Už jste cestou z Olomouce domů v autobuse slavili? Aspoň trochu?

Vůbec. Jenom jsme si v kabině zakřičeli. Jako po každém vyhraném zápase.

Vzpomněl jste si na vaše mistrovské tažení Ostravou před třemi lety?

Malinko. Byl jsem tehdy po operaci slepého střeva a v Olomouci nehrál. Ale po příjezdu na náměstí to byla sláva a pak ve Stodolní jízda.

Zpět do Sparty. Podali jste v pondělí opravdu výkon roku, jak v euforii tvrdil trenér Bílek?

Asi nejlepší výkon venku a na jaře, to jo. Jinak doma jsme hráli třeba s Libercem nebo Slavií hodně dobře.

Jak daleko tedy teď leží titul?

Ještě zápas. Ztratili jsme stabilní hráče Řepku a Huška. Ale musíme to zvládnout.

Jenže vás čeká ještě ve čtvrtek finále poháru s Jabloncem. Dokážete se znovu zkoncentrovat?

Řekli jsme si, že chceme double, tak musíme. Splnit jeden úkol a nepřestat. A pak dotáhnout i ten druhý.

Trapná ostuda v posledním ligovém utkání jako loni s Plzní, kdy sparťané porážkou zachránili bývalého trenéra Straku, nehrozí?

To ne, byla to ostuda a já si ji po zranění „vykousal“ na tribuně. Byl to odstrašující příklad, který se nebude opakovat.

Jaké máte prémie?

Byly dané před ligou a to se nezměnilo. Mužstvo dostane odměnu jako celek, i pro ni se přece hraje.

Sparťané hrají stále pod tlakem, proč ho někteří nedokáží zvládnout a reagují popudlivě – Blažek třeba vulgárně nadává novinářům atd.

Já vím… Ale nezažil jsem zápas, kdyby na nás nešla za něco kritika. Je to těžké se udržet.

Jenže Horváth se zazubí a poví vtip.

Ale taky ho to štve.

Na druhou stranu, podezírání nahrávají situace, pískané ve váš prospěch. Teď první gól z ofsjadu …

Viděli jsme to v televizi, ofsajd byl. Byť maličký, tak asi jo. Ale co můžu dělat? Rozhodčí má složité, když mu hráč cukne a pak znovu vyběhne, aby to posoudil přesně.