Milane, jaké  byly bezprostřední pocity na konci zápasu?
Radost po zápase byla obrovská, ale na jeho začátku to vůbec nebylo jednoduché. Byla tam jistá nervozita, rychle jsme se zbavovali balonů. Když nám to ale nešlo, stali jsme se na hřišti válečníky. Zvládli jsme to především silou vůle. Makali jsme do posledních sil.

Jak jste se té nervozity zbavili? Až gólem Jana Zbořila?
Říkali jsme si, že bychom mohli být ale více na balonu, což se nám nedařilo. Dávali jsme to rychle a nepřesně nahoru. Nic jiného, než to zvládnout takhle a vítězství vyválčit, nám ani nezbývalo. Nakonec jsme tam gól dotlačili a závěr si pohlídali.

Jak jste z pozice útočníka viděl Bořilův rozhodující gól?
Myslím, že jsme udělali nějakou chybu na půlce, které jsme ale využili, protože od nich dva hráči vystoupili na Hovorku, ten míč prohodil na Bóřu a ten to tam krásně uklidil. Uklidnilo nás to pak.

Poprvé v sezoně jste nastoupil od začátku. Byl jste překvapený, že zrovna v tomto zápase?
Překvapený.. jak se to vezme. Už dvakrát jsem o Ligu mistrů hrál, ale ani jednou odvetu. Domácí odveta je nejvíc, takže jsem za šanci strašně rád.

Slavia hrála Ligu mistrů naposledy před dvanácti lety. Vy jste byl tehdy v Bohemce. Vybavíte si tehdejší postupový zápas?
Vnímal jsem hlavně Standu Vlčka, jak běžel po tartanu na Strahově. V té době mě nenapadlo, že skončím ve Slavii, ale samozřejmě jsem jí postup přál.

Motivoval vás Standa Vlček, strůjce postupu v roce 2007, nějak?
Popichoval nás tím, jestli ho zvládne někdo shodit z plakátu před stadionem. (směje se)

Přemýšlel jste už o tom, proti komu byste si mohli zahrát?
Ještě jsem to ani nestihl. Můj nejoblíbenější tým je Manchester United, ale ten mi to zkazil tím, že nepostoupil. Je tam Real, Barcelona, ale už vidím, jak dostaneme Petrohrad a Doněck. (směje se)