Jedno z nejmalebnějších měst světa není právě proslulé jako centrum sportu. Schválně, co vás napadne, když se řekne Benátky? Proslulé kanály, gondoly, památky, umělecká veledíla, karneval a otravní holubi na kouzelném Náměstí Svatého Marka.

Ale fotbal…?

To by asi řekl málokdo. Přesto bude tamní tým Venezia FC hrát v nové sezoně v Serii A (startuje tento víkend). Ano, v nejvyšší italské soutěži, kterou borci z Benátek neslavně opustili naposledy v roce 2002, aby pak zabředli do bahna hlubšího a mazlavějšího než u dna Canalu Grande.

„Když jsem viděl to štěstí v očích hráčů i zaměstnanců klubu, bylo to jako splněný sen. Jak slavili s fanoušky na mostech… Bylo to až dojemné,“ popsal pro BBC technický ředitel klubu (a bývalý útočník) Paolo Poggi nedávné oslavy postupu z play-off Serie B mezi elitu.

Jak ukrást dvanáct fotbalistů?

Byla to skutečně velkolepá party. Zatímco jinde bývají součástí oslav týmových triumfů slavnostní průjezdy městem v autobusech, fotbalisté Venezie nastoupili do patřičně vyšňořené obří gondoly a ve velebném stínu benátských paláců a chrámů pak proplouvali mezi zástupy křepčících fanoušků. Radost byla nelíčená.

„Je velké štěstí, že jsme teď tam, kde jsme. V uplynulých dvanácti letech jsme si prošli mnoha problémy, obřími problémy. Přišli jsme vlastně o celou jednu generaci příznivců, klub ztratil duši. Nebylo to snadné, mohlo to klidně dopadnout mnohem hůř,“ líčil Poggi.

Fotbalový klub z Benátek nikdy nemohl nekonkurovat italským gigantům z Milána, Turína a Říma, ale většinou se držel v první nebo druhé lize. Největším úspěchem byl triumf v poháru v roce 1941 a třetí příčka v Serii A o rok později.

Po sestupu z nejvyšší soutěže v roce 2002 ale začalo nad vodami benátské laguny peklo. Svérázný majitel klubu Maurizio Zamparini ze dne na den zmizel a převzal Palermo. A nejen to – z přípravného kempu Venezie v Pergine si autobusem odvezl hned 12 hráčů plus trenéra, aby posílili jeho nový klub. Dodnes se tomuto povedenému náborovému kousku říká „krádež z Pergine“.

Spása přišla s Američany

Benátkám nastaly trudné časy. Během následujících let klub hned třikrát vyhlásil bankrot, aby pak byl pod pozměněným jménem znovu „založen“, instalován do čtvrté ligy a následně opět přišel na buben. Mezi fanoušky rostlo znechucení a beznaděj, vytrvali jen ti nejvěrnější.

Záchrana přišla se skupinou amerických investorů (současným prezidentem klubu je Duncan Niederauer, bývalý šéf newyorské burzy), kterým se podařilo topící se továrnu na průšvihy vytáhnout z nejhoršího. Pod novým názvem Venezia FC se pak během pěti let uskutečnil opravdový fotbalový zázrak – tým se vyšvihl ze Serie D až do Serie A.

„Povedlo se znovu obnovit spojení s městem a se zdejší komunitou,“ pochvaluje si benátský rodák Poggi. Noví majitelé zpočátku sázeli hlavně na místní hráče a zaměstnance, občas doplněné zvučnými jmény odjinud. Trenérem byl ostatně jeden čas bývalý slavný útočník Filippo Inzaghi.

Na stařičký stadionek se pluje lodí

Američtí šéfové věří, že světoznámé město může mít i světoznámý fotbalový klub. Jejich ambice jsou nemalé, byť zatím je Venezia FC stále spíše skromnou a rodinnou organizací s útulným stadionkem s kapacitou 7500 diváků.

Mimochodem: kde jinde se dá přímo u stadionu cestou na ligový mač „zaparkovat“ se svým člunem? U nevelkého Stadio Pier Luigi Penzo to jde – stojí už od roku 1913 (ano, jde o druhý nejstarší stále fungující fotbalový stánek v Itálii) na východním cípu hlavního benátského ostrova.

„Je to opravdu unikát. Stadion má zcela výjimečnou atmosféru. A protože skoro všichni hráči bydlí na pevnině, jezdíme na zápasy společně lodí,“ popsal skotský útočník Harvey St. Clair, který do Benátek přišel v roce 2018.

Venezia FC má před sebou ještě dlouhou cestu, aby naplnil smělé sny svých zámořských vlastníků o globální sportovní značce, o Lize mistrů, o novém moderním stadionu s poněkud méně romantickým, leč obvyklejším parkovištěm… Příběh klubu, který se v nedávné minulosti několikrát doslova rozpadl, je však mimořádný ve všech ohledech.