Jméno Kozel je na zelených trávnících dobře známé. Jan příbuzný s Lubošem sice není, ale od dětství mu říkal strejdo. Rodilý Pražan nakoukl dokonce do kádru ligové Dukly, ovšem soutěžní duel za ni nikdy neodehrál. Naštěstí má Jan Kozel dobrou hlavu, jazykové nadání a touhu dobrodruha. Do toho ho baví práce s dětmi a nějaké ty zkušenosti během zápasů za divizní Aritmu a třetiligové Jirny taky nabral.

„Už v Dukle jsem kombinoval studium a sport. Lákalo mě v tom pokračovat v cizině,“ popisuje absolvent Univerzity Karlovy. Šance přišla v roce 2017. Pobyt na University of Central Lancashire v Prestonu měl pro Kozla příchuť splněného snu. Vždyť vybrousil angličtinu. A hlavně byl členem týmu AFC Fylde v National League – páté nejvyšší (stále ještě profesionální) anglické soutěže. Jen škoda, že kvůli tahanicím s registrací a pojištěním nastoupil jen k přípravným utkáním.

Zrod trenéra

S trénování mládeže začínal už v Dukle. A to se mu velmi brzy hodilo. Bezprostředně po návratu z Prestonu totiž prodělal mononukleózu. Ošklivá nemoc poté zapříčinila konec jeho kariéry. Chuť vzdělávat se i láska k fotbalu však zůstaly.

Pomohlo i štěstí, které, jak známo, přeje připraveným. Zúčastnil se totiž mezinárodní konference určené zejména pro trenéry – Mosty 2018. A přednáška Matta Hala, šéfa akademie Southampton, nasměrovala kormidlo jeho života znovu do Anglie. „Dostali jsme se do diskuse a strávili spolu dost dlouhý čas. Dal mi najevo, ať zkusím štěstí u něj v akademii.“

Zdroj: Díky, trenére

Jedna věc je nabídka, druhá prosadit se na Britských ostrovech. „Jsem mladý kluk a cizinec z východu, ti to mají trochu těžší,“ usmívá se Kozel. Adaptace prý byla vážně složitá. „V klubu působí osobnosti, mezi které se jen tak nedostanete. Cítil jsem k nim respekt,“ přiznává. Byl však hozený do vody. „Musel jsem plavat. Dát všem najevo, že na to mám.“ vypráví.

Kouč, klub, svěřenec a jeho rodiče

Pilíře jeho práce prý stojí na tzv. „Mostu“. „Ten musíme umět postavit mezi sebe, klub, děti a jejich rodiče,“ vysvětluje Kozel. V Portsmouthu jsou časté takové schůzky – ke stolu se posadí Kozel, ředitel akademie a kluk s jeho mámou a tátou. „Bavíme se o cílech našeho svěřence, v čem by se měl zlepšit. Dozví se podrobnosti o své pozici v klubu.“ Výsledek je údajně téměř vždy stejný: všichni táhnou za stejný konec provazu.

„V Česku se nepracuje analyticky, ani koncepčně,“ míní Kozel. „My s dětmi probíráme klíčové otázky, které se týkají jejich osobnostního i fotbalového vývoje,“ říká. Nikdo nemá žít ve velkých iluzích. Smyslem je učit se a užívat si sport. „Být v něm co nejlepší a dbát i na školu. Malým klukům to nevysvětlíte, ale zamezíte tomu, aby v osmnácti letech nevěděl, co se sebou,“ dodává.

Přesně jako Jan Kozel, kterému také nevyšla velká hráčská kariéra. Teď v hrdém Albionu učí děti jejich národní hře a dbá na to, „aby z nich vyrostli dobří lidé i fotbalisté“. Co na to říci? „Díky, trenére!“