Ani velmi nepříjemná zkušenost vás nepřiměla skončit s pískáním. Čím to je?

Říkal jsem si, že se nenechám odradit kvůli partě blbců, s prominutím. To byl takový zlom. Byla to pro mě taková brigádička a pohoda. Od té doby jsem to začal brát trochu víc vážně. Říkal jsem si, že mě to baví, dělám to z lásky k fotbalu a nenechám si to otrávit takovými lidmi.

Utvrdilo vás to naopak v tom, že to chcete dělat?

Možná jo. Není to ani kvůli Chodovu, ale člověk si obecně občas říká, jestli to má vůbec zapotřebí. Šest zápasů za víkend, člověk nezná volno a je to nevděčná práce. Obětujete se tomu, ale nikdo na hřišti vás nepochválí. Říkal jsem si, jestli mi to za to stojí, ale mám to rád a chci pokračovat.

Co říkáte na kulturu kolem fotbalu? Poslední dobou se mluví o tom, že se zhoršila.

Zhoršila, jde to dolů. Po covidu mi přijde, že jsou lidé celospolečensky nervózní. Promítá se to i do fotbalu. Pořád se to zhoršuje, pořád si lidé dovolí víc a víc. Je tam z lidí cítit nervozita, z diváků i z hráčů. To mě překvapuje. Já jsem si možná trochu naivně myslel, že incident z Chodova něco změní. Že si lidé, kteří na fotbale nadávají, uvědomí, co to rozhodčím dělá. Stejně jsou ale schopní mi dva týdny po Chodově říct: „Ty blbečku, ještě, že nejsme na Chodově, co?“ a podobné věci.

Takové věci jste zažil?

Bohužel a ne jednou. Občas fakt lidi nechápu. V téhle branži se s tím musí trochu počítat, ale doufal jsem, že to třeba něco ve fotbalu změní. Naopak mi přijde, že si lidi myslí, že si to můžou dovolit, protože si řeknou, že ještě nejsou tak hrozní jako na Chodově. Překvapuje mě, že se nic nezměnilo. Přijde mi, že si lidi kolem fotbalu neuvědomují, že tím rozhodčí odrazují. Třetina rozhodčích, co začne, skončí hned ze začátku. Pak je to začarovaný kruh. Lidi nadávají, tím odrazují rozhodčí, těch je pak málo a nejsou kvalitní. Lidi tedy chtějí kvalitní rozhodčí, ale nováčky od toho odrazují.

close Talentovaný rozhodčí Matyáš Hanzlík neskončil s pískáním ani po incidentu na Chodově. info Zdroj: archiv Matyáše Hanzlíka zoom_in Talentovaný rozhodčí Matyáš Hanzlík neskončil s pískáním ani po incidentu na Chodově.

Vnímáte teď slovní útoky lidí kolem fotbalu jinak?

Byl jsem na jednom zápase a fanoušek po mně chtěl, abych odmával ofsajd, který asi o dva metry nebyl. V jednu chvíli stál asi metr a půl za mnou. Pořád mi říkal, že si na mě počká, a podobné nesmysly. To člověk nechce slyšet po tom, co se stalo na Chodově. Člověk si pak říká, co se takovým lidem honí hlavou.

Co jste říkal na tresty, které za incident padly? Jsou dostatečné?

Vzhledem k tomu, jak je nastavený disciplinární řád, tak to byly skoro nejvyšší možné tresty. S tím souhlasím. Otázka je, jestli to je dostatečné. Já si myslím, že takoví lidé by kolem fotbalu vůbec neměli být. Takhle to trochu vypadá, že jim to prošlo a hrají dál. Já do toho nevidím, takže nevím, jak moc to pro ně je, nebo není likvidační. Možná by ale disciplinární řád mohl být nastavený tak, že by tresty byly vyšší. Zákaz činnosti dobře, sto dvacet tisíc pokuta pro všechny… Není to málo. Uvidíme, co ještě udělá soud. Možná to chtělo vyšší trest.

Četl jsem, že jste podával také trestní oznámení. Posunulo se to nějak?

Ani nebylo potřeba trestní oznámení podávat. Volali mi z policie, že se tím zabývají i bez toho. Byli jsme tedy na výslechu my rozhodčí a svědci. Když jsem tam byl, tak mi policista, který to měl na starost, říkal, že si budou předvolávat lidi z Chodova. Je to běh na dlouhou trať, mohlo by se to ale někam dostat. To, kdo dal pěstí, ale na videu není vidět. Musel by to říct někdo z Chodova, museli by střílet do vlastních řad. Uvidíme, jestli se najde. Já doufám, že s odstupem času si třeba někdo z Chodova řekne, že tohle mu přece nemůže projít. V tu chvíli tam bylo asi čtyřicet lidí, tak třeba se mezi nimi někdo najde.

Co jste říkal na odezvu, jaká přišla z fotbalového prostředí?

Šílené, ani jsem to nečekal. Byl jsem ale rád, že se o tom mluví, protože jsem doufal ve změnu. Mě to potěšilo, byl jsem rád, že až na pár výjimek se to semklo. Měl jsem obrovskou podporu od všech rozhodčích, všichni se mě zastávali, hodně lidí mi psalo a volalo. Strašně moc lidí mi dávalo skvělou podporu za to, že jsem to nenechal být. Překvapilo mě to. Stalo se to v sobotu, v neděli se nic nedělo, v pondělí nic a najednou v úterý to někdo sdílel na Twitteru. Ještě večer mi pak volala Nova a už se to rozjelo.

Zmiňoval jste, že vám to lidé na fotbale předhazují dodnes. Je tedy situace opravdu stále stejná?

Bohužel, strašně mě to mrzí. Myslím, že by to nemuselo být. Nevím, jak by se to mohlo změnit. Na slovní útoky už jsem si zvykl, ale nemyslím si, že bychom si na to měli zvykat. Výhrůžky, vulgární slova… To je skoro v každém zápase. Lidi už si myslí, že je to norma, přitom by to být norma neměla. Bavili jsme se o tom na obědě s panem Příhodou (předseda Komise rozhodčích), jak to od nejnižších pater změnit. Spousta lidí říká, že to k tomu patří, ale nemuselo by. Pan Příhoda říkal, že už byly pokusy o nějaké školení klubů, ale nebyl o to nikdy zájem. Nevím, jak by se to mělo změnit, a strašně mě to mrzí. Škodí to fotbalu.

Máte naopak nějakou pozitivnější zkušenost, kdy za vámi třeba po zápase přišel hráč a pochválil vás, nebo uznal svoji chybu?

To se děje málokdy, ale občas jo. Některé týmy mi i psaly, že to bylo fajn, když jsem je pískal, ať se držím. Jsou týmy, kde si hráči s rozhodčími povídají a je tam přátelská atmosféra. Mám i tu zkušenost, že vás po zápase pochválí. Je toho pozitivního spousta, nechci na to jen nadávat. Mám to rád, ostatní rozhodčí jsou super. Lidi vědí, co se mi stalo, takže jsem zažil i to, že mě jeden trenér chválil, že jsem se nenechal odradit. Nedávno jsem si šel o půli na klobásu a jeden člověk mě zastavil a taky mi vyjádřil podporu. Určitě jsou tam i pozitivní věci.

Jaká vůbec byla vaše cesta k pískání fotbalu?

Celý život jsem hrál florbal, ale fotbal jsem sledoval a byl jsem jeho fanouškem. Vždycky jsem věděl, že bych chtěl pískat. U florbalu jsem si ale říkal, že je člověk celý den zalezlý v hale a moc toho nenaběhá. Přišlo mi zajímavější zkusit něco nového. Hned, jak mi bylo patnáct, jsem se proto přihlásil na fotbalového rozhodčího a ještě v deváté třídě jsem začal pískat. Narušil to pak covid, ale teď se to zase rozjelo. Teď v lednu už to bude pět let, co pískám.

Ve florbalu jste pozici rozhodčího nikdy nezkoušel?

Nezkoušel. Nejdřív jsem si myslel, že to půjde skloubit, že bych dělal jak fotbalového, tak florbalového rozhodčího. Rychle jsem ale vyšel z omylu a zůstal jsem u fotbalu.

Fotbal jste nikdy nehrál na organizované úrovni?

Nehrál. To je věc, kterou mi občas hráči předhazují. Už jsem několikrát slyšel. „Ty jsi fotbal ani nikdy nehrál, ty tomu nerozumíš.“ To si osobně nemyslím, ale určitě je plus, když má člověk zkušenost s hraním.

Jak náročné byly vaše začátky?

Dokud člověku není osmnáct, tak chodí jen na mládež. Tam mi to ani tolik složité nepřipadalo. Věděl jsem, do čeho jdu, takže to bylo v pohodě. Když jsem začal chodit na chlapy, tak to začalo být trochu ostřejší. To je něco úplně jiného než pískat mládež. Jsou to dva jiné světy, tam byly začátky těžší.

Začínal jste na lajně, nebo jste šel rovnou dělat hlavního rozhodčího?

Bylo to tak, že když šel člověk pískat chlapy, tak šel na třetí a druhou třídu. Tam je jenom jeden rozhodčí. V sedmnácti jsem šel pískat svoje první chlapy na Zlíchově a rozdal jsem asi čtyři červené za hrubé nesportovní chování. Pro mě tedy byla první píšťala. Pokud vím, tak teď už se to dělá tak, že se nováčci posílají na lajnu, což mi přijde lepší než být rovnou hozený do vody.

Děláte častěji pomezního nebo hlavního rozhodčího?

Je to tak nahodile, člověk vystřídá oboje. Většinou ale spíš pískám, protože v Praze je spousta zápasů, kde je obsazovaný jen jeden rozhodčí. Buď v nižších soutěžích, nebo u mládeže. Spíš bývám tedy hlavní.

Jaký nejzajímavější zápas jste si zatím zapískal?

Velká věc pro mě byla, když jsem šel v šestnácti na druhou ligu žen na lajnu. To bylo zajímavé. Jednou jsem pak pískal přátelák divizních týmů a tam jsem si říkal, že to už je docela dobré. Pak jsem měl píšťalu na mezinárodním utkání, kdy přijely dorostenky z Finska a hrály proti Spartě. Mezinárodní utkání jsou vždycky zajímavá.

Máte i ty úplně nejvyšší ambice? Bylo by vaším snem pískat profesionálně?

Určitě. Tím, jak jsem začal brzo, tak myslím, že jsou dveře otevřené. Pískám už v B třídě a chtěl bych se posunout. Dokud to půjde, tak bych chtěl pískat. Ambice mám, chtěl bych to dotáhnout, co nejvýš to půjde. Do ligy by to bylo fajn. Zatím si ale kladu nižší cíle, momentální meta je Pražský přebor.

Vy jste zároveň studentem vysoké školy. Jak se dá práce rozhodčího skloubit se studiem?

Je to složité. Obecně je nedostatek rozhodčích, takže člověk je obsazovaný třeba na šest zápasů o víkendu. Po těžkém týdnu si jdete lehnout, v sobotu vstanete v 7:30 a jedete někam pískat na celé dva dny. Je to náročné z toho hlediska, že je člověk pak dost unavený. Na druhou stranu sezona je poměrně krátká. Začíná se v srpnu a končí se v půlce listopadu. Teď budu mít zkouškové, tak jsem rád, že budu mít volné víkendy. Skloubit se to ale zatím dá. Nedokážu si to moc představit v červnu, až budu mít zkouškové a bude vrchol sezony. To bude asi těžké. Zatím se to ale dá. Jen člověk během sezony nezná volno.