Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Jakou cestou jste se dostal do Třeboradic?
Z určitých důvodů jsem chtěl z vlastní vůle skončit, že to někde dohraju a uvidíme, co bude v zimě. Střížkov je s Třeboradicema propojený, tak se naskytlo tohle a já to přijmul. Lhal bych, kdybych řekl, že mi ten větší adrenalin a větší tlak nechybí a říkám si, jestli jsem udělal dobře nebo ne. Ale takhle jsem se rozhodl. Poslední tři roky už se mi z toho hraní vytrácela pointa, spousta atributů mi vadila a dál jsem v tom nechtěl figurovat. Chvíli jsem na tom vrcholu byl, zkušenosti mám i ze zahraničí, jak ty věci fungují, ale poslední tři roky mi to tam prostě chybělo.

Neuvažoval jste tedy o tom úplně skončit, chtěl jste určitě někde hrát?
Chtěl. Jak jsem říkal, tak tam bylo pro mne i pro další mladé hráče několik demotivujících věcí a já ani neměl prostor k tomu, abych jim něco předal. To jsou takové střípky a když to všechno nefunguje, tak je to složité. Už když jsem se vrátil z Ostravy, tak jsem zvažoval, jestli ještě hrát nebo ne. Začal jsem na Střížkově trénovat a pak začal i hrát. A něco jsem odehrál, minulou sezonu jsem dal sedm gólů, za béčko deset. Fotbal mě tam bavil, ale změnilo se několik věcí a chtěl jsem tam skončit.

Jaká parta vás v Třeboradicích přivítala?
Kluci jsou fajn, fotbalově jsou na přebor v pohodě. Je to ovlivněné tím, že teď nevyhráváme a pak se to hledá všude možně. Soutěž je medializovaná a i když si to hráči nepřipouští, tak mi přijde, že na sebe mají až zbytečný tlak. Jsou to kluci, kteří chodí do práce a mají si to jít zahrát pro radost. Fotbalisté tu jsou dobří, věřím, že se to nějakým vítězstvím všechno otočí. Jak jsem říkal, zbytečně si hráči dělají tlak sami na sebe, měli by to brát tak, že hrají pro pobavení.

Třeboradický tým je složen dobře a měl patřit k hlavním favoritům této sezony…
Tým je dobrý, ale vždycky to není o jménech. Znám to z vlastní zkušenosti, že to někdy nesedne a pak je to složité. Fotbalovost, která tu je, tak by se v této fázi měla změnit na bojovnost. Že začneme hrát jako soupeři, kopat to, řezat to. My ale takové soubojové hráče nemáme. Kluci by chtěli hrát fotbal a když je třikrát někdo nakopne, tak jim to znepříjemní. Rozhodčí na této úrovni nedokáží hráče tak ochránit, takže těm lepším fotbalistům se to znechutí lehce. Ty silovější mužstva pak mají výhodu a na ty jsme právě narazili. Zbraslav, Vršovice. To bylo hodně silové, nevyhovuje nám to.

Ve fotbale máte jméno. Cítil jste po příchodu do Třeboradic to,
že „Přišel Šenkeřík a teď to 
půjde"?
Takhle to nefunguje. Já nebyl nikdy žádná individualita. Spíš jsem přidal ruku k dílu, nebyl jsem hráč, který to mužstvo dokázal strhnout. Když to mužstvo šlapalo, tak jsem v daný moment uměl pomoct. Když se v týmu sejdou takoví hráči tři čtyři, tak ta vyzrálost tam je a máte si to s kým dát. Chci hrát, snažím se to řešit fotbalově a v šatně třeba zakřičím. Když jste v téhle soutěži předposlední, tak je to složité pro všechny, zkušené i začínající.

Pražský přebor znáte už ze střížkovského béčka, jakou 
má podle vás úroveň?
Některá mužstvo jsou na tom dobře, jsou fotbalová a mají tvář. Nechci to přeceňovat, je to pátá nejvyšší soutěž a nedostatky tam jsou znát. Kolikrát je to kostrbaté, bez spádu. Někam přijedete a soupeř jen patnáct minut hází auty. (smích) Je to specifické, v těchto soutěžích vyhrává ten bojovnější.

V třeboradickém týmu je také Míra Baránek, podobně zkušený hráč jako vy. Je to pro vás 
výhoda? Odečteme-li jeho
nepříjemné zranění, které si
v posledním zápase přivodil.
Známe se, hráli jsme spolu už v Jablonci. I povahově jsme podobní, máme oba rádi srandičky a jsme hraví. Těšil jsem se, že si spolu zahrajeme, ale dopadlo to tak, jak dopadlo. Šel do souboje, kluk proti němu nešťastně uklouzl a už byl průšvih na světě. Je to škoda, hlavní ale je, ať se dá dopořádku.

Jak to s ním vypadá teď?
Vypadá to na křížové vazy. Bude mu už čtyřicet, to si to pak člověk rozmyslí.

V Třeboradicích trénujete
i malé děti. Baví vás to?
Baví, jinak bych to nedělal. Je to pro mě něco nového. Jsou to pětileté děti, ještě nehrají zápasy. Zjistil jsem, že i když jsou malí, tak se už musí i zvýšit hlas. Za deset minut jsou kluci schopní rozvrátit trénink, když to neukočírujete. Je to zajímavá práce. Člověk musí být trochu trpělivý, není to vůbec špatné.

Láká vás trénování?
Kdybych se pro trénování rozhodoval, tak bych zvolil starší hráče. Tito děti jsou ročník 2008, děláme koordinační věci, běhání, nemůžeme je zatěžovat taktickýma věcma. Musí je to hlavně bavit, běháme spolu, stavíme kužely.

Dovedete si představit sebe 
v roli trenéra dospělých?
Bývalý hráč, který něco odehrál, má proti študovaným trenérům výhodu. Zná to myšlení hráčů, v šatně se pohyboval patnáct dvacet let a reakce hráčů na určité situace může posoudit. Dnes se stává, že jsou trenéři vystudovaní, když je posloucháte, tak to má hlavu a patu, ale někdy se pak stanou v šatně věci, na které neumí reagovat, protože to nezažili. Ale tím neříkám, že trenér, který nehrál, nemůže být dobrý.

Co vůbec po konci profesionální kariéry děláte?
Teď prakticky nic. Chodím na své tréninky do Třeboradic, trénuji s dětma a ve čtvrtek chodím do školy. To je vše, co jsem si v horizontu zimy naplánoval.

Do jaké školy chodíte?
Obor podnikání. Po roce a půl si mohu vybrat předmět, ze kterého si udělám státnice.

Pojďme o třicet let zpátky. Vzpomenete si ještě, jak jste začínal s fotbalem?
Začínal jsem v Nedašově na Valašsku. Na prvním žákovský trénink přišlo na vesnici spousta lidí, spousta dětí. Byl to takový ten klasický žákovský trénink s vesnickým trenérem a tam mne to chytlo. U nás v rodině nikdo nesportoval, vedle fotbalu jsem ještě chodil do hudební školy, hrál jsem na klarinet.

Klarinet? A zahrajete na něj ještě i teď?
Moc na něj už nehraju. Koupil jsem si ho asi před dvěma rokama. Měl jsem i nějaké koncerty, hrál jsem Cizince na pobřeží třeba, hrál jsem tam sólo. Činnosti jsem v mládí měl, fotbal je ale fotbal a každý kluk ho chce hrát.

Jak pokračovala vaše cesta 
z vesnického fotbalu do 
toho velkého?
Ve třinácti si mne všimli z Olomouce a tam jsem šel do sportovní základní školy. A pak už to pokračovalo. Z Nedašova jsem šel ještě na hostování do Brumova, pak do Olomouce na dva roky, pak se vrátil do divizních mužů v Brumově a po půl roce jsem odešel do Zlína. Tam po dalším půlroce do vršovické Bohemky, na rok na vojnu do Dukly Dejvice, která hrála pražský přebor, vrátil jsem se zpátky do Bohemky, pak šel do Jablonce, do Turecka, do Slavie, na hostování do Norska, zpátky do Slavie, do Baníku, na Střížkov a do Třeboradic. To je moje cesta.

Za sebou máte dvě zahraniční angažmá, která možná nevyšla podle vašich představ…
No, ono to moc lidí neví… V Turecku jsme byli čtyři Češi a po třech měsících jsem tam zůstal sám, když jsme sestoupili z ligy. V klubu jsem dal za rok a půl v první a druhé lize asi dvacet gólů a ti lidi si mě tam vážili, s tím jsem neměl problém. V Turecku je to horší, když ty výsledky nejsou. Kluby pak hledají, jak se hráčů zbavovat, ale já měl štěstí v tom, že prezident měl po sestupu jasno, že chce hned postoupit a oslovil mne s tím, že by mne chtěl nechat. Ve druhé lize jsem dal asi dvanáct gólů, nakonec jsme vypadli v baráži a za mnou přišel prezident s letenkou a poděkoval mi.

Jaký byl v Turecku život mimo fotbal?
Turci jsou hrdí na svoji zem a ta jejich víra je všude cítit a všechno striktně dodržují. Každý pátek v poledne třeba přijel na trénink autobus a odvezl hráče do mešity například. Pravidla se dodržovala. Co se týče stadionu, tak chodilo hodně diváků, bylo bouřlivé prostředí. Den před zápasem bylo schopno tisíc fanoušků přijet před hotel, bubnovat a vyvolávat vaše jméno třeba v půl jedenácté večer. Pak si našli hotel, kde spal soupeř a tam bubnovali až do rána, aby soupeř nemohl spát. Tam se pořád něco dělo, člověk tam nevěděl dne ani hodiny.
Turečtí fanoušci ale umí na druhou stranu dát i hodně najevo nepřízeň, když se nedaří, že?
Přesně tak. Když se dařilo, tak bylo všechno super. Když nedařilo, tak neměli žádnou mez. Nechápali, proč nevyhráváš, co se děje. Jednou jsme jeli ze zápasu a v horách jsme museli vyměnit klubový autobus za normální bílý, aby nás fanoušci nepoznali, když na hráče čekali. Byl jsem tam za živobytím, za fotbalem a bylo to trochu i dobrodružství.

A pak přišla vaše slávistická anabáze. Bylo to vaše nejlepší fotbalové období? Dva tituly, Liga mistrů…
Vzhledem k tomu, že jsem šel z druhé turecké ligy do Slavie, tak se to vyvrbilo hezky. Byl jsem na správném místě ve správný čas. Ale asi to byla pro mne i taková odměna. V tom Turecku to totiž jednoduché nebylo, hlavně ten život. Člověk trávil čas buď na bázi nebo v letadle, takový ruský model. Nebylo to jednoduché.

Co si vybavíte jako první, když se vrátíte ke Slavii a té Lize
 mistrů?
(smích) Když si vybavím úplně to první, tak to bylo to, že jsem přišel do Slavie a asi po týdnu jsem musel jít za trenérem Jarolímem a říct mu, že jdu ségře za svědka na svatbu. (smích) To je to první, co si pamatuju. Věděl jsem od kluků, že je nepřístupný. Tyhle věci šly úplně mimo něho a nestávalo se, že by někoho pouštěl. Bylo to specifické, že jsem za ním po třech dnech přišel a ptal se ho, jestli mne pustí na svatbu.

A pustil?
Pustil. (smích) Vrátil jsem se jak jsem měl. Na Moravě bývají svatby delší, ale vrátil jsem se včas.

A jak vzpomínáte na samotnou Ligu mistrů?
To byl úžasný pocit, to dění, to všechno kolem, když přijedete na nějaký stadion a zažíváte ten šrumec, ty kolosy, organizaci. Je to opravdu jiný level a každému bych to přál do toho nahlédnout. Když někde přijde plný stadion, padesát tisíc lidí, tak to prostředí vás semele, úplně vypnete. Když se dnes podíváte Bundesligu, tak tam je také řada zápasů, kde se spíš bojuje a nedá se na to moc koukat, ale ta atmosféra tomu vytvoří to, že hráči nic nevypustí. Takové zápasy jsou i v české lize, ale ta kulisa tam není.

Do Ligy mistrů se tehdy 
postoupilo přes památné
bitvy přes Ajax…
Naše mužstvo mělo velikou kvalitu a tvář. Měli jsme herní styl a přes to nejel vlak. Jelo to, šlapalo. Když se vrátím k zápasu na Ajaxu, tak tam jsem vlastně v devadesáté minutě dostal žlutou kartu a protože jsem jí předtím dostal i v předkole proti Žilině, tak jsem pak doma proti Ajaxu nemohl hrát. Mrzelo mne to, ale je potřeba říct, že na Ajaxu jsme měli obrovské štěstí. Huntelaar nedal penaltu, Vaniak ji chytil. Sešlo se strašně hodně atributů, které byly rozhodující a stávají se jednou za čas. U mužstev jako je Arsenal, Barcelona nebo Real, tak tam je to jasné, ale u těch průměrných mužstev se tohle stává jednou za čas.

První zápas v Lize mistrů odehrála Slavia proti Steauě Bukurešť, první gól Slavie v této soutěži jste dával vy. Jaké to pro vás bylo, trefit se hned 
v prvním zápase?
To jsou věci, které člověk vnímá. Liga mistrů je hrozně sledovaná a měl jsem z toho velmi dobrý pocit, snažil jsem se tuhle výjimečnou situaci užívat. Dát historicky první gól klubu v Champions league ve vás zůstane, ale z toho se nedá žít. Za rok nebo za dva by mne čekalo, že třeba skončím, tak si člověk vybaví slova, která nám trenéři říkali když nám bylo dvacet, že kariéra je hrozně krátká a uteče. Když jsem v devatenácti přišel do Bohemky a viděl dvaatřicetiletého hráče, tak jsem si říkal, kolik mám času. Ale ono to letí a najednou je to pryč.

V tomto zápase se vám navíc povedla klička, kterou pak UEFA ukazovala v instruktážním videu po celém světě…
Když se vám daří, tak se daří všechno. Když se nevyhrává, tak nemáte štěstí v koncovce, v ničem, nic se k vám neodrazí. A tohle byl protipól. Měl jsem výkonnost, dařilo se a tohle bylo něco navíc. Bylo to o drzosti a já drzý vždycky byl.

Těmi kličkami jste byl pověstný. Bylo to vždy dílem okamžiku, improvizace nebo jste to měl pečlivě natrénované?
Jsou to situace, kdy ten soupeř si myslí, že jste v nesnázích a s balonem nic nemůžete udělat. Když něco takového vymyslíte a povede se to, tak je to fajn.

Ze Slavie jste odcházel když měla nastartováno k tomu, že bude českým top klubem na dlouhou dobu. Sledujete, co se 
v Edenu děje teď?
Sleduju. Když se dělají často změny, tak to není dobré. Mužstvo nemá čas si sednout. Plzeň také postoupila do Ligy mistrů a nikdo tam nedělal žádné harakiri, doplnili to o tři hráče. Ve Slavii se každý půlrok měnilo deset hráčů a to šatnou zacloumá. Slavia se z toho dostává dodnes a klukům to nezávidím, jsou pod velkým tlakem, neúspěch už je tam dlouho. Chyba je možná někde dál, to si musí ve Slavii vyřešit.

Ze Slavie jste zamířil ke svému druhému zahraničnímu angažmá, do Norska, do Stabaeku. Jak na tohle vzpomínáte?
Norsko je krásná země. Moc jsem si tam nezahrál. Trénoval jsem s A mužstvem, ale odehrál asi jen pět zápasů. Zkušenost to ale byla dobrá. Jiná mentalita lidí, jiný přístup. Bylo to takové rodinné prostředí. Největší norské derby je Stabaek – Valerenga, to je jako u nás Sparta – Slavia a tam všichni přijdou společně s rodinama do restaurace a dají si společnou večeři. Nebrali to tam zase tak vážně, Norsko je známé tím, že je to klidná země. Viděl jsem kus světa, hodně jsem cestoval. S juniorským týmem se létalo na zápasy za polární kruh a bylo to další obrovská zkušenost. Ve Stabaeku to bylo fantastické v tom, že jste přišel na stadion a tam měli vlastní kliniku, umělou trávu, veškeré zabezpeční, zázemí, kuchyň, všechno. Ukázka toho, jak by to mělo vypadat. Bohužel v českém fotbale ale ty peníze nejsou a ten fotbal podle toho i tak vypadá. Prostředky nejsou, hráči pak nemají čistou hlavu a nesoustředí se na fotbal.

Po návratu z Norska jste odešel do Ostravy a pak na Střížkov. Jaké to pro vás bylo, když jste jako bývalý vršovický Bohemák nastoupil proti klubu z Ďolíčku 
v dresu Střížkova? Fanoušci vám to asi museli dát pořádně „sežrat"..
Něco jsem slyšel… Já bych do vršovické Bohemky šel i zadarmo, protože jsem tam vyrostl. Na Střížkov jsem šel proto, že mi tam umožnili trénovat. V létě jsem byl volným hráčem, potkal jsem majitele vršovické Bohemky pana Valáška, ale žádný avízo z klubu nepřišlo. Určitě bych tam šel, tam jsem začínal. Problém byl v tom, že jsem se soudil s Ostravou a po Čechách to byl neřešitelný problém, abych někam přestoupil. Tak se to řešilo formou hostování a dopadlo to tak, že jsem skončil na Střížkově.

Ona ta rivalita směřovala spíše z Ďolíčku než ze Střížkova 
dolů, že?
Určitě. Hráči ve vršovické Bohemce mají ke klubu vřelejší vztah. Klubismum je pro hráče důležitý, aby k tomu klubu něco cítili. V tom byl ten hlavní rozdíl mezi Vršovicemi a Střížkovem. Já také nemohl přijet do Ostravy s tím, že jsem zarytý Baníkovec, když jsem přijel autobusem z Edenu.

A na závěr… Jaké nosíte fotbalové plány v hlavě teď? Chtěl byste ještě zkusit vyšší 
soutěže?
Každou zimu chodím na dva až tři týdny do přípravy s kondičním trenérem na Moravě. Kdyby se náhodou něco objevilo, ať jsem připraven. (usmívá se)