Také Liviu mohl být slavným fotbalistou. Už v osmi letech mu tátovi kamarádi po zápasech říkávali, že musí fotbal hrát, že má po taťkovi geny. V šestnácti byl na zkoušce v druholigovém klubu, ale životní situace se mu rapidně zhoršila. „Zemřela maminka, táta to špatně nesl. Na fotbal u nás tehdy nebyly žádné myšlenky,“ vypráví v kladenské hospůdce U Červeného buku, kde si našel hned po svém příjezdu do Čech před čtyřmi lety přítelkyni.

Nakonec hrával třetí rumunskou ligu, ale o práci doma nezavadil. A tak následoval přesun do Čech. „Bylo to rychlé. Přišel kamarád a řekl, jedeme. Neváhali jsme a vyrazili,“ usmívá se.

Za tu volbu je rád. Domov mu schází, ovšem v Čechách se mu žije sice tvrdě, ale dobře. Místo svářeče našel rychle ve firmě Martina Hříbala, místopředsedy sýkořického týmu. Ten se ho zeptal, jestli umí fotbal, a když slyšel souhlasnou odpověď, zamnul si ruce a chvátal s registrací na fotbalový svaz.

Za Sýkořici bojuje Stanciu udatně, v pozici za útočníky střílí góly, zejména hlavou. Přestože není úplně vysoké postavy. „Tenhle talent mám právě po tátovi, hlavou uměl báječně. Na podzim jsem dal jen pět gólů, to mě štve. Ale loni jich bylo čtrnáct a mohl jsem se stát nejlepším střelcem soutěže. Jenže dvě kola před koncem mě v Chrášťanech trefil úplně zbytečně brankář a já kvůli zraněným žebrům nemohl bojovat. Tohle mě mrzelo fakt hodně,“ blýská se mu v očích. „Ale máme tam výbornou partu kluků, skvělého trenéra Petra Kovaříka. Cítím se v Sýkořicích velmi dobře!“

Jmenovce nemá rád

Co se týče jeho slavného jmenovce Nica Stanciua, není Liviu jeho obdivovatelem, dokonce ho nemá rád! Důvodem je Nikova minulost. „Víte, Niko hrál původně za Steaua Bukurešť a tu nemám rád, jsem fanoušek Rapidu. Steaua byl komunistický klub, hráli pro (diktátora) Ceauceska. Já komunisty nemám rád,“ rozohní se a dodává, že Nica sledoval více při jeho sparťanském angažmá. „Sparta má klubové barvy podobné rumunským, té přeju víc než Slavii. Na český fotbal však koukám málokdy, sleduji na internetu ten náš, rumunský.“

A porovnává, po čtyřech letech si to může dovolit. „U nás jsou mnohem horší hřiště, i proto se tam víc bojuje. Na krev! Tady mi řeknou, že jedeme na derby třeba do Roztok u Křivoklátu a že to bude něco. Ale v Rumunsku je to tak každý zápas, ještě intenzivnější!"

Z českých hráčů zná největší hvězdy nedávné minulosti: Kollera, Čecha, Rosického. „A Nedvěda, to je legenda. Jako u nás Gheorge Hagi. Ten bude legendou ještě za sto roků,“ zakončil povídání sympatický chlapík z pomezí Moldavy.