Ivane, kdy vlastně vznikly základy vašeho hlubokého vztahu k Bohemce?
Ivan Trojan: Táta mě sem přivedl, když mi byly čtyři nebo pět let. On sem chodil rád, bydlel tady blízko a částečně si myslím, že možná trochu nevěděl, jak se mnou strávit společný čas. Tak skloubil příjemné s užitečným a bral mě sem. Podíval se na fotbal a zároveň tím udělal program i mně.
Hned vás fotbal zaujal?
Ivan Trojan: Ty začátky si už úplně nepamatuji, ale vím, že postupně se mi začal fotbal líbit víc a víc. Pak už jsem ho od táty i vyžadoval.
Dá se říct, že vztah k Bohemce se u vás dědil z generace na generaci?
Ivan Trojan: No, můj děda byl slávista. Jenže u něj bylo zvláštní, že neměl nervy se dívat na svůj klub. Tak radši chodil na Bohemku, kde viděl dobrý fotbal a nebylo pro něj tak důležité, kdo nakonec vyhraje. Díky němu sem pak chodil i můj táta a stal se z něj fanoušek Bohemky. Po něm jsem to převzal já.
Předával vám táta na tribuně informace o klubu či rady, jak vlastně máte fandit?
Ivan Trojan: My jsme chodili na stání. A že by mi předával zkušenosti, jak mám fandit, to asi ne. On nebyl typ fanouška, co by nějak křičel. Navíc tady tenkrát ani nebyl pořádný kotel. Ten začal vznikat v době, kdy mi bylo nějakých dvanáct let. Tehdy jsme chodili fandit za bránu a bylo nás tam tak dvacet nebo třicet. Kam Bohemka útočila, tam jsme si šli stoupnout. Za bránu jsem pak chodil už i bez táty.
Jaký jste typ fanouška? Spíš se posadíte s sledujete hru, nebo třeba zavítáte i přímo do kotle?
Ivan Trojan: To se v průběhu let měnilo. Jako dítě jsem chodil s tátou za tu bránu, v pubertě jsem pak byl přímo v kotli a fandil s vlajskou na uříznuté hokejce. Postupem času jsem ale přešel na tribunu, což už s věkem takhle bývá. Fanoušek jsem ovšem impulzivní. Rád si zápas prožiju, nejsem chladnokrevný, abych to jen s odstupem sledoval. Spíš chci být vtažen do děje.
Když se vám narodily děti, bylo vám hned jasné, že je přivedete k Bohemce?
Ivan Trojan: Můj kamarád Honza Jiráň, což je herec z Ypsilonky a fotbalista - hráli jsme spolu za Union Strašnice, mi jednou řekl, že příjmení a vztah ke klubu se dědí po otci. To mě zaujalo a snažil jsem se to říct i klukům. Bylo by mi divné, kdyby fandili jinému klubu.
Tak se zeptáme přímo jich. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste fandili jinému týmu než právě Bohemce?
František Trojan: To mě nikdy nenapadlo. Od malička jsem byl vedený k Bohemce, takže instinkty tomu ani nedaly, abych fandil někomu jinému.
Pamatujete si na první zápas, na nějž vás táta vzal?
František Trojan: Bylo to s Opavou a skončilo to 1:1. Víc si už z toho ale nepamatuji.
Jaký byl nejintenzivnější zážitek, který jste tady prožili?
Josef Trojan: Pro mě to bylo loučení s Honzou Morávkem. Šli jsme přímo na hřiště, to byl hodně silný moment.
František Trojan: Pro mě to bylo těch pět minut, co tu táta odehrál. Byl jsem dojatý, zvlášť když skandovali jeho jméno.
Ivane, jak by podle vás měli vaši synové ideálně fandit?
Ivan Trojan: Hlavně slušně. I mně samozřejmě občas ujede nějaké to sprosté slovo, ale fandění by každopádně nemělo být zlé. Fandit se má jenom pozitivně, což je hodně důležité. Navíc já svým klukům důvěřuji. I když chodí do kotle, myslím, že jsou v pohodě.
A rozebíráte spolu fotbal často?
Ivan Trojan: Teď už jsou kluci ve věku, kdy hodně probíráme Ligu mistrů nebo zápasy Bohemky. Tyhle diskuze s nimi mě hodně baví.