Dodnes vzpomínám, jak mě rozvážný a inteligentní kouč uhranul. Třeba tím, jak do poslední chvíle odmítal v sezóně 1995/1996 o titulu mluvit. A nebylo to z opatrnosti nebo strachu, prostě neměl potřebu vyhlašovat do světa velké cíle, i když už byl nosem za cílovou čárou.
„Neměnil bych nic. Byly tu hodně čerstvé zkušenosti s tím, že Slavia své úspěšné tažení k titulu nedotáhla. To jsem rozhodně nechtěl připustit nebo tuto zkušenost snad přehlížet. Byl jsem realista. Cítil jsem, že novináři, a nakonec i fanoušci chtějí slyšet něco jiného. To mě nezviklalo,“ řekl v nedávném rozhovoru na klubových stránkách Slavie Praha Cipro. Přiznávám, patřil jsem mezi ty, kteří chtěli slyšet něco jiného, proklínal jsem ho, čekal jsem, že bude o titulu mluvit. Jenže on nepotřeboval nic říkat, chtěl pohár vítěze ligy.
Pak se to stejně stalo, po 49 letech titul. S trenérem, který za Slavii hrál, s mužem, který se narodil ve stejném městě jako já, s člověkem, kterého jsem nikdy nepřestal obdivovat. Kterého jsem si vážil, i když trénoval jiný klub. Který dokonce trénoval, považte, Zbrojovku Brno (a vytáhnul ji do ligy). A vážit si ho nepřestanu.
„Až na onen svět budu veden, rád půjdu, vždyť je tam Eden!“ Sbohem, pane trenére!
Martin Rumler, šéfredaktor středočeských Deníků a Pražského deníku
