Nejsou to ani dva týdny, co na Šumavě panovaly třeskuté mrazy a teplota klesala k minus třiceti. Dnes máme naštěstí pár stupňů nad nulou a ač dopoledne, dokonce se na nás směje i sluníčko. Mým parťákem, s nímž budu hrob kopat, je Jaromír Linart. „Dělám hrobaře šest let, za tu dobu jsem vykopal stovky hrobů, mám pod sebou celé Sušicko,“ říká mi.
Stihneme si jen potykat a on už se jde věnovat ženě, která si vykopání hrobu zadala. Vyřizuje s ní vše potřebné. Ženu přijde služba na devět tisíc korun. Já poté ještě u šéfa sušické pohřební služby Miroslava Adámka absolvuji povinné školení bezpečnosti práce, a jdeme na to.
„První věc je nafotit hrob i hroby v jeho okolí, protože se může stát cokoli. Po vykopání může přijít prudký déšť, vítr, hlína se může sesunout a podobně,“ vysvětluje Jarda a vše dokumentuje.
Někdy kope i tři dny
„Paní tady má kamínky, které se přesunou na druhou stranu, kde se kopat nebude. Pak se vše zase nafotí. Kdyby tu byly krycí desky, bylo by nutné nafotit ty a pak je přesunout na druhou stranu. To je náročnější, může se s deskou cokoli stát, třeba uštípnout roh. Pro tyto případy jsme pojištěni,“ dodává Jarda s tím, že v jakém stavu je hrob teď, v takovém musí být i po obřadu. Stejně tak místa posledního odpočinku v okolí. Ještě vyzvídám, jak dlouho kopání hrobu trvá. „To je různé, někde jsem hotov za pár hodin, někdy kopu i dva, tři dny, dohromady třeba šestnáct, osmnáct hodin,“ říká mi.
Tady Jarda odhaduje kopání na několik hodin. Ale už je čas začít makat. Z auta sundáváme desky, trámky, fošny, bednění, prostě vše, co bude potřeba. „Tady to nosíme jen kousek, ale třeba v Rejštejně, když je sníh a náledí, tak to tahám dvě stě metrů, a to se to pořádně pronese,“ konstatuje. Pak už spolu vedle hrobu, do něhož za dva dny položí rakev, natahujeme mezi připravené desky plachtu, kam budeme házet hlínu.
Odstranili jsme kamínky z vrchu hrobu, který se naposledy otevíral před jedenácti lety, přehodili přes ně netkanou textilii, jež byla pod nimi, aby se nemísily s hlínou, a začínáme kopat. „Dá se nějak si pomoci? Třeba hrabátkem?“ vyzvídám. „Teoreticky to jde, ale to by muselo být na bagřík místo, což skoro nikde není. Takže lopata a krumpáč, když je nejhůř, máme centrálu a pracujeme se sbíječkou,“ popisuje Jarda.
Začínáme od nohou, kope se na šířku 85 cm. Máme za sebou první vrstvu, jedeme druhou. Bundu jsem sundal už před kopáním a teď už si rozepínám i teplou mikinu. „Tady je to nejměkčí, bude hůř. Kopat budeme až do doby, dokud tam nebudeš po ramena,“ povzbuzuje mne s úsměvem Jarda a upozorňuje, ať hlínu házím na plachtu co nejdál.
Reportér Deníku si na šumavském hřbitově vyzkoušel pod vedením hrobaře Jaromíra Linarta, jak náročné je ve druhé polovině února kopat hrob
„Až budeš dole, tak už ji tak daleko nehodíš,“ připomíná. To už nacházíme první lidské ostatky. Na ty máme připravenu speciální látku, na kterou je ukládáme, samozřejmě v rukavicích. „Všechny ostatky, které najdeme, se nechají v této textilii a po obřadu se přímo v ní pohřbí,“ vysvětluje hrobař s tím, že už je čas dělat tzv. podlahu. Ta nám usnadní práci, abychom si nešlapali po hlíně a lépe se nám kopalo. Bere si lopatu (ještě, že máme jen jednu a střídáme se) a názorně mi ukazuje, jak se to dělá.
Obsah hrobů umí nemile překvapit
Zatímco on maká, vyzpovídávám šéfa sušické pohřební služby Adámka, zda jezdí běžně hrobaře při práci kontrolovat, nebo dorazil jen kvůli mně. „Na naše hrobaře je takový spoleh, že kontrola není potřeba. Podívat se ale jezdím, abych viděl, za jakých podmínek tu práci dělají, a abych měl přehled,“ říká Miroslav, který sám dobře ví, jak náročné je vykopat hrob, dělal to roky. „Teď už to nechávám mladým,“ směje se při pohledu na Jaroslava, který se ohání lopatou.
Já si taky rád odpočinu, a tak se ještě ptám, co netradičního už se v regionu v hrobech při jejich výkopech našlo. „Jsou to třeba láhve s alkoholem, které tam dali pozůstalí. Takže je nutné si dávat pozor, je to sklo. Nikdy nevíte, na co narazíte. Kolikrát tam jsou předměty, nad kterými zůstává rozum stát. Objevíte třeba starý náhrobek, ten se pak musí dole rozbít a po kusech vyndat,“ vysvětluje Adámek.
„Ta stěna ti spadne,“ zavolá náhle na Jaroslava. „Nespadne,“ reaguje mladý hrobař a rozvine se diskuse, v níž si oba vyměňují zkušenosti. „Nejhorší je, že to někdy celé vykopeš, a pak to spadne. A můžeš jet nanovo,“ říká dlouholetý pohřebák Míra.
Reportér Deníku si na šumavském hřbitově vyzkoušel pod vedením hrobaře Jaromíra Linarta, jak náročné je ve druhé polovině února kopat hrob
Protože za chvilku půjdu do hrobu s lopatou zase já, vyptávám se, zda už se jim stalo, že je hlína při kopání místa posledního odpočinku zasypala. „Mně už několikrát,“ přitaká Adámek. „Mně taky,“ říká Jaroslav. „Buď se ven dostanete sami, nebo vás musí druhý hrobař vykopat. Když máte hlínu nad kolena, tak už se ven sami nedostanete,“ vysvětluje starší z mužů. „Mě jednou tahali z hrobu čtyřkolkou, bylo to v Sušici,“ směje se Jarda.
Výborně, říkám si, to je povzbuzení, ale zase střídám parťáka a házím lopatou. Teď už jsem dole skoro po pás a vyhazovat hlínu na plachtu je stále těžší, i ruce jsou unavenější. „V tomto případě bude nutné udělat tzv. podkop. Hrob musí být dlouhý 210 cm, což tenhle není. A nebožtíka ani rakev zkrátit nejde,“ povzbuzuje mě Adámek, známý svým černým humorem.
Dát si grog? Nemyslitelné
„Jde ti to,“ říká mi Jarda a nabízí mi místo pomocníka s tím, že dělat hrobaře je paráda. „Je to krásná práce, pod modrým nebem. I když je v zimě zima a v létě někdy takové horko, že by člověk dělal nejradši nahý. Ale jaro, podzim, to je nádhera,“ zasní se hrobař ze Sušicka. Ač zima, slunce má docela sílu, a jedno pivo by při práci „bodlo“. Musíme si ale nechat zajít chuť. „V zimě se ohříváme čajem, v létě chladíme studenou vodou. Ale v žádném případě, a to zdůrazňuji, v žádném případě nelze pít alkohol. Už to není jako kdysi, dnes to nepřichází v úvahu. Co kdyby se třeba stal nějaký úraz,“ zdůrazňuje Adámek.
Dvě hodiny, které mám vzhledem k dalším pracovním povinnostem na reportáž vyčleněny, jsou téměř u konce, kopání ale ne, navíc je stále těžší a těžší. Odevzdávám lopatu Jardovi a říkám, že tyhle peníze rozhodně lehce vydělané nejsou. „Komu se to zdá drahé, může si to zkusit sám. Navíc se neplatí jen vykopání hrobu, ale i jeho příprava na obřad, poté zaházení, úklid, doprava a všechny další potřebné věci,“ uzavírá Miroslav Adámek. Já se loučím, bohatší o další zkušenost.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
