Kliknutím zvětšítePři návratu z vrcholu Rock Ella, který se vypíná nad stejnojmenným Srí Lanským městečkem, mi v jednu chvíli šlo o život. Do té zoufalé situace mne dostal Vojtěch, spolucestovatel přes inzerát, který nedbal mé rady, že se musíme držet široké, vyšlapané cesty, po níž se všichni turisté z namáhavého výstupu vraceli a ne úzké cestičky v opačném směru, kam se suverénně vydal. Potlačila jsem nechuť jej následovat a poslušně cupitala za ním, až jsme oba skončili pod prudkým, leč hustě zarostlým srázem, kde se v neprostupném terénu cestička dočista ztratila. Když jsme uvízli na konci srázu, Vojtěch pravil "asi bychom se měli vrátit," a než jsem se stačila otočit, natáhl své dlouhé, trénované nohy a byl v cuku letu pryč.
Zapletena do hustého rostlinstva jsem udělala krok a najednou se propadla do prázdna. Utrhl se pode mnou břeh a po nekontrolovatelném pádu jsem skončila na dně hluboké rokle, po stehna uvězněna v bažině.
Kdykoli jsem se pokusila z bažiny dostat, vždy jsem se s každým novým pokusem propadala níž a níž. Zapíchnutá v bahně jako jehla v jehelníčku, bez možnosti se vysvobodit, jsem křikla na Vojtěcha „pomoz mi“. Odpovědí mi bylo jen zelené ticho a vlhké, dusivé vedro. Pomyslela jsem si "to je konec.“ Ukotvena bahnem jsem se bála pohnout a jen slzy se kutálely po umolousaných tvářích při myšlence, že sejít takhle ze světa jsem si přeci jenom nezasloužila. I kdybych se nějak z bažiny dostala, ten vysoký kolmý a mazlavý sráz nikdy nepřekonám.
Abych utlumila nastupující paniku, představila jsem si, že jsem parašutista, co seskočil na nepřátelské území a musí se odsud dostat stůj co stůj, aby zachránil holý život. Ta hra mne nabila téměř vojenskou disciplínou. Panika najednou zmizela a já už bez sebelítosti jsem se dál plazila džunglí. Po břiše přelézala shnilé kmeny, lezla trnitými průlezy a čvachtala přes mokřiny, kde se bahnitá půda pod mou vahou znovu a znovu propadala. Lezla jsem tam, kam to jen trochu bylo možné, bez povědomí zda vůbec někdy z džungle vyjdu nebo tam zůstanu. Směr se nedal odhadnout ani podle postavení slunce, protože džungle na mne dolehla těsněji než zelený, neprodyšný pytel a zakryla i poslední kousek modravého nebe.
Odjakživa miluji vlaky a asi proto mne jeden vláček zachránil. Z veliké dálky jsem uslyšela pískání jeho píšťaly a začala ihned lézt směrem ke kolejím, k civilizaci. Pár hodin trvalo, než jsem se z džungle vynořila, ale, bohužel, u prudkého vodopádu, který z výšky deseti metrů padal do zpěněných vln široké řeky. V tom místě nebylo myslitelné tu bouřlivou vodu překonat. Ta řvala, syčela, točila se v divých vírech a v mohutných gejzírech skákala přes obří kameny a mne laškovně smáčela vodní tříští. Musela jsem se proto vrátit do džungle, plazit se zpátky a nalézt místo, kde ji bezpečně překonám. Nakonec, po všech svízelích, jsem vylezla na jejím druhém břehu, vyškrábala se na pole a s úlevou hleděla do dálky, kde se na vzdáleném obzoru klenul železniční násep.
Už bezstarostně si to šinu po dřevěných pražcích vstříc civilizaci a najednou spatřím proti sobě chvátat tři mladíky. Šla z nich hrůza. Byli černě lesklí jako rozpuštěný tér, na ramena jim padaly dlouhé, kudrnaté vlasy, spletené do dredů. Zastavila jsem se a váhala, zda jít dopředu, či zpátky. Mladíci se ale najednou ke mně rozběhli, popadli mne za ruce a začali mnou točit jako káčou. Rozrušeně brebentili a ukazovali na mé kotníky, přes které se valila krev a s každým úderem srdce se znovu a znovu vlívala do bot a při každém kroku zanechávala krvavé cákance na pražcích. S očima navrch hlavy mladíci začali hledat příčinu toho krvácení. Odhrnuli mi rukávy trička i nohavice kalhot, které byly po kolena nacucané krví. O tak masívním krvácení jsem neměla ani potuchy, nic mne nebolelo a tak jsem si vůbec nepovšimla, že vypadám jako krvavé koleno a děsím všechny lidi kolem.
Mladíci kmitali do blízkého domku a přinášeli fáče, vatu, ubrousky, ručníky a snažili se zastavit prýštící krev. Ptali se, vyděšeni, "co se stalo" a já jim odpovídala že „nevím“. Posadili mne na koleje a nakonec příčinu krvácení našli. Z nohou a plecí mi cvrnkáním odstranili obrovské černé pijavice, nacucané k prasknutí. Byly hnusné, buclaté a 8 cm dlouhé. Krev se z ran řinula dál, nepodařilo se ji ničím zastavit.
A tak jsem se od cizích lidí z druhého konce světa dočkala hřejivé, lidské účasti, zatímco můj kolega, Čech, spolucestovatel, potažmo viník celé situace, mne v nepřístupném terénu džungle opustil. Rozloučila jsem se s těmi úžasnými mladíky, poděkovala jim za péči a s večerem odpochodovala k městu.
Nakonec, ta postava, oděná v zakrváceném oblečení, s kotníky oblívanými pulzující krví, dosáhla nejen města, ale i lékařské ordinace. Lékařka jí odstranila z podpaží poslední pijavici, velikou jako slon a úporné krvácení z dvanácti hlubokých ran zastavila až po dvou hodinách. Při loučení řekla, že by snad příště bylo lepší, kdyby krev mé ojedinělé krevní skupiny měla k dispozici krevní banka a ne paludis hirudines.
Autor: Ivana Výborná
60
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
