S čím jste vlétli do nové sezony? Pokusit se dostat Spartu opět pod sebe?
Určitě. Už dlouho jsme nezískaly titul, po kterém toužíme. Naposledy jsme ho vyhráli v roce 2004. Loni jsme měly dobrý tým, který na titul měl, bohužel okolnosti nám nebyly nakloněné. Letos jsme se snažily posílit kádr a ambice jsou samozřejmě získat titul.
Obměnil se přes léto nějak výrazněji váš kádr?
Vyměnily jsme se Spartou útočné síly. K nám přišla Terezka Kožárová a od nás odešla Lucka Voňková. A dále přišla ze Slovácka Didi Bartovičová, reprezentantka Slovenska. Takže došlo k posílení kádru.
Jaké je vůbec věkové složení vašeho kádru?
Já a Andy Budošová, hráčka ze Slovenska, jsme dvě nejstarší. Jsme pamětnice všeho a táhneme to spolu už od roku 2001. Dále je tu osmadvacetiletá Petra Divišová a Janča Králová, které je pětadvacet . Potom je to už všechno mládí. (smích)
Jak dlouho se dá hrát ženský fotbal na vrcholové úrovni?
Zatím se mi končit nechce. Lehce se to říká, ale sport mám ráda a patnáct let na nejvyšší úrovni je součástí mého života. Nedokážu si představit, až to jednou přijde. Je mi 32 a jsem ve Slavii v základu, tak snad můžu tvrdit, že na to pořád ještě mám.
Mimo derby se Spartou dáváte všem soupeřkám běžně od pěti do deseti gólů. Jak složité je namotivovat se do těchto zápasů, u kterých je otázkou jen konečná výše vaší výhry?
Je to těžké, nebaví to kolikrát ani nás. Pro příklad, teď jsme hrály v Brně, ve čtyřicáté sekundě jsme daly gól na 1:0 a od té doby brněnské hráčky zdržovaly. Za úkol mají, aby nedostaly více než deset gólů. A my samozřejmě soutěžíme, že musíme dát co nejvíce gólů, protože se Spartou to skóre hraje svojí roli. Když ale jedenáct hráček stojí na vápně, tak je to těžké. Motivovaný jsi do stavu 5:0, možná… V tomhle je to změna oproti minulým letům. Zažila jsem i sezonu, kdy byla Slavia třetí, silné bylo Slovácko, tehdy Otrokovice, zápasy s Brnem byly o maximálně dva góly. Dnes je to jinde.
Derby mezi Slavií a Spartou je u žen hodně namotivované. Jaká je rivalita přímo mezi hráčkami? Já jsem pár derby už viděl a mě osobně přijde, že je to o hodně vyhrocenější, než u mužského fotbalu.
Určitě, stoprocentně! Derby je daleko více vyhecované. Diváci, kteří viděli mužské derby a říkají si, že to bylo maso, tak bohužel ještě neviděli ženské derby. Rivalita je opravdu obrovská. Čím je to způsobené, nedokážu říct. Jsou hráčky, které se znají z reprezentace nebo ze škol a to kamarádství si přenesou a kamarádí spolu. Ale pokud přijde derby, tak soupeř se hned pozná. (smích)
Reprezentaci tvoří prakticky jen hráčky pražských „S". Hraje se derby a za pár dnů je sraz reprezentace. Přenesete si tu rivalitu i tam?
Za sebe musím říct, že já jsem se s tím vždycky strašně prala. Pokud po derby hned následovala reprezentace, tak jsem z toho byla hotová, protože já to v sobě držím dlouho. Nejsem typ, který po porážce vyjde ze hřiště a hodí to za hlavu. Naopak to řeším více, než by bylo zdrávo. Pro mě bylo vždycky hodně těžké po porážce se Spartou dělat, že se nic nestalo a být v pohodě. Já jsem to kousala těžce. Jak to mají jiné hráčky, to nevím. Každá individuálně, ale já to měla hodně těžký. (smích)
Jak jste se vůbec vy dostala k fotbalu?
Jsem holka z vesnice, z Jirkova od Železného Brodu, kolem sebe spousta kluků, tak jsme chodili čutat na škvárový plácek od malička. Ani si nepamatuju, kdy přesně to začalo. Strašně jsem tehdy toužila hrát závodně. Trenér v Železném Brodě, táta mých kamarádů, požádal o vyjímku, abych mohla hrát soutěž s klukama. Když jsem později měla přejít do ženského fotbalu, vůbec se mi nechtělo. Hodili mi laso z Jablonce, který tehdy začal hrát první ligu, ale napoprvé jsem tam ještě nešla, bála jsem se. Zkusila jsem hrát házenou, ale ta mě neuspokojovala. Už po dvou měsících mi fotbal chyběl, tak jsem do Jablonce na trénink mezi ženské šla a zůstala tam. A naštěstí se hned dostala do základní sestavy.
Jaký byl ženský fotbal tehdy a dnes?
V Jablonci jsem byla dlouho nejmladší hráčka. Bylo mi čtrnáct, další nejmladší bylo devatenáct. To byl pro mne velký skok. V Jablonci jsme hrály hlavně o udržení, ale zpětně se na to dívám pozitivně jako na velikou zkušenost. Na Slavii to bylo jiné, všechny holky byly zkušené hráčky. Měla jsem i to štěstí, že jsem zažila velkou hráčku Alenu Novákovou. Na její hru byl krásný pohled. Slavia hrála vždycky technicky, ale když to srovnám, dnes máme určitě silnější kádr.
Jaké máte ve své kariéře nasbírané úspěchy?
Z mládežnické reprezentace jsem navázala na dospělou. Prošla jsem všemi, bohužel neúspěšnými, kvalifikacemi. Dvakrát jsme byly s Itálií v baráži o postup na mistrovství Evropy, to bylo takové největší přiblížení se úspěchu. Se Slavií to byly dva tituly, zahrály jsme si Ligu mistrů. Další mojí zkušeností a dá se říci i úspěchem, bylo angažmá v italském prvoligovém týmu z Udine UPC Tavagnacco, kde jsem stabilně nastupovala na pozici středního záložníka.
Máte před sebou ještě nějaký fotbalový cíl?
Pořád si říkám, že bych se chtěla rozloučit titulem. (úsměv) Poslední dvě sezony k tomu bylo blízko, ale nikdy jsme to nedotáhly. To je ta motivace, která mě v té bolavé letní i zimní přípravě žene dál. Kromě toho, že mě to baví. Takže určitě titul!
Ve Slavii trénujete i malé fotbalisty, že?
Ano, ročník 2002. S Viktorem Schejbalem a Martinem Hladíkem. A nově i s Vaškem Schwarzem.
Dá se to skloubit s hraním?
Dá, i když někdy je to obtížné. Třeba v zimní přípravě, kdy s klukama chodíme do tělocvičen, přesun na můj trénink nestíhám. Někdy je náročné i ta návaznost tréninků. Trénink s klukama máme od pěti a od půl sedmé mi navazuje můj, holčičí. A když stojíš na tréninku, mrznou ti nohy a pak jdeš na svůj trénink, teprve po půl hodině začneš rozmrzávat… Ale kolegové mi vychází vstříc. Nejsem na každém tréninku a mám úlevy i na víkendové zápasy.
Jaký je vůbec v dnešní době zájem o dívčí fotbal?
Povinností prvoligových týmů je mít juniorky. My na Slavii máme celkem šest družstev, ještě starší a mladší žákyně, starší a mladší přípravku. Základna se rozšiřuje. Spousta holčiček začíná u kluků. Jsou ročníky, které jsou silnější, slabší, ale to je i v mužském fotbale. Budeme doufat, že děti k tomuto sportu, a nejen k němu, budou tíhnout více a více.
Na co byste nalákala dívky dát se na fotbal?
Fotbal je absolutně komplexní sport. Podle mě je snad úplně nejlepší začít od malička právě s fotbalem. Jsou tam všechny sportovní prvky. Koordinace, orientace v prostoru, rychlost, síla,dynamika, cit pro míč, cit pro týmové pojetí… Fotbal je podle mého názoru snad nejlepší výchozí sport , ze kterého se pak dá vycházet na různé specializace.
close
zoom_in
Blanka Pěničková
Narozena: 11. dubna 1980
Číslo dresu: 10
Kariéra:
1992 93 Železný Brod
1993 94 Zásada
1994 98 Jablonec nad Nisou
1998 2005 Slavia
2005 06 Tavagnacco (Itálie)
2006 dodnes Slavia
