Osobnost Deníku

Je sobota 19. srpna. V Česku čtyři hodiny po poledni, na Britských ostrovech o hodinu méně. Domácí Liverpool a hosté z přímořského letoviska Bournemouth nastupují ve vyprodaném chrámu na skvěle připravenou hrací plochu a na padesát tisíc hrdel pěje nejslavnější fotbalový chorál na světě. „And you'll never walk alone, You'll never walk alone!" hřmí dav. Někteří z těch, kdo jsou v epicentru fotbalové radosti poprvé v životě, cítí významné pohnutí duševního stavu.

Podívat se do Anglie na nejlepší ligovou soutěž je v současné době poměrně dostupná záležitost. Pokud si ale vyberete jako cíl vašeho zážitku Liverpool, máte problém. Většinu lístků totiž mají pod palcem permanentkáři a držitelé klubového členství. Slavný Anfield navíc na začátku tohoto ročníku procházel rekonstrukcí (nyní stadion nabízí přes 60 tisíc míst), dostihy za lístky tak byly před sezonou značně rizikovým podnikem.

„Získat vstupenky je boj. Normální smrtelník nemá šanci dostat se k permanentkám, na ně čeká přes 70 tisíc zájemců! Navíc posledních pět let je čekací listina uzamčená, nikdo nový se na ni nepřipisuje," prozradila Michaela, která v Liverpoolu už nějaký čas žije. „Dobré je být členem klubu, členství se obnovuje po roce, jenže to se nákup vstupenek prodraží. Navíc můžete být v pořadí až na místě, z něhož se ani při včasném přihlášení do pořadníku k lístku nedostanete. Klidně se vám může stát, že za sezonu i jako člen koupíte lístek tak dvakrát, třikrát. Dostat se na zápas je těžké i pro domácí."

A co když někdo spoléhá na překupníky? „To může tvrdě narazit. Před stadionem jsou většinou podvodníci, na utkání se tak člověk nedostane a ještě přijde o spoustu peněz."

Tam, kde se zrodili Beatles

Je sobotní srpnové ráno, odpoledne budou The Reds hrát svůj první domácí zápas nové sezony. Mathew street čistí kropící vůz, v noci totiž ulice, která dala světu Beatles, pulzovala svým tradičně divokým tepem. Ještě před chvílí se po dlažbě povalovaly kromě bezdomovců i kelímky a obsahy žaludků těch, kteří to přehnali s pitím.

Tipuji, že „liverpooská Stodolní" s legendárním Cavern Clubem a několika puby, byla útočištěm tak třetiny z padesátky hostů restaurace, která nám teď servíruje snídani. Další ještě spí. Potulují se tu i tátové se syny, partičky kamarádů i páry v pokročilejším věku. Na sobě mají dresy nebo jiné klubové doplňky. Je nabíledni, že si dopřávají vajíčka, fazole a klobásky. Jsme přeci v Anglii!

Vedle mě snídá mladý pár v typicky červených dresech. Paul a Jane jsou místní vysokoškoláci. „Studentů je tu plno, i proto město tak žije nočním životem," říká na ježka střižený mladý gentleman. Fotbalovou atmosféru si zamiloval už jako malý. „Spojení krásného města, fotbalu a Beatles vás dostane. Na Mathew street jsme často, je zde hodně možností k vyžití," spokojeně kýve hlavou. Odpoledne se prý na Anfieldu potkáme. „Když tam budete tak dvě hodiny před zápasem, ještě bude šance se najít."

Co v Liverpoolu navštívit?
Centrum Liverpoolu není rozlehlé. Co musíte určitě vidět? Samozřejmě, že muzea, která se věnují The Beatles, nejslavnější skupině všech dob. To větší a známější najdete v Albert Docku, historické loděnici, která se ale v centru města proměnila v kulturní čtvrť. The Beatles Story Exhibition/Museum rozhodně stojí za návštěvu. Milovníci Beatles určitě nevynechají ani známou Mathew Street, kde Beatles hráli své první koncerty. Je v ní řada hudebních klubů včetně slavného Cavern Clubu. Ale pozor, ten původní už neexistuje. Tento, ležící na druhé straně ulice, je však věrnou kopií. Nedaleko je druhé muzeum Beatles. Od toho prvního vyjíždí autobus na cestu zvanou Magical Mystery Tour. Její zastávky provedou slavnými místy spjatými s Beatles (domy, kde vyrůstali jednotliví členové skupiny, Strawberry Fields, Penny Lane atd.) Co ještě navštívit? Liverpoolskou katedrálu nebo Maritime Musem, v němž se dozvíte mnoho o Titanicu.

Zajímá mě, jak je město bezpečné. Michaela na mojí otázku odpověď zná. „Každá hospoda a každý klub mají ochranku. Můžou vás vyhodit za jakékoliv nevhodné chování. Angličani sice pijí hodně, občas dojde k malým výtržnostem, ale nikdy jsem nebyla svědkem nějaké velké bitky. Celkově platí, že obyvatelé města jsou velmi přátelští a mají v oblibě i cizince."

Vzhůru na Anfield

Na Anfield Road je to ze srdce půlmiliónového města slabá hodinka pěšky, raději ale volím autobus, jízda doubledeckerem je totiž zážitek. Navíc mám v nohách včerejší cestu z centra Manchesteru na Old Trafford, což také není zanedbatelná položka. Když už jsem viděl Divadlo snů, domov United, chci navštívit i stánek rivala Liverpoolu FC, který sídlí v nedalekém Goodison Parku. Před takřka šedesáti lety dokonce na rozdíl od Anfieldu hostil několik střetnutí mistrovství světa.

Zdá se neuvěřitelné, jak malá vzdálenost dělí tyto dva fotbalové monumenty. Stadion Evertonu je zapadlý mezi typicky anglickými baráky. Je příjemné korzovat úzkými uličkami a nasávat atmosféru. Přes Stanley Park to beru přímo na Anfield a za necelých dvacet minut už stojím před stadionem Liverpoolu FC, konkrétně u pomníku, který připomíná tragédii v Sheffieldu, při níž v roce 1989 zahynulo 96 příznivců klubu. Mezi nimi byl i desetiletý bratranec klubové legendy Stevena Gerrarda. Ne, slzy z Hillsborough ještě v Liverpoolu neuschly.

Památku nešťastníků často uctívají i fanoušci Evertonu, o nějaké velké nevraživosti nemůže být řeč. Rivalita je mezi tábory zdravá, málokdy přesáhne únosnou mez. To potvrzuje Michaela, která návštěvníkům fotbalových duelů z Česka a Slovenska ochotně pomáhá přímo v centru dění. Pracuje totiž pro cestovní kancelář FotbalTour. „Fanoušci obou týmů jsou většinou sousedy. V mnoha rodinách je to namixované. Aby na sebe fanoušci útočili, to opravdu ne. Jen mi přijde, že příznivci Evertonu Liverpoolu závidí, protože je dlouhodobě úspěšnější a také je o klub obrovský zájem ze zahraničí."

Paul, se kterým jsme se shledal u jednoho z mnoha stánků se suvenýry, souhlasil, že „karamelky" z Goodison Parku nejsou pro fandy The Reds úhlavním nepřítelem. „Největším rivalem Liverpoolu FC je jednoznačně Manchester United. Tam panuje nenávist. Ale Everton je něco jako takový brácha, se kterým se hecujete, kdo bude lepší, ale když je nějaký problém, tak si pomůžete."

Jeho slova později potvrdila i scéna ze samotného střetnutí; celý stadion uctil bouřlivým potleskem ve stoje památku stoupence Evertonu, který nedávno tragicky zahynul při stavbě nového stadionu modro-bílých, jenž roste do krásy v doku u moře. Silný moment!

Tady nikdy nepůjdeš sám!

Za dvě hodiny to začne! Kdo není před stadionem v dresu nebo nemá okolo krku šálu či na hlavě čepici, jako by byl z jiného světa. Fotbalové šílenství je nejlépe ilustrované fanshopem před stadionem, který je přeplněný k prasknutí. A to je velký zhruba jako nám dobré známé Priory z dob socialismu. Má dvě patra, v tom horním je i restaurace. A především je tu spoustu reklamních předmětů a suvenýrů s klubovou tématikou.

Na stadionu se nejprve plní tribuna za brankou, která má název The Kop. Scházejí se na ní nejvěrnější a nejhlasitější liverpoolští fanoušci. Dříve byla celá na stání, její kapacita byla o mnoho tisíc míst vyšší, než je dnes. Zmiňovaná sheffieldská tragédie ale na ostrovech změnila pořádky, místa na stání dnes na anglických stadionech kvůli bezpečnosti nenajdete. A přesto se na Kopu stojí.

„Nikdo na svazu to asi neřeší. Je tomu tak spoustu let. Chodí sem ti nejvěrnější, prostě kotel. Kdyby si tu člověk chtěl sednout, tak by na něj všichni divně koukali a stejně by neviděl na trávník. Fandové se chovají skvěle. Platí to, co v hospodách - když se někdo začne nevhodně chovat, je vykázaný. Za porušení pravidel pak hrozí zákazy vstupu na stadion, pokuty. Maximálně si fanoušci dovolí nějaké pyro před stadionem, když se hraje derby s Manchesterem United," přibližuje Michaela.

Hlediště už ladí hlasivky. „Liveropooooooool! Liverpoooooool!" Na tribuně Sir Kenny Dalglish Stand se mi ani nechce sedat. Mezi sedačkami je prostor pro nohy bez deseti centimetrů dvoumetrového chlapa nedostatečný a jak záhy zjistím, fandové okolo se stejně při každé vážnější situaci postaví do pozoru. Když hráči obou klubů nastupují na zelený anglický mech, začíná celý stadion zpívat You'll Never Walk Alone. Mám pocit, že na Anfieldu se opravdu nikdo nemůže cítit osamocený.

Celý stadion zpívá You'll Never Walk Alone: 

Celý stadion zpívá You'll Never Walk Alone | Video: Deník/František Bílek

Tenhle slavný chorál, který ale na začátku připomíná tuctový cajdák, je hymnou liverpoolského fotbalového klubu od šedesátých let. Na Anfieldu se totiž tehdy před zápasy hrály písničky z hitparády, převzatá skladba tamní skupiny Gerry & The Pacemakers zněla dlouhou dobu jako jednička v jejím pořadí jako poslední. Fanoušci si ji přáli hrát i poté, co z hitparády vypadala. Bůh ví, proč se neuchytil některý z klasických songů mnohem slavnějších The Beatles…

Víte, komu fandili Beatles? 

Á propos Beatles… Komu fandili? Paul, nemyslím toho z mého výletu, ale McCartneyho, v jednom z rozhovorů prý přiznal, že byl spíš nakloněný Evertonu. Ale manažer skupiny Brian Epstein členům slavných Brouků poradil, aby se o svých fotbalových preferencích kvůli možné ztrátě fanoušků raději nevyjadřovali. „V minulosti si kotel zpíval písničky Fab4. Můžete si videa najít na YouTube, je to paráda. I některé chorály vychází z písní Beatles, třeba z Yellow Submarine," podotýká můj anglický imformátor.

Zpátky na stadion. Už se hraje. „Stejně jako je v rekonstrukci tribuna naproti The Kop, přestavuje se také kádr mužstva Jürgena Kloppa. Nováčkům Szoboszlaiovi, Mac Allisterovi a dalším pár zápasů potrvá, než vyladí motory. Ale věřím, že to bude lepší než v minulé sezoně, kdy jsme byli pátí. Na City to ale ještě stačit nebude," predikuje Paul.

Na začátku to The Reds nejde, po dvou chybách v defenzivě dvakrát inkasují. Jednu z branek ale sudí kvůli ofsajdu neuznává. Pak už ale přichází obrat. Publikum je hlasité nejen při chorálech, kterých má nespočet. Bouří při každé povedené akci, freneticky oceňuje i presinkem vybojovaný míč. Když pak Díaz, Salah a Jota skóre překlápí na stranu favorita, jsou fanoušci v extázi. Cítím husí kůži. Za mnou křepčí radostí muž středního věku; z fandění je v obličeji rudý a možná, že bych při detailním pohledu našel v koutku jeho úst pěnu.

Proč nebyla děkovačka?

Malé zklamání přichází po závěrečném hvizdu. Čekal jsem, že hráči Liverpoolu půjdou svým fanouškům poděkovat. Jenže jen několik z nich zatleská s rukami nad hlavou ze středového kruhu a za malou chvíli mizí v útrobách stadionu. „To tady ale není obvyklé," razantně krotí Michaela hlavou. „Nevím, co se stalo, proč k děkovačce nedošlo. Jestli na ni nebyla nálada kvůli tomu neštěstí fanouška Evertonu, opravdu netuším."

V pohádkových uličkách směrem od Anfield Road do centra Liverpoolu se dozvídám od Paula a Jane další a další zajímavosti. Zrzavá Britka toho moc nenamluví, zato Paul má slušně proříznuto. Část jeho vyprávění ale vinou kadence slov a silného přízvuku nepobírám. Paul je zkrátka typický scouser, jak se říká lidem z Liverpoolu.

Zatáhne mě do miniaturního pubu, kde je hlava na hlavě. Fanoušci slaví vítězství, popíjejí alkohol rozmanitého druhu a zpívají oslavné chorály. „Kdybys nebyl u nás v hospodě, nemohl bys odletět domů," usmívá se Paul a objednává pivo. Na zdraví! Na Liverpool! Na Beatles!