Sám přiznává, že prožil nejpovedenější půlsezonu ve fotbalovém životě. Patřil k největším tahounům Slavie, která přezimuje na prvním místě ligové tabulky. A Deník ho spolu se spoluhráčem Belaidem a exostravským Svěrkošem nominoval čtyřikrát do sestavy kola, víckrát se v ní neocitl nikdo.

„V létě přitom všechno vypadalo úplně opačně, tedy dost blbě,“ vzpomíná Matej Krajčík na období před začátkem ročníku a na jeho úplném počátku, kdy neměl zrovna stoprocentní důvěru kouče Karla Jarolíma.

Jenže od 3. ligového kola v Plzni už ze základní sestavy nevypadl, odehrál plnou porci minut.

A protože mu v zimě končí smlouva, fanoušky nyní zajímá jediné: prodlouží Krajčík kontrakt, nebo klub po šesti letech opustí? Nejen o tom, jak těžké rozhodování ho čeká, se slovenský pravý obránce či záložník obšírně rozpovídal pro Deník.

Kdy se rozhodne o budoucnosti Mateje Krajčíka?

Nejradši bych byl, kdyby se to uzavřelo co nejdřív, aby byl čas a prostor vyčistit si hlavu. Jenže tohle je věc, která může trvat ještě v průběhu ledna, kdy je otevřeno přestupní okno.

Nejprve budete diskutovat se svým mateřským klubem, nebo s dalšími zájemci o vaše služby?

Už jsem nějakou nabídku od Slavie dostal a určitě je namístě s ní rokovat, samozřejmě má přednost.

Nicméně objevily se informace o tom, že o vás stojí německý Stuttgart nebo polská Legia Varšava. Zakládaly se na pravdě?

To jsem se dozvěděl až z novin nebo z televize. Obě tyto zprávy musím dementovat. Kdyby se o mě vážně ucházel Stuttgart, bylo by to bezvadný (úsměv).

Dokázal byste takovou nabídku vůbec odmítnout?

Nejít do německého velkoklubu, který v předminulé sezoně vyhrál bundesligu? Tak to by bylo hodně těžký.

V případě přestupu uvažujete jen o zahraničí, nebo existuje i alternativa, že byste se „přesunul“ v rámci české ligy?

Nechci říkat rozhodná prohlášení: tam nebo tam bych nikdy nešel. Ale bude mi jedenatřicet, z pohledu potenciálních zájemců už se na ten věk nedívá nejlépe. Takže prioritou by bylo zkusit si ještě jinou, než českou nebo slovenskou soutěž.

I na vašem úspěšném podzimu se dá najít jeden paradox. Táhl jste sice Slavii, jenže za slovenskou reprezentaci jste coby bývalá opora nastoupil jen do zápasu proti slabému San Marinu. Nebylo vám líto, že jste nedostal víc šancí?

Líto mi to nebylo, tak jsem to nebral. Figuroval jsem v týmu tři roky, dá se říct, že nepřetržitě, za dvou trenérů, teď se změnil znovu (od června letošního roku mužstvo vede Vladimír Weiss – pozn. red.) a přednost začal dostávat Pekarík ze Žiliny, který je velmi dobrý hráč a hlavně o nějaký ten pátek mladší. Těžko se mi o tom mluví, protože se jedná o věc, kterou hráč až tak nemůže ovlivnit.

Přesto, je pro vás návrat mezi stabilní články slovenské reprezentace výzvou do budoucna?

Pro mě je nejdůležitější, abych hrál v klubu, který mě zaměstnává, další s tím už jen souvisí. Národní tým není první věc, která mě napadne v souvislosti s mojí fotbalovou kariérou.

Ta je spjata hlavně se Slavií a ne vždy šlo všechno hladce. Ještě v průběhu letošní letní přípravy a na začátku sezony se zdálo, že s vámi trenér Jarolím počítá jen na lavičku. Upřímně, přemýšlel jste o odchodu?

Přiznávám, že jsme měli s trenérem nějaký rozhovor, protože člověk chce hrát. Ten půlrok, ještě v mém věku, by byl hodně ztrátový. Musel jsem se zařídit tak, aby se moje kariéra nějak vyvíjela. Vypadalo to tedy dost blbě, ale já nikdy nebyl nějak negativní. Poctivě jsem trénoval a jsem rád, že přišla další šance.

Za minulou sezonu vám kouč vyčítal hlavně dvě věci: zbytečné vyloučení v 11. kole proti Liberci a nepovedený výkon v jarním derby proti Spartě…

A v obou případech byla kritika oprávněná, tohle by se stávat nemělo, zvlášť když už mám nějaké zkušenosti. Na konci sezony, kdy se rozhodovalo, jestli skončíme první, třetí nebo čtvrtí, jsem ale nastupoval. Pak si to trenér asi všechno zpětně promítnul, ovšem že mi to dal nějak extra pocítit, jsem nezaznamenal.

Dobře, ale jak vám bylo, když jste se po derby na jeden zápas ocitl v B týmu?

Nikdy to není příjemné. Ale člověk musí počítat s reakcí… Ostatně jsem profesionál a není namístě, abych kopal kolem sebe.

V „béčku“ jste během slávistického působení nebyl poprvé, že? Například v létě roku 2005 jste se tam rozehrával…

To bylo poté, co jsem hostoval na Žižkově a pak v Budějovicích. Ani jedno tohle angažmá ale nebylo podle představ mých ani funkcionářů, s Budějovicemi jsme navíc spadli…

A jak vzpomínáte na dobu strávenou v rezervě?

Rád. Když potkám pana Fouska, co je kustod béčka, tak se vždycky nasmějeme. Kolem mladých kluků byla parta starších včetně třeba Venci Kolouška, atmosféra byla taková uvolněnější. Hodně jsme na sobě makali a pak si mě trenér stáhl na třetí ligový zápas s Jabloncem, který mi vyšel, a já už jsem ze sestavy nevypadl.

Bylo pro vás období, které jste strávil po hostováních, tím nejsložitějším ve Slavii?

Ještě horší to bylo na úplném začátku. V roce 2003, krátce poté, co jsem do klubu přišel, jsem musel na plastiku křížových vazů a mimo hru byl přibližně půl roku. Přitom důvěra tehdejšího trenéra Beránka ve mně docela byla. Kdyby to zranění nepřišlo, dostal bych se možná o kousek dál.

I tak jste ale u historicky nejúspěšnější éry Slavie v historii české ligy. Uvědomujete si to?

Je pravda, že se to sešlo krásně. I oproti Spartě začínáme mít navrch.

Dá se říct, že všechno se nastartovalo v létě loňského roku v předkole Ligy mistrů proti Žilině. Kam jste odcestovali s totálně přebudovaným kádrem a se štěstím remizovali 0:0…

Z toho utkání jsem měl doslova hrůzu, fakt jsem se toho bál. Vždyť v letní přípravě jsme ani jeden zápas nehráli ve stejné sestavě jako ten předešlý, pokaždé přišlo nějakých pět šest změn. Ale pak to z nás spadlo a dál už to byla jiná Slavia.

Ta, která postoupila poprvé do Ligy mistrů a následně získala titul. Který z těchto okamžiků pro vás byl emotivnější?

Těžko se to hodnotí, ale u mě asi zážitek z vyprodanýho stadionu. Tedy z toho v Edenu, kde jsme se stali mistry před úžasnými diváky. I postup do Ligy mistrů byl fajn, ale přece jen to bylo na Strahově…