„Brácha mi pak zničehonic poslal neznámé číslo, jestli nevím, od koho je. Byl to trenér Chytrý. Říkal, že mu to několikrát nebral, tak jsem říkal, že to asi bude důležité. Naštěstí se pak spolu spojili a brácha taky věděl, že je nominovaný,“ doplnil se smíchem.

„Užívám si to, protože přes rok se moc nevidíme. Je to další příležitost se vidět a pokecat si o všem. Je to o to krásnější, že je to v reprezentaci,“ svěřil se se svými dojmy Lukáš, který letos dokráčel se Spartou k titulu a sní i o prvním startu za národní tým. Ideálně po boku svého sourozence.

„Byl to náš klukovský sen, i když ani nevím, jestli jsme mířili až tak vysoko. Určitě ale bylo naše přání být jednou spolu v týmu. V průběhu kariéry jsme se bavili o tom, že bychom si na konci chtěli zahrát spolu za Slovácko. To, že se to povedlo už teď v reprezentaci, je skvělé,“ doplnil starší ze Sadílků.

„K bráchovi jsem vzhlížel odmala, respekt jsem k němu měl, když jsem ho viděl hrát fotbal a já ještě nehrál. Teď má respekt za to, jak šel v posledních letech nahoru. Bojoval o záchranu, za dva roky vyhrál pohár se Slováckem, i pro mě to byla docela emotivní chvilka. Tahle sezona se mu povedla úplně báječně. Může se sebou být spokojený,“ vysekl svému bratrovi poklonu Michal, který hraje fotbal v Nizozemsku.

„Poslední roky jsou turbulentní. Před třemi čtyřmi lety jsem hrál se Slováckem o záchranu, prací jsme se dostali na vršek tabulky. Přišel přesun do Sparty, teď jsme spolu v reprezentaci. Před nějakou dobou to bylo sci-fi. O to je to hezčí, že cesta nebyla jednoduchá,“ ohlédl se za svým progresem i sám Lukáš.

Nyní jsou tedy prvními sourozenci v reprezentaci od roku 2011, kdy spolu proti Japonsku nastoupili Roman a Michal Hubníkovi. Sadílkovi v té době ale výjimečnost podobného setkání v nároďáku nevnímali.

„Oba dva jsme v té době možná ještě chodili na základku do Hradiště,“ zavzpomínal se smíchem Michal.

Celá rodina Sadílků se teď může těšit, že Lukáš a Michal předvedou podobný kousek a objeví se bok po boku na trávníku. Příbuzní se ale na zápasy podívat nepoletí. Přece jenom cesta na Faerské ostrovy není úplně jednoduchá.

„Na Faery určitě nikdo nepoletí. Asi ani do Černé Hory, co máme zprávy. Budeme dělat všechno pro to, aby to nebylo naposledy a další domácí zápas by nás mohli navštívit,“ vyhlásil bojovně Michal.

„Nebylo to jen naše přání, ale celé rodiny. Splnilo se to a všichni byli nadšení. Rodiče reagovali, děda a babička byli taky nadšení. Teď můžou být emoce ještě větší, kdybychom se spolu dostali na hřiště,“ dodal Lukáš.

A že by spolu sourozenci snad i bydleli během srazu na pokoji? „Na pokoji spolu nespíme, na Faerech je ale menší kapacita, takže na nás jako jediné vyšel dvoulůžkový pokoj,“ smál se Michal.

„Přes rok se vidíme tak málo, že možná budeme rádi za společnou chvilku, že budeme moct pokecat. Lezení na nervy asi nebude na pořadu dne,“ doplnil závěrem jeho starší bratr.