkův projev se dostal mezi lidi a rozkřiklo se, že Bicana zatkli. Oni pak šli před derby za otcem, a že musí hrát. On že ne, s horečkami, ale že prý musí, protože se rozneslo, že je zatčený, tak jako důkaz proti tomu, že to není pravda, musel nastoupit. Přes tohle všechno to trvalo pět let, než ho úplně srazili ke krumpáči a lopatě.

Jak to všechno snášela vaše maminka? Úspěchy i pády.
Maminka byla úžasně silná osobnost. Hlavně v době, kdy došly finanční rezervy a přišla polobída, bez rodičů matky bída, tak ona byla tím faktorem, který tu rodinu udržel.

Hrával jste fotbal? Snažil jste se alespoň přiblížit otcovu umění?
Řekl bych to takhle… Měl jsem více talentu, než jsem ho hrál. Balon mě poslouchal, byli jsme kamarádi, ale je pravda, že otcova perzekuce dopadla i na nás. S bratrem jsme byli vyhozeni ze Slavie. Mě bylo dvanáct, bratrovi čtrnáct a šli jsme do malinkých neznámých klubů, kde byly tři balony na žáky, dorost i dospělé. Nechci se stavět na úroveň tehdejších dobrých hráčů, ale když jsem hrál proti nim, tak jsem byl na stejné úrovni jako oni. Fotbalově určitě, fyzicky to bylo horší, protože jsem tolik netrénoval. Byl jsem gólovej, měl dobrý myšlení, když mi bylo kolem šestnácti, jenže je pravda, že s tím, co jsem měl za talent, tak kdybych tomu dal vše, co velký fotbal potřebuje, tak jsem velký fotbal hrál. Jenže jsem mu to nedal, nechtělo se mi tolik trénovat, a jak táta říkal „Fotbal jsi měl rád, to je pravda, ale jak byl nějaký mejdan nebo nějaká sranda, tak jsi tam musel bejt". (smích)

Do podvědomí veřejnosti jste se hodně dostal díky tomu, že jste odmítl uveřejnění vašeho otce do síně slávy…
Chtěli ho do té síně slávy dát a já to zamítl. Vysvětlím, jak to bylo. Souhlasil jsem, ale od počátku mi vadilo, a nejen mne, že má být uveden až jako šestý v pořadí. To je jako tak, kdyby se volil nejlepší český gymnasta historie a paní Čáslavská by byla na šestém místě. Věděl jsem, odkud vane, byl v tom kus zášti bývalých státníků… Den před akcí jsem mluvil s režisérem, bývalým komunistou a absolventem VUMLu (Večerní univerzita marxismu-leninismu pozn. autora) a já mu řekl, že bych chtěl dvě minuty na to, abych otcovým jménem poděkoval všem bývalým spoluhráčům i fandům, kterých si strašně vážil. A bylo mi řečeno „Pane Bicane, kdo si myslíte, že tam bude poslouchat nějaký trapasy?" Na toto jsem oznámil jemu i fotbalovýmu svazu, že si nepřeju, aby tam byl uveden. Kontaktoval jsem Slavii, že by se to nějak udělalo, ale ta z počátku nereagovala.

Tím vznikly i vaše neshody s vedením Slavie? Jak to probíhalo? Nechal jste odstranit obří portrét otce ze stadionu a teď už tam opět visí…
Ano. Nevzešlo to kvůli ničemu jinému, než tomuhle. Já měl problém s tím šestým místem, ale to bych nakonec překousl. Ale přišla situace s tím režisérem. Nepřátelé Slavie říkali, že naše usmíření s panem Řebíčkem nakonec bylo vyřešeno penězi, ale to není pravda. Most překlenutí dělala paní Nouzáková (tisková mluvčí Slavie pozn. autora) a na jejím základě jsme se u mne v bytě rodičů sešli a za měsíc pak znovu, kam přišel i pan Řebíček. Naše setkání bylo férový, dokonce jsme seděli půl hodiny sami a mluvili o fotbale, o životě, podali jsme si ruce a vše jsme si vyříkali. Pan Řebíček byl o mě a o tom, co říkám, mylně informovaný. On znal svět velkého byznysu, ale ještě se tolik nevyznal v kalných vodách velkého fotbalu. Chvíli trvalo, než do toho přišel. A procitl tím, že udělal generálním ředitelem pana Kusého. Tím mne přesvědčil.

Vy jste emigroval do USA a na začátku nového tisíciletí se zase vrátil. Jak se vám nyní v Praze žije?
Bohužel, od mého příjezdu do Prahy na pohřeb otce v prosinci 2001, se setkávám s nezákonným a někdy i nepřátelským postojem státních zaměstnanců. Především z městské části Praha 7, Policie ČR a státních zastupitelství všech stupňů. V posledním roce to přešlo do otevřeného spiknutí proti mé osobě… Jedná se o velmi nebezpečnou činnost orgánů činných v trestně právní oblasti, používající státní moc k prosazení jejich protizákonných cílů.

Co s tím hodláte dělat? (redakce má k dispozici dokumenty týkající se tohoto případu pozn. autora)
Jsem přinucen podat žalobu na Českou republiku prostřednictvím ministerstva spravedlnosti a vzhledem k využití všech právních možností, včetně ústavního soudu, podávám žalobu proti ČR u mezinárodního soudu. Je smutné, urážející a hlavně nebezpečné, že se toto děje pod záštitou demokratického systému a členství v EU.

Cyklus "S hvězdou v srdci" je teprve na svém počátku. Na koho se můžete těšit během dubna?
6. dubna: slavný útočník Ivo KNOFLÍČEK
13. dubna: dlouholetý masér A týmu Jiří TRENKWITZ
20. dubna: šéf kotle Lukáš „STRAŠÁK" Vala
27. dubna: autor hymny Slavie Stanislav PROCHÁZKA

Čtěte Pražský deník.