„Budu upřímný, hostování předčilo mé očekávání,“ přiznává. „Důležité pro mě bylo, že jsem se chytl hned na začátku. Hned v prvním zápase jsem dal dvě branky, vyhráli jsme. Od té chvíle mi i spoluhráči víc věřili, vzali mě mezi sebe a díky tomu jsem dával góly až do konce. Teď doufám, že jsem si formu přenesl a budu platný Spartě,“ přeje si.
Když odcházel z třetiligového béčka, byl jeho trenérem Václav Kotal. Půl roku po návratu se opět vrátil pod Kotalova křídla, ovšem už u A týmu.
„Je výhoda, že mě už zná a ví, co ode mě může čekat. Na druhou stranu já musím prokázat, že umím pořád dávat góly a přesvědčit ho, abych mohl hrát,“ má Juliš jasno. „Na podzim jsem pod ním odehrál všechny zápasy i přesto, že první tři utkání jsem nebyl schopný trefit ani tu velkou síť za bránou,“ směje se.
A je samozřejmě rád, že se vrátil do známého domácího prostředí. „Když jsem přišel v zimě do Olomouce, tak jsem z celé kabiny znal jen dva hráče, a hlavně celá ta parta tam spolu drží pohromadě několik let. Já jsem poměrně společenský člověk, ale tady jsem na začátku v šatně jen seděl, mlčel a poslouchal,“ vzpomíná.
Někdo mu ale v kabině přece jen chybí. „Je škoda, že odešel Martin Frýdek nebo skončil Venda Kadlec. Ale mám tu spoustu dobrých kamarádů,“ těší ho.
Stojí před těžkým úkolem. Ukázat, že na hrot sparťanského útoku patří. Rozhodně má za sebou lepší jaro než například Benjamin Tetteh. Právě mezi touto dvojicí a Liborem Kozákem se může rozhodnout, kdo bude útočníkem číslo 1.
