Když se po tolika letech ohlédnete zpátky a měl byste svoje působení u záchranky shrnout do několika vět, co vás okamžitě napadne?

Že svoji práci u zdravotnické záchranné služby beru jako samozřejmost a ne jako možnost se zviditelnit. Není to práce takříkajíc od do, je psychicky náročná a člověk si uvědomí, jak cenné je zdraví v okamžiku když už ho nemá. Myslím, že právě v době epidemie koronaviru si to hodně lidí uvědomilo.

Co koronavirová pandemie ukázala konkrétně o našem zdravotnictví?

Že s cestováním a globalizací roste riziko přenosu různých chorob, nejenom koronaviru. Ale právě v době koronavirové epidemie se ukázalo, jak skvělí jsou naši lékaři a zdravotníci a že v konkurenci se zahraničím bez problémů obstojí. Měl jsem možnost to často srovnávat při svých cestách do zahraničí.

Ovšem u nás máme tendenci se ve srovnání se světem spíš podceňovat.

Není důvod. Například v 90. letech v Holandsku lékaři na proleženiny u pacientů používali běžnou vazelínu, aby nemocnice neutrácela a přitom bylo v nemocnici množství drahých přístrojů. Kvalitu práce lékařů ale žádný přístroj sám nenahradí, jen ji podpoří. Ovšem dnes už se české nemocnice co do materiálního vybavení zahraničním plně vyrovnají. Čeho si u nás cením, to je skvělá spolupráce v rámci Integrovaného záchranného systému a spolupráce s městem. To nebývá všude běžné. Oceňuji tu možnost se vzájemně setkávat na různých úrovních a prohlubovat tím přátelské vztahy. Bylo by dobré v této tradici pokračovat.

Je koronavirová krize pro nás nějaký vzkaz do budoucna?

Koronvirus ukázal, že se budeme se muset v budoucnu s ohledem na globalizaci a migraci připravit zřejmě i na mnohem problematičtější situace. Na vysoce virulentní nákazy typu ebola a podobně. Je třeba mít připravené prostory, ochranné prostředky. Proto mě mrzí, že jsme kdysi zrušili sklady Civilní obrany. Samozřejmě ty ochranné prostředky co tam byly, by dnes už byly technicky zastaralé a nebyly by použitelné, ale jde o samotnou podstatu. Být připraven na krizovou situaci. To se ukázalo v začátku koronakrize, kdy stát zaspal. Ale jiné vyspělé státy na tom byly ještě hůř.

V čem stát konkrétně zaspal?

Nebyly obyčejné roušky a dezinfekční prostředky pro obyvatele i některé zdravotníky, protože si stát myslel, že si všechno koupíme. Je potřeba myslet na zdravotníky v první linii i v nemocnicích, aby měli dostatek ochranných prostředků. Není nic těžkého něco zrušit, jenže ono se časem ukáže, že to co jsme zrušili, nám najednou citelně chybí. Například v minulosti jsme vedli boj o to, aby v Brodě zůstala záchranka a především dispečink, který byl tehdy na lepší úrovni než v Jihlavě. Ale dispečink byl zrušen. Jenže čas nám dal za pravdu a ukázalo se, že záložní dispečink je potřeba a tak se stavěl nový za miliony.

Problémem zdravotnické záchranné služby byl celá léta nedostatek lékařů. Změnilo se na tom něco?

Nedostatek lékařů u záchranné služby je pořád. Už ani pro lékaře ze Slovenska není práce v Česku atraktivní. Služby lékařů u záchranné služby je třeba zaplatit, to je realita u nás i ve světě. Takže se nedostatek lékařů řeší různými způsoby. Na dispečinku pracují zkušení zdravotníci, kteří dovedou pacientům a jejich blízkým poradit, jak poskytnout první pomoc. Do terénu vyjíždějí záchranáři, kteří dovedou pacientovi poskytnout kvalitní první pomoc a v případě nutnosti ho dopravit do nemocnice. U nás se stejně jako ve světě stává záchranná služba více paramedickou (posádka bez lékaře - pozn. red.) a lékař vyjíždí k případu, jen když je to nezbytně nutné. Technika navíc umožňuje komunikaci záchranáře a lékaře na dálku. Vzdálený lékař může rovněž sledovat přístroje v sanitce na místě události.

Co je podle vás hlavní důvod, že lékaři nemají o práci u záchranky velký zájem?

U lékařů u záchranné služby chybí to, čemu se říká kouzlo bílého pláště. V minulosti byla práce u záchranné služby považována u lékaře dokonce za krok směrem dolů v odborné kariéře. Říkalo se, že záchranka je útočiště podivínů a zkrachovalců. Doktor od záchranky nechodí v bílém plášti po chodbě, ale vrací se z terénu špinavý a unavený. Tím v očích některých pacientů a jejich blízkých někdy ztrácí úctu.

Aleš Ošťádal
- Narozen 18.6.1956 v Havlíčkově Brodě.
- Studoval na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (maturita 1975), lékařskou fakultu v Hradci Králové, Karlova univerzita, v létech 1975-1981.
- V roce 1984 atestace anesteziologie a resuscitace I. stupně, v roce 1990 anesteziologie a resuscitace II. stupně, v roce 1995 atestace urgentní medicína.
- Pracoval u Zdravotnické záchranné služby dlouho. Více než 35 let, od roku 1985. V roce 1991 se stal primářem samostatného oddělení záchranné služby Okresní nemocnice v Havlíčkově Brodě a v roce 1995 jejím ředitelem. Na tomto postu působil až do přechodu brodské záchranky pod celokrajskou organizaci Zdravotnické záchranné služby Kraje Vysočina, kde byl ve funkci primáře oblastního střediska.

Když je řeč o nedostatku úcty k tomuto povolání, tak někteří záchranáři si v minulosti často stěžovali, že jsou sice součástí Integrovaného záchranného systému jako policie a hasiči, jejich práce je stejně stresující, ale na rozdíl od hasičů a policistů záchranář nedostane takzvanou výsluhu a do důchodu odchází jen se svým platem. Změnilo se na tom něco?

Dnes je pro lékaře i záchranáře u záchranné služby zavedeno takzvané odchodné za odpracované roky, ale na rozdíl od hasičů nebo policistů a vojáků, lékař dostane při odchodu do důchodu maximálně šest platů. Ovšem s podmínkou, že odpracoval více než třicet let. Tento systém je zavedený zhruba od roku 1992. Ale je třeba zdůraznit, že pracovníci v Zdravotnické záchranné služby nejsou ve služebním poměru, proto nemohou mít výsluhu.

Proč jste si práci u záchranky vybral vy?

Já si práci u Zdravotnické záchranné služby vybral sám a nelituji toho. Začínal jsem jako chirurg v roce 1981, pak jsem si našel cestu k anesteziologii. Práce u zdravotnické služby je o akci, rychlém rozhodování. Můj otec i matka byli také lékaři.

Otec a matka byli lékaři, neměli vám výběr povolání za zlé?

Ne, neměli. Můj otec byl v tomhle směru asi jiný a nevadilo mu, že nejsem pan doktor v bílém plášti a moje rozhodnutí respektoval. Záleželo mu hlavně na tom, aby práci, kterou člověk dělá, dělal dobře a s láskou.

Kdybyste se dnes rozhodl znova, jakou specializaci si vyberete, byla by to opět záchranka?

Kdybych si měl znovu vybrat, tak bych si asi znovu vybral záchranku. Ovšem dnes mají mladí lékaři zcela jiné možnosti, je to například práci v zahraničí, jsou nové obory. Záchrannou službu jsem vedl od roku 1985, kdy byla součástí nemocnice a spadala pod anesteziologicko- resuscitační oddělení, samostatná byla od roku 1991 do roku 1995 jako oddělení nemocnice, pak to byla příspěvková organizace zřizovaná Okresním úřadem a nakonec se záchranka stala součástí Zdravotnické záchranné služby kraje Vysočina.

Každý člověk je údajně poznamenán svým povoláním, cítíte to i na sobě?

Práce u záchranné služby člověka poznamená, stejně jako každá jiná. Pamatujete si hlavně to smutné a tragické. Jedete po silnici a najednou se vám vybaví, že právě na tomto úseku zahynul řidič, cyklista, dítě, tam v té vesnici se stal těžký úraz, nějaká tragedie a podobně. Takových míst je v okrese Havlíčkův Brod dost, za těch 35 let. U záchranné služby moc humoru nezažijete. Ale jsou situace, kdy cítíte, že ta práce má smysl a můžete účinně pomoci. Proto tu práci děláte.

Komerční televize dnes lákají diváky na pořady typu policie v akci nebo záchranáři. Jsou tyto pořady po odborné stránce kvalitní?

Viděl jsem snad jen kousek, ale bylo to příliš málo, abych mohl soudit po odborné stránce. Je to pořad jistě atraktivní, sledovaný, připomíná spíš americký akční film. Já sice nejsem zastánce popularizace záchranky v médiích, ale bohužel bez toho se to dnes neobejde. Vybaví se mi třeba seriál Sanitka. Ten byl ve své době velice zajímavý, protože ukázal, jak vypadá práce zdravotníků u záchranky. A dokazuje, jakým velkým vývojem záchranka prošla.

Jaké máte koníčky, kde a jak odpočíváte od stresu?

Od pracovního stresu mi pomáhají právě moje koníčky, cestování, myslivost, chalupaření, cyklistika. Moje oblíbená destinace je Skandinávie, ale letos jsem se s ohledem na koronavirus rozhodl zůstat doma.

Odcházíte do důchodu po víc než třiceti letech náročné práce, dovede si představit, že byste jako lékař ze dne na den skončil?

Já s prací lékaře nekončím. Chci se dál věnovat medicíně, pracuji v nemocnici jako anesteziolog. Občas budu vypomáhat i u záchranky, ale nosit pacienta z třetího patra už pro mě není. Skončit úplně jako lékař ale ještě nechci.

Co byste vzkázal svému nástupci?

Můj nástupce je doktor Michal Švarc. Po odborné stránce mu nic nemusím radit, je to zkušený lékař. Snad jen po stránce lidské bych mu doporučil, aby se snažil na záchrance i v rámci Integrovaného záchranného systému stále udržovat dobré mezilidské vztahy. Protože ta práce je kolektivní, ale stresující. Je náročná, ve službě jste snad častěji než doma. Záchranka se neobejde bez lékařů, ale ani bez záchranářů a řidičů. Záchranka nebude dobře fungovat bez spolupráce s hasiči a policií. Takže zášť, závist a řevnivost tam nemá místo.