Osobnost Deníku

„Jsem člověk, který když něco dělá, tak se snaží, aby to bylo pořádně. Fotbalu jsem věnovala velkou část života a snažila se, aby to vždycky to bylo poctivé. Největší odměnou pak je, když se k vám i po letech hlásí bývalí svěřenci i jejich rodiče,“ doplnila Eva Haniaková později v telefonickém rozhovoru. Stále je plná sil, v pražském klubu Spartak Kbely vede sedmileté chlapce. Ale její kariéra je spjatá téměř výhradně s nejslavnějšími českými kluby Slavií a Spartou, rozdělila ji téměř přesně napůl. V sešívaném dresu hrála dvacet let a radovala se jedenáctkrát z mistrovského titulu, u konkurence pak vedla v letech 2003 až 2022 mládežnické týmy dívek.

„Nikdy jsem nedělila národ na sparťany a slávisty, v pohárech fandím i Plzni nebo Slovácku. Ta rivalita mě někdy až zaráží, zvlášť u malých dětí, když rozdávám slávistické bonbóny a sparťan si je nevezme, protože to má zakázané,“ nechápe a popisuje, jak se stala trenérkou mládeže na Spartě.

„Když jsem se vracela z Rakouska, oslovila mě Slavia, jestli bych tam nešla trénovat. Nabízela tři tisíce. Za trénink čtyřikrát týdně a o víkendu zápasy se mi to zdálo málo, tak jsem řekla ne, i když mi to bylo líto.“

A pak se jí ozval bývalý reprezentační trenér Dušan Žovinec. „Naťukl mě, že na Podvinném Mlýně, kam to mám z domova kousek, trénují mladé sparťanky, jestli bych se nezašla podívat. A ono mě to chytlo, takže jsem od roku 2003 trénovala na Spartě mládež. Ale neznamenalo to, že bych na Slavii zanevřela. Mám slávistickou rodinu, moje děti se mnou jezdily od tří let na zápasy a slávisty zůstaly,“ doplnila Eva Haniaková.

Možná to tak měla i proto, že v její generaci vládla ještě i pražská Dukla a s hráči tohoto klubu na čele se Zdeňkem Nehodou a Ladislavem Vízkem se přátelila. A právě tihle dva se výraznou měrou zasloužili o to, že se po sametové revoluci vydala i Eva Haniaková na zahraniční angažmá, do rakouského DFC Heidenreichstein, kde v té době hráli Peclinovský a Adamíček, později třeba Mlejnek. Vízek jí angažmá v Rakousku dohodil a Nehoda zase zařídil, že nemusela platit poplatek tisíc dolarů.

„Kde já, máma od rodiny, bych tehdy vzala tisíc dolarů? Zdeněk Nehoda tenkrát napsal svazovému předsedovi Chvalovskému, jestli by mně to za dlouhodobou reprezentaci neprominul. A vyšlo to,“ potěšil ji zájem fotbalových legend Dukly Praha. V Rakousku sice dostala svoji první červenou kartu, ale týmu pomohla vykopat postup do nejvyšší soutěže, ve které ženy skončily třetí a hrály finále rakouského poháru. „Dokonce mi tam udělili doživotní titul čestné kapitánky,“ potěšilo Haniakovou, že na ni vzpomínají dodnes.

Unikátní kalendář Deníku pro rok 2024 - Praha | Video: Deník

Paní Eva je vůbec jakousi premiantkou ženského fotbalu v Česku, jako jedna z prvních odešla hrát do ciziny, jako první žena byla loni uvedena do fotbalové Síně slávy a také o ní vyšla kniha s názvem Císařovna fotbalu. „To všechno je odměna za roky, které jsem fotbalu věnovala. Měla jsem štěstí, že jsem se potkala se správnými lidmi, kteří mi leccos usnadnili, formovali mě,“ vyznala se.

Kromě rodičů byl jedním z nich její první slávistický trenér Marzin. „Nejenom, že byl jedním z průkopníků ženského fotbalu, ale povznesl ho i na jinou úroveň. My jsme si sport užívaly plnými doušky. Běhaly jsme Velkou Kunratickou, jezdily jsme na hory, pouštěly jsme draky, hrály jsme hokej. A tím jsme utužovaly kolektiv. Myslím, že hodně holek na něho vzpomíná v dobrém,“ zavzpomínala.

Už jako malá chodívala s tatínkem na fotbal, který byl v severočeských Heřmanicích u hranic s Německem událostí pro celou vesnici. Všichni se pak společně sešli v hospodě u Hezinů, kde pracovali její rodiče. A tak nebylo divu, že také ona začala brzy kopat do míče. Jak jinak než mezi chlapci. „U nás na vesnici se buď lyžovalo, nebo se hrál fotbal. Ale nic organizovaného, horní část vsi proti té spodní. Když bylo kluků málo, řekli – pojď si zahrát. Ale jakmile jich bylo hodně, poslali mě za holkama,“ usmála se.

Neodradilo ji to, naopak. V roce 1968 viděla při dojezdu Závodu míru v Liberci poprvé ženský fotbal a hned měla jasno, že chce hrát ve Slavii. Pražskou Školu Společného stravování si vybrala podle toho a vyrazila do hlavního města. A dál už její fotbalový příběh znáte, stále se snaží zpopularizovat ženský fotbal v Česku. Dlouho si myslela, že by zájem výrazně zvýšil mezinárodní úspěch národního týmu, postup na Euro či světový šampionát. Na tom neoficiálním v roce 1988 si Eva Haniaková dokonce zahrála, ale další účast už české fotbalistky nepřidaly.

„Jsem z toho rozpačitá. Předhání nás týmy, které jsme dřív porážely. Jinde v Evropě popularita ženského fotbalu i jeho úroveň rostou rychleji než v Česku. Mně přijde, že k tomu až příliš vzhlížíme, zkusila bych jít opačnou cestou. Zajistit možnosti, potom se úspěch snáz dostaví, i když i dneska se snažíme ženský fotbal dostat do médií. Ale musí se zvednout také úroveň, aby to diváka zaujalo,“ zamyslela se. „Ve Spartě i ve Slavii se dobře pracuje, mají i dobrou mládež. Mohlo by se to někde projevit,“ podívala se do budoucnosti optimisticky.

Připustila také, že v ženském kolektivu se žije mnohem složitěji než v tom mužském. „Ne každý trenér může vést ženský tým. Jakmile tam přijde někdo agresivní, nebo má k holkám špatné chování, nemá to dlouhé trvání,“ popisuje a přidává i vysvětlení, proč tomu tak je.

„Dělala jsem na tohle téma i diplomovou práci, děvčata si nosí na trénink běžné starosti, které chlapi neřeší, shodí to ze sebe. Jsou tam i další vedlejší aspekty – holky si víc berou výroky rozhodčího, ale i diváků, kteří často jsou sprostí. Jsou citlivější i na nespravedlnost,“ nechala nás nahlédnout do duše fotbalistky.

I ona sama si z hlediště často vyslechla poznámky, že by si měla vzít vařečku a vrátit se k plotně. „To víte, že jo. To je doména chlapů. Já jsem nikdy nebyla měkouš, když jsem do někoho zajela, byli z toho špatní,“ usmála se fotbalistka, o které vyšla už zmíněná kniha Císařovna fotbalu coby odkaz na slavného Franze Beckenbauera. „Vždycky se mně líbil, nejen jako mužský, měl krátké trenky, vypadal dobře. Ale především způsobem hry, hrál na stejném postu jako já, libero. Hrála jsem něco jako on, dávala jsem po standardkách hodně gólů,“ říká s tím, že se přezdívka chytla, však jí to i David Prachař připomněl na vyhlášení ankety Trenér roku.

A jak v jejích očích vyznívá srovnání s mužským fotbalem? „Ve Slavii jsme nastoupily proti Staré gardě, v níž byly legendy jako Plánička nebo Bican a další hvězdy,“ vzpomínala s hrdostí v hlase, i když výsledek byl neslavný. „My jsme se snažily, jezdily po zadku, jak se říká. Oni jenom chodili a dali nám snad sedmnáct branek. To je nepoměřitelné, ještě do takových 12 let to jde porovnávat, ale pak už ne,“ přidala z vlastních zkušeností, protože s dívčími týmy často hrála turnaje i s chlapci.

Profesionálka nikdy nebyla, vždycky měla i civilní zaměstnání. „Ale nikdy jsem to neměla tak, že bych byla od šesti do dvou v práci a pak šla na fotbal,“ přiznala s tím, že většinou pracovala v gastronomii.

U fotbalu zůstali i její potomci. Jeden syn hrál druhou ligu za Čáslav, teď dělá předsedu fotbalového klubu Spartak Kbely, druhý trénuje tamní áčko v I. A třídě. Vnuk byl do dorostu v pražské Dukle, teď se stará o webové stránky kbelského klubu. „Máme to tady pod palcem,“ usmála se Eva Haniaková na závěr povídání.