Dále se pak uvádí, že cena 50 Kč/den respektive 1000 Kč/měsíc, stále není pro řidiče přijatelná. Co už se neuvádí je, že na další pohyb po městě a také zpět potřebujete navíc buď Lítačku nebo jednotlivé jízdenky. Ano, to je při použití městské hromadné dopravy normální. Pokud ale dojedete autem až do blízkosti cílového místa, pěšky vyřídíte co potřebujete a zase odjedete, Lítačku nepotřebujete, zaplatíte jen parkovné. Představa, že opustíte vyhřátý automobil v parkovacím domě někde na větrném okraji města, poberete všechny věci do rukou a vyrazíte na všechny ty schody a přestupy, není úplně lákavá. Myslím, že se stále hledá řešení jen pro osoby bez větších zavazadel jedoucích nejspíš do kanceláře.

Modré zóny. Ilustrační foto.
Parkování po Praze: Stane se město jednou velkou zónou placeného stání?

Porovnám-li svou cestu Středočecha do práce ve Strašnicích: automobilem mimo špičku 25-35 minut. Ve stejnou dobu příměstskou a městskou dopravou: 1 hodina 20 minut, 5 přestupů a 8 minut pěší chůze od nejbližší zastávky autobusu. Přidejte k tomu do rukou 2 kufry s nářadím a na záda batoh s laptopem. Pro mě jsou řešením podzemní garáže ve městě za 50 Kč/den, nikoliv parkovací dům někde v polích na okraji Prahy, kde zmoknete, ještě než dojdete do metra.

My Středočeši totiž nejezdíme do Prahy jen parkovat a překážet. Pro mnohé z nás je život spojen s Prahou prací, nákupy ve specializovaných obchodech (to tramvají neodvezete), vyřizováním na úřadech (které nám zde jsou stále zřizovány, snad pomůže postupující digitalizace), jednáními ve firmách zde sídlících, návštěvami kulturních akcí, restaurací (bez konzumace alkoholu, jsme zodpovědní řidiči), veřejných akcí pořádaných městem, veletrhů atd.

Historicky, po zřízení a rychlém rozšíření prvních modrých zón v ulicích města, začalo peklo pro všechny bez rozdílu. Jak se správně píše v článku, i Pražan po přejetí do jiné městské části se stal cizincem ve svém městě bez možnosti zaparkovat. Jezdili jsme poloprázdnými ulicemi plnými modrých čar, zatímco všechna auta se tísnila v sousedních městských částech.

Naštěstí se situace již změnila k lepšímu a díky parkovací aplikaci nebo automatům, můžeme dnes za pár desítek korun všude najít na 1-3 hodiny místo k vyřízení svých věcí. A také společná jednání představitelů Prahy a městských částí s hejtmankou Středočeského kraje konečně naznačovala rozumnou cestu k hledání přijatelného řešení pro všechny.

Ředitel EasyPark ČR a SR Patrik Piščák.
Mít parkovací místo před domem není reálné ani udržitelné, říká ředitel EasyPark

Při úvodní myšlence, že Praha patří jen a jenom Pražanům, bychom se snad i brzy dočkali na příjezdových komunikacích cedulí, inspirovaných známým Večerníčkem o vlcích a ovečkách: „Praha je naše. My.“ Jen se trochu obávám, aby nově připravovaná pravidla, měnící konečně alespoň trochu fungující systém, která nám, jak se píše v článku, budou v budoucnu „prostě oznámená“, neznamenala zase trefu vedle, začátek nějakého nového pekla zase pro všechny.

Na závěr si dovolím jen takovou úvahu: kdyby touto cestou parkovacích zón, určených jen pro domácí, postupovaly všechny obce v České republice, pohybovaly by se automobily už jen mezi domovskou adresou, čerpací stanicí a parkovištěm supermarketu. Jinde už by totiž nebylo možno nikde zaparkovat. A to byl začátek konce automobilismu v Čechách.

Stanislav Průcha, Středočech, Čech, Evropan, Pozemšťan.