Další mezník v životě devětatřicetiletého lodivoda nastal po skončení ročníku. Jeho jméno se totiž začalo skloňovat v souvislosti s odchodem do Slavie, Teplic, Liberce nebo Baníku Ostrava.

Trenére, sezona je za vámi. Vládne spokojenost?

Ve všech směrech, jednak proto, že jsme ji dokončili, ale také proto, že jsme zvedli herní projev a předváděli zejména na domácím trávníku velice dobrý fotbal. Venku taky, ale tam jsme nebyli natolik produktivní a nedokázali posbírat tolik bodů. O tom, že jsme byli úspěšní, nejlépe hovoří fakt, že je nyní o hodně hráčů zájem z nejvyšší soutěže.

Doma jste až na jedinou výjimku zvítězili, venku se vám podobný kousek podařil dvakrát. Proč?

Paradoxně jsme venku hráli lépe než doma. V utkáních jsme měli daleko větší převahu i šance. Doma jsme ale dokázali být efektivní. Až na výjimky jsme dali první branku, navíc relativně včas, myslím v prvním poločase. Tím se určil ráz utkání. Byli jsme silní na míči a v kombinaci, díky čemuž se nám dařilo dovézt zápas do vítězného konce. Venku jsme první příležitosti neproměnili a naopak z té domácích inkasovali. Pak jsme mohli tlačit, jak jsme chtěli, vyhráli ale soupeři. Jiné to bylo pouze v posledním utkání v Olomouci, kde jsme šli první střelou Bartošáka do vedení, které jsme už nepustili.

Otázka psychiky?

Tou jsme byli daleko více svázáni doma, venku na mě hráči působili uvolněnějším dojmem. Zase jsme si na Žižkově více dovolili v kombinaci a hnali nás vlastní fanoušci. Venku jsme zvolili velmi často špatné řešení a potýkali se s pořádným kopcem smůly. Třeba v Ústí nad Labem jsme během třiceti minut trefili čtyřikrát tyč, poté remizovali. Ve Znojmě jsme brankovou konstrukci nastřelili dvakrát, rozchytali gólmana a dokonce prohráli.

Mrzí vás, že jste o čtyři body nedosáhli na postup?

Ano, chtěli jsme skončit na bedně. Máme sice stejně bodů jako třetí Zlín, lepší skóre, ale kvůli vzájemným zápasům jsme čtvrtí. Vybojovali jsme stejně bodů jako před pěti lety, kdy jsme s tímto ziskem postoupili z druhého místa do první ligy. Letos jsme měli rozhodně na to udělat o tři až čtyři body víc.

Třetí Zlín vás v soutěži dvakrát porazil. V čem byl lepší?

Byl efektivnější. Na podzim jsme na jeho hřišti podali v první půli nejhorší výkonv celém ročníku. Paradoxně jsme vedli 1:0 po gólu Folprechta. Do druhého poločasu jsme nastoupili dobře, Folprecht šel sám na brankáře, trefil tyč, poté se prosadili domácí a my, jak se později ukázalo, klíčové utkání sezony prohráli. Odveta na Žižkově byla jasně remízová, Zlín ale dokázal ze dvou šancí vstřelit dvě branky a vyhrál 2:1.

Na jaře se skloňovalo jméno Viktorie Žižkov především v souvislosti nevyplacených mezd. Jak moc zasahovala do vaší práce?

S finančními problémy jsme se potýkali delší dobu, vždycky se ale situace nějak vyřešila. Na podzim jsme byli nějakou dobu dokonce první v tabulce, výplaty v té době chodily pravidelně. Ohromně se vše odráželo na pohodě v týmu. V zimě se situace zauzlila a vygradovala okolo prvního utkání se Zlínem. Vše došlo až do extrémů, hrozící stávka, naštvaní fanoušci… Přišla pasáž čtrnácti dnů, ve kterých jsme netrénovali, přesněji jsme najeli na omezený režim a scházeli se jako amatéři až odpoledne. O to víc si vážím, že jsme do konce hráli v horních patrech tabulky.

Jak jste motivoval hráče?

Nejtěžší to bylo na začátku týdne. Zápas je vrcholem cyklu, na který se všichni těší bez ohledu na výplatu. Pak přijde den volna, sejdete se a těžko hledáte motivaci do další práce. Žižkov má výhodu ve svém hracím termínu, pokud někdo hledá posilu, jde se na něj v neděli v 10.15 hodin podívat. Nikde jinde se nehraje. Kluci proto dobře věděli, že hrají o své jméno a další angažmá.

Dotýkaly se nevyplacené mzdy i vašeho rodinného rozpočtu?

Ano, pokud nemáte nějakou dobu pravidelný příjem, začnete být obezřetný, přemýšlíte, jestli si máte cokoli koupit. U věcí, které musíte, potraviny, uvažujete, zda je pořídit za 100 nebo 400 korun.

Hrozila skutečně stávka?

Určitě, v jednom týdnu k ní byl maličký kousek. Hráčská a trenérská kabina je ale na jiném místě stadionu, u všeho jsme proto nebyli. Vím ale, že byli kluci ochotni volit jakékoli řešení. V té době pomohla schůzka s majitelem.

Dalo se s Luďkem Vinšem hovořit?

Věci se vysvětlily, spousta z nich se posunula kupředu. Domluvil se splátkový kalendář, který funguje dle úmluvy do těchto dnů. Tím neříkám, že je vše vyřešené.

Zápas s Mostem připomínal špatnou Spartakiádu, hráči poklekli, fanoušci zaházeli část hřiště šiškami… Jak jste se cítil na lavičce?

Hráči tvrdili, že šlo o spontánní akci, na lavičce jsme byli překvapeni. Upřímně jsem nevěděl, jak mám reagovat. Snažil jsem se hlavně soustředit na utkání, abychom vyhráli. Pokud by se nám to nepodařilo, všechno by se rozebíralo o to víc. Chytili jsme soupeře, který dlouho nezvítězil. Spekulací bylo dost. Na duši mi ale dobře nebylo. Místo, abychom se snažili soupeře dostat pod tlak, jsme ho nechali vydechnout.

Bylo všechno v pořádku dle fotbalových pravidel?

V basketbalu by nám asi pískli pasivitu. (směje se) Byla přerušená hra, fanoušci naházeli předměty na trávník, kvůli tomu se nemohlo pokračovat.

Poté jste se stal mediální hvězdou. Asi jste si novou pozici příliš neužíval?

Byla nepříjemná, pokud děláte sport, máte v něm cíl a najednou odpovídáte stále dokola na věci, které s ním nesouvisí, unavuje vás to. Kamkoli přijdete, lidé vás zastavují a ptají se na peníze. V té době jsem byl schopný na půl dne vypnout telefon a poté všechny obvolával. Na druhou stranu jsem se nechtěl problému vyhýbat. Nejhorší by bylo utéct a s nikým se nebavit.

Kdo vás potěšil z vašeho týmu?

Kdybych rozdávala jedničky, charakterově bych je dal prakticky všem členům týmu. Udělil bych i dvě dvojky, hráče, kteří by je dostali, ale neprozradím.

A po sportovní stránce?

V kádru bylo 23 hráčů, šlo o kluky různého věku a kvality. Za dobu, co jsem u týmu působil, se vykrystalizovala základní sestava, na kterou se příliš nesahalo, jelikož to nebylo nutné. Starší chválit nebudu, zmíním hráče s největším progresem. Stoper David Hovorka přišel v létě kvůli doplnění kádru, nakonec se z něj vyprofilovala opora, která by měla v příští sezoně hrát stabilně nejvyšší soutěž. Ondra Karafiát měl smůlu na zranění, v určité fázi sezony šlo ale o našeho klíčového muže. Překvapil mě Zdeněk Folprecht, ne tím, jaký je fotbalista, ale svou produktivitou. V osmnácti letech jsem ho označil za budoucího reprezentanta, poté si prošel hrozným obdobím, nyní už je ale zase zpátky. Dalšího střelce jsme našli v Igorovi Súkenníkovi, který dal za čtyři roky na Žižkově snad jeden gól, letos hned devět a hlavně všechny důležité.

Kdo vás zklamal?

Klidně bych podobné jméno řekl, ale nikdo mě nenapadá. Vím, že to bude znít troufale, zaznamenal jsem ale hlasy, že v Česku hrály v minulé sezoně pohledný fotbal jen dva týmy, Viktoria Plzeň a my.

Skončila sezona a vaše jméno se skloňuje s mnoha prvoligovými týmy. Čekal jste podobný zájem?

V takovém rozsahu ne. Na Viktorce mně končí smlouva 30. června, v klubu jsem byl pět let, proto jsem doufal v nějakou nabídku, v posun výš. Nicméně jsem byl maličko v šoku, všichni se ozvali během čtyř, pěti dnů a mně zamotali hlavu. Mluví se o příjemných starostech, rozhodování ale nejsou jednoduchá. Pokud máte variantu A a B, obě zvažujete, když se probíráte bodem F, je vše složitější. Cestování? Stěhování? Stále doufám, že se i na Žižkově vyřeší věci pozitivním směrem. Uvidíme. Zároveň si ale zájmu všech vážím.

Víte něco bližšího o budoucnosti Viktorie Žižkov? Po posledním domácím zápase pořádali fanoušci její pohřeb.

Na rovinu říkám, nevím nic bližšího. Po zápase v Olomouci dostali hráči volno, vše tedy trochu usnulo. Já jen krátce mluvil s majitelem klubu, který hovořil o udržení kádru, o tom, že chce hrát v příští sezoně na špici druhé ligy. Fanoušci vše pojali tímto způsobem, ani přesně nevím, čeho se pohřeb týkal. Asi šlo o určitou recesi.

Vaše jméno bylo zmiňováno v souvislosti se Slavií, což vyvolalo negativní reakce. Jak se 'milovaný Žižkovan' vyrovnává s nepřízní fanoušků?

Pavel Hoftych, se kterým jsem studoval profilicenci, mě naučil jednu věc. Říkal, že pokud chci být dobrým trenérem, nesmím číst klubová fóra. Měl pravdu, zažil jsem jednoho kouče, který v nich ležel a poté se dostal do stádia, že nechtěl poslat na trávník hráče, o kterém psali fanoušci, že ho nemají rádi. Na druhou stranu je můj táta hltá, chce mi přečíst třeba něco pozitivního a já ho odmítám. Když čtyřikrát prohrajeme, budou chtít stejní lidé vaši hlavu. Samozřejmě ale vím, že je tábor na Slavii rozdělený hlavně kvůli panu Horníkovi. Všechno je těžké, neřeknu nic nového, Slavia je ve složité situaci sportovní i strukturální, příští sezona pro ni bude důležitá a ukáže, kam se odrazí. Tyto aspekty bere člověk pochopitelně v potaz.

Jak vzniklo rovnítko mezi vámi a Ivanem Horníkem?

Do této chvíle byl jediný člověk, se kterým jsem o svém příchodu do Slavie mluvil pan Horník. Proto jsem řekl, že moje angažmá souvisí s tím, jestli bude v klubu působit.

Lákalo by vás jít mezi červenobílé?

Koho ne, Sparta i Slavia je nejvíc, co v českém fotbale existuje. Plzeň je nyní samozřejmě na vrcholu, historicky ale zaostává. To jsem říkal i klukům na Žižkově, sice jsme hráli jen druhou ligu, genius loci klubu, který vznikl v roce 1903, ale zůstal.