Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Jiří Sedláček – muž, který je považován za „praotce“ kolosu jménem Hanspaulská liga, jež nyní čítá kolem devíti a půl tisíce aktivních členů. Ovšem, jako všechny začátky, byly i první krůčky průkopníků malé kopané strastiplné. Úsilí a vidina pravidelné fotbalové soutěže však zvítězila.

Malý fotbal se začal hrát před pětatřiceti lety, jak to bylo se hřišti v té době?

Budeme rovnou mluvit o Hanspaulce, přestože se hned od počátku takto nejmenovala. Ona jako taková měla několik vývojových etap. První plochy byly úplně jinde, než jsou dnes. A rozměrově se bavíme také o zcela jiných hřištích. Hrálo se maximálně tři plus jedna. Prvním skutečně prvním a oficiálním hřištěm bylo školní hřiště na Dlouhém lánu. Tam se hrálo úvodní tři roky, jenom tam. Kolem let 1975 až 1976 jsme si vybudovali vlastní hřiště Zavadilku u Špitálky, vedle kulturního domu. Měla ovšem rozměrové rezervy vůči dnešním plochám. Pak následovala další hrací plocha, už trochu větších rozměrů. Ta se nacházela na pozemku nynějšího Hotelu Praha, tzv. Pekárka. Toto hřiště znamenalo jakýsi předskok v malé kopané. Už se to hodně blížilo typům hřišť, která známe dnes.

Při budování Zavadilky jste se spoléhali na vlastní zdroje a finance?

Všechna tato hřiště byla stavěna v akci „Z“, tzn., že Národní výbor zaplatil bagr, válec a materiály a my jsme brigádnicky stavěli ploty a dávali to tam dohromady. Ovšem plot jsme si udělali nízký. Míče nám létaly lidem do zahrad a oken.

Jak jste to tedy řešili?

Na to konto jsme si postavili koncem sedmdesátých let druhé hřiště, ve stejném kopci, ale pod Zavadilkou.

Co následovalo? Jaký byl další vývoj?

V letech 1975 až 1978 se začalo hrát také na Lotyšáku, to je u kulatého náměstí, vše na Praze 6. A jak se soutěž rozšiřovala, vznikala nová hřiště. Třeba Sokol Malá Strana na Újezdě, na Farkáni, kousek od Motorletu na Praze 5. Všechna tato hřiště tvořila takovou základnu. V osmdesátých letech se přidaly plácky na Olšanech, na Pražačce, na Slupi. Měli jsme k dispozici hodně školních hřišť.

Jaké bylo zázemí, kabiny, povrch hřišť a občerstvení?

Bylo to zcela o něčem jiném, než je tomu dnes. Nemůžete to porovnávat. Převlékali jsme se na lavičkách, prostě všude. V osmdesátých letech jsem ale dělal vedoucího Spartakiádního stadionu na Strahově. Vytvořili jsme proto na písku šest hřišť, ovšem velmi nekvalitního terénu. Ale na druhou stranu se poprvé využívaly šatny a sprchy.

A na jiných hřištích byl povrch obdobný? Tedy písek, škvára?

Přesně tak. Jenom výjimečně se hrálo na Kotlářce, kde byla tráva nebo asfalt. První hřiště s umělou trávou jsou záležitostí až devadesátých let. A já skončil v roce 1986. To víte, je mi 55 let. Takže to už šlo kolem mě.

Kdy se začala Hanspaulka masověji krystalizovat?

Právě mezi léty 1985 až 1989. Počítám, že mohlo být registrovaných na pět tisíc členů. Dnes jen 7. a 8. liga vydá počtem hráčů za těch prvních šest.

Jak vzpomínáte na Hanspaulku, když jste ji rozjížděli?

Byla to krásná léta…

Víte, že dnes je v Praze na 60 hřišť ve více než čtyřiceti areálech?

To jen dokazuje, z jak malé komáří akce se stala velbloudí.