„Už po sezoně jsem měl nějaké náznaky, že bych mohl končit, ale definitivně jsem se to dozvěděl až nyní. Je to pro mě obrovské zklamání a nová zkušenost zároveň,“ řekl Ollé.

Říkáte, že jste měl náznaky, že by vaše angažmá mohlo skončit. Co si mám pod tím představit?

Přišla za mnou skupinka šesti hráčů s tím, že pode mnou nechtějí trénovat. Byl jsem z toho jako opařený a celou noc jsem nespal. Takovou zkušenost jsem nikdy neměl, spíš hráči pode mnou chtěli trénovat, protože odcházeli s pocitem, že pro sebe něco udělali.

To pro vás muselo být pořádné nepříjemné překvapení…

No, nakonec se ta skupina rozrostla na devět hráčů. Nebylo to poprvé, co byl na Admiře odvolán trenér na popud hráčů. Konzultoval jsem tu věc třeba s panem Drahokoupilem, nebo s Petrem Mikolandou. I vedení mi v tu chvíli řeklo, ať všechny vyhodím a udělám si nový tým. Nejvíc mě tímhle názorem překvapil manažer Lapka, že to řekl i on. Ten mi totiž šlapal po krku od prvního dne mého angažmá. Za pětadvacet zápasů mě odvolával snad třicetkrát, což je smutné. Protože i on je trenér, o to je to smutnější, protože ví, pod jakým jsou trenéři tlakem. Pak pracujte v takové chvíli soustředěně a v klidu. To je takřka nemožné. Kluci dobře věděli, že je tam tlak na moji osobu, a to nesmírně velký.

Tady musím vyzvednout předsedu klubu Potůčka, seč mě nakonec právě on nakonec odvolal. On mi dával najevo podporu, abych v sezoně pokračoval. Co mě ale mrzí na celé věci nejvíce, bylo to, že se téměř celé vedení sešlo s rebelujícími hráči, ale se mnou kromě předsedy nikdo nic nechtěl řešit. Vždy jsem si myslel, že by měl v takové chvíli někdo trenérovi nebo jeho asistentovi zavolat, ale všechno bylo obráceně. Tady jsem poznal, že něco není v pořádku. Později jsem se dozvěděl, že předseda ani všechny členy výboru klubu o závažnosti situace neinformoval.

Cítil jste už dříve nějaké pnutí 
v mužstvu?

Atmosféra v týmu nebyla moc dobrá, ale já to nechci už dál rozebírat.

Nakonec pod vámi ale chtělo ze stávajícího pokračovat jen šest hráčů…

Těch šesti hráčů si hodně vážím. Byli to Hybeš, Panýrek, Kániský, Štochl, Teftag, Štefan. Moc jim děkuji a přeju jim, ať se jim daří. Myslím, že ukázali pravý charakter, i když nebyli kromě Štefana tolik herně vytížení, přesto pode mnou chtěli dál trénovat. Z toho jsem byl potěšený. Na druhou stranu mě mrzí, že se vedení nezeptalo právě těchto šesti hráčů, proč zůstali.

Každopádně to asi musí být hodně deprimující a skličující, když jste splnil cíl a vybojoval 
s týmem záchranu a pak většina týmu nechce pokračovat. Jak jste se cítil?

Pro mě je to nová zkušenost. Vyloženě jsem z toho velmi špatný. Některým trenérům se to stává víckrát, třeba se to i mně stane někde, ale aspoň myslím, že mi vedení mohlo třeba dát nějakou šanci. Já jsem měl v přípravě třeba dvanáct fotbalistů a nikde není psáno, že kdyby se tým doplnil, tak bychom po pěti kolech například měli devět bodů.

Stejně mám pocit, že jste si myslel, že situaci ustojíte.

Kdybych byl odvolán na základě špatných výsledků, tak to beru. Možná bych s tím i přišel já sám. Mně stačí dvě, tři porážky a už se odvolávám téměř sám. Tady dalo ale vedení na tlak určitých lidí a odnesl jsem to já. Trenérský život jde ale dál a uvidíme, co bude.

Na sociální síti jsem už dřív zaznamenal, že hledáte pro béčko nové hráče. Takže jste počítal 
s tím, že pojedete dál?

V přípravě jsem měl asi dvanáct lidí, ale trénovalo jich šest, sedm, osm. Makali, dřeli. Ještě v pátek jsme měli trénink a já z toho měl radost, jak ti kluci makají. Já jsem měl každopádně hodně svázané ruce a i teď po rozmluvě s panem Potůčkem je jasné, že béčko je béčko. Kdekomu jsme uhýbali s tréninkem, zimní příprava nula nula nic. Měnily se časy, kluci čekali. Bylo to těžké pracovat, klid nám to určitě nepřidalo. Příprava byla totálně nalomená, atmosféra už v zimě byla čím dál víc složitější a nakonec se to promítlo i do těch vztahů.

Vypadá to, že hráči úplně 
nevzali za svou vaši filozofii,
je to tak?

Pořád budu říkat, že ti kluci si asi neuvědomili, že já jsem angažmá vzal v nějakém stavu a stejně se nám povedlo přebor zachránit. Oni neviděli, co pro tým dělám, že to celé asi musí bolet i je. Kdybych byl trochu jinačí, možná by tam byla atmosféra lepší. I tyhle varianty jsem zkoušel, týden být v klidu, nerozčilovat se, ale tréninkové jednotky neměly dobrou úroveň. Třeba mi teď budou kluci oponovat. Ale jich je jedenáct, dvanáct, takže bych to ani neuhádal. Pořád si myslím, že mám proti nim nějaké zkušenosti, ať už s trénováním, nebo ve fotbale na nějaké úrovni. Tohle kdyby si rozebrali a podívali se na to, čeho jsme dosáhli a pod jakým jsme byli tlakem… Před novou sezonou bychom si určitě sedli s kapitánem, pokecali, ale teď ta možnost už zkrátka nebyla, když se někteří otočili zády.

Prozradíte, zda se proti vám postavili hráči ze základu, nebo náhradníci?

To byl paradox, že kluci co nehráli, nebo nebyli téměř vytížení, tak zůstali. To mě neskutečně překvapilo. Naopak kluci, co dostali největší důvěru a prostor, ať to byl Jackl po dvou červených a já mu pořád věřil, nebo Honza Ondrůšek, když nedal pět, šest zápasů gól, a já stál za ním, se postavili proti mně. Stejně jako další. Dominik Němec měl na jaře formu, dal pět gólů, hodně hrál a taky byl nakonec proti. Že proti mně tihle nakonec brojili, to jsem koukal jako blázen. Kdyby přišli kluci, co nehráli a řekli – trenére, my nehrajeme, jste špatnej – jenže tihle kluci makali dál a přišli ti, co nastupovali.

V téhle fázi jsem zklamaný. Ale pořád, i když jsme se rozešli nějakým způsobem ve zlém, tak jsem třeba Kubovi Lupínkovi napsal, že si ho nesmírně vážím, ať to vedl nebo nevedl, ten spor proti mně. Pořád je to pro mě kluk, který je jedním ze vzorů toho, jak se má makat a pořád jsem mu říkal, že ať je tam trenér jakýkoliv a třeba po týmu nevyžaduje nic, tak ať na sobě pracují. Není to o tom, že někdo přijde na trénink, udělá si čárku a odehraje zápas v přeboru. Budu se snažit klukům dál držet pěsti, ale jak říkám, zklamaný zůstanu ještě dlouho.

Přišel za vámi třeba kapitán týmu už během sezony a řekl vám, že je problém v tom a v tom, 
s tím ať to třeba změníte?

To je paradox, oni si mysleli, se mnou budou jednat jako kabina. Ale to se nikdy nestává, aby se vedla diskuze proti trenérovi. To by mě tam, jak se říká, umlátili. Kapitán mi jen v ten den, kdy mi oznámili, že pode mnou nechtějí trénovat, řekl, že se mnou se nedá jednat, což není pravda. Chtěl jsem v tu dobu s hráči řešit soustředění, ale oni mi oznámili to, že nechtějí pokračovat. Měl jsem zařízené zápasy na Šumavě, všechno se muselo rušit. Vyšli mi tam vstříc

a pak na mě koukali, jak blázni. Kapitánovi jsem tehdy odpověděl, že se mýlí, že se jednat určitě dá. On to odmítl, asi si myslel, že budu jednat se všemi. Já jsem s hráči mluvil, ale individuálně, ať už to bylo o červených kartách, nebo třeba o jiném problému. Přece kluci, kdyby je trenér dostával pod psychický tlak, tak by se nepodařilo zachránit přebor. Kdybych je psychicky ničil, tak nevěřím tomu, že by mohli hrát tak, jak hráli. Spousta zápasů byla opravdu hodně kvalitních, ač nedopadly výsledkově v náš prospěch. I podle komentářů jiných trenérů byli kluci fyzicky připravení velmi dobře. Podle mě tam byly ve fyzičce pořád velké rezervy. A ještě k tomu jednání: třeba šéf klubu pan Potůček ví, že se mnou se jednat dá. Ale nelze si myslet, že mi někdo bude rozkazovat, jaký bude trénink, jaké míče budou.

Co jste s tím jako trenér mohl dělat?

Pomohlo by, kdyby tihle mladší kluci měli v kabině mezi sebou dva starší frajery, oni by je srovnali. Nebo bych jim přál, aby zažili třeba trenéra Kopače, Kahleho nebo Hlavicu. To by poznali, že já jsem proti nim úplně hodný trenér. Nechci kritizovat, ale platí, že starší hráči a třeba i lidé v práci dávají mladým strašně moc šancí. Dřív se přišlo dvakrát pozdě do práce, tak o ni člověk prostě přišel. Dneska přijdou třikrát pozdě a člověk je rád, že ty lidi vůbec má. A to je ten pohled, proč se tohle všechno děje. Mně třeba mělo přijít osm lidí z dorostu a šest z nich řeklo, že pro ně fotbal není priorita.

Oni si myslí, že budou hrát za miliony. Hrají fotbal do devatenácti let a pak zjistí, že pro ně není priorita, to trošku nechápu. Pak vás napadne, jestli má smysl fotbal dělat. Když vidíte dvanáctiletého kluka, jak vidí šéfy klubu, ví, že to jsou šéfové klubu, a ani je nepozdraví, tak z toho jsem nešťastný. A dopadá to tak, že hráči odvolávají trenéry, jako to dopadlo v mém případě. To si pak trenéři řeknou, že to nemá cenu. Přitom já se třeba snažím připravovat tým stejně, ať hraje první ligu nebo v nejnižší soutěži. Vždy k tomu přistupuji s maximálním úsilím.

Přesto, kdyby byla taková možnost, udělal byste zpětně něco jinak?

Kdybych nějakého hráče z těch devíti rebelů jakýmkoliv způsobem potrestal, vyřadil, nebo ho nechal kvůli špatné výkonnosti sedět, tak bych poznal na zbytku těch hráčů, že je něco špatně. Kdybych byl hodnější, víc komunikoval, nevím. Asi bych nic jinak dělat nechtěl. Já bych se nezměnil, jsem sám na sebe neskutečně přísnej.

Každopádně bez fotbalu ale 
nezůstanete. Jen se posunete 
do Malešic, kde povedete ženy. Jak budete zvládat emoce? Jste připravený, že třeba hráčky
nezvládnou věci, které po nich budete chtít?

Už jsem na tu nabídku kývl minulý týden. Je to druhá nejvyšší soutěž, jezdí se tam Ostrava, Hradec Králové, Brno. Vedení Admiry jsem to oznámil s tím, že na chodu béčka se nic nemění, že béčko je pro mě priorita a že to beru jako oťukávací rok v ženském fotbalu. Ale teď už je to vlastně jedno, v Admiře už nejsem. Když jsem byl oslovený, hodně mě překvapilo, jak o mně zástupce Malešic mluvil. Byl jsem nadšený, podmínky jsou velmi slušné. Ale tady nejde o soutěž. Já kdybych dostal nabídku z třetí třídy, z Kotěhůlek, tak bych měl radost, že za mnou někdo přišel a měl zájem o moji práci. Nikdy jsem nad ničím neohrnoval nos.

Taky mě potěšil trenér Procházka z Hájů, když jsme si volali a já mu říkal o situaci na Admiře, že možná skončím, že mě možná vyhodí. On odpověděl, že až skončí, tak že mě vedení Hájů doporučí. To vám prostě udělá radost. Jako trenér sbírám zkušenosti, třeba se teď i změním a budu klidnější. Určitě mě posune dál i tahle hráčská revolta. Nakonec něco špatného je vždycky pro něco dobré. Teď je to hodně čerstvé, jsem plný emocí. Vím, že taky dělám chyby. Kdyby ne, tak trénuji bundesligu. Ale co platí je, že to pořád budu dělat na 150 procent, ať trénuji třetí třídu nebo ligu. Pro svůj tým udělám maximum.

Teď možná budete muset změnit chování vzhledem k tomu, že třeba ženy a dívky nedokážou naplnit vaše fotbalové představy o tom, jak má hra vypadat. Vnímáte to tak?

Já na holky neumím křičet, mně šéf klubu Kracman ale říkal opak: Potřebujeme člověka, co bude přísný. Kvalita asi bude někde úplně jinde. Třeba právě tohle mě zklidní. A já pak půjdu k mužům, budu nejhodnější trenér. Sice sestoupíme, ale kluci mě budou mít rádi. Možná jsme měli sestoupit a kluci mě měli plácat, že jsme spolu byli desetkrát na pivu, jednou pod stany. Jasně, že bych tohle nechtěl! Přemýšlím, jakou nastavit u žen laťku. Zkusíme půlrok, ale majiteli Malešic jsem řekl, že moje priorita je trénování u mužů v přeboru. Třeba mě práce osloví a zůstanu déle. Nebudu lhát, že budu sledovat přebor, týmy mám zmapované, popsané hráče. Budu dál sledovat zápasy i videa, na tom se nic nezmění. Určitě se mě v přeboru spousta týmů nezbaví, třeba na Královice chodím hodně rád, protože hrají ofenzivním stylem a ten se sám snažím praktikovat.

Jednu přípravu už jste odstartoval a dopadlo to neslavně. Kdy začínáte v Malešicích? A jste připravený na novoty v podobě toho, že nemůžete vtrhnout do šatny, kdy se vám zachce?

Opravdu to dopadlo neslavně a mrzí mě, že mě vedení nechalo pracovat tři týdny s týmem a těsně před začátkem soutěží mě odvolali, kdy je těžké sehnat angažmá. To z mého pohledu nebylo korektní za to, co jsem se pro Admiru snažil udělat. Přesto mám na Admiře spoustu výborných vztahů, i když jsem byl odvolaný, rád se s nimi sejdu a rozeberu situaci, co se kde děje. Co se týče Malešic, začínáme 3. srpna. Bude to jiné v mnoha směrech. Jsem na to sám zvědavý a těším se na to.