V rámci tehdejší družby tuto stanici dotvářeli Sověti a její ostění je tzv. „na mokro“. Naši inženýři a dělníci zase na oplátku pracovali v moskevském metru ve stanici Prážskaja. Na výstavbě této stanice se také podílel můj kamarád Emil z Lubů u Chebu, který tenkráte provozoval elektrikářské řemeslo. Na rozdíl od Sovětů ostění bylo tzv. montované jako například u nás ve stanici Karlovo náměstí.

V letošním roce slavíme padesátileté výročí zahájení provozu pražského metra. První trasa na lince C vedla z Kačerova do dnešní stanice Florenc (dříve Sokolovská). Poprvé jsem se metrem svezl hnedle v září 1974 coby vysokoškolský student. Z původních názvů jednotlivých stanic jich zůstalo jen pět.

Tehdy na této trati byly nasazeny těžké soupravy dodané z tehdejšího Sovětského svazu. V rámci procvičování ruštiny jsem si pravidelně četl štítek oznamující, že tyto vagony byly vyrobeny v Mitiščínskoj mašinostrajítělnom zavódě.

Coby úředník jsem nastoupil do zaměstnání v pražském stavebně strojírenském podniku, který se podílel na dodávkách pro nově vznikající stanice metra. Byla to stavba velmi ostře politicky sledovaná. V případě, kdy vázlo plnění plánu, byli jsme jakožto úředníci nasazování na výpomocné brigády.

A tak jsem se podílel na montáži ostění ve stanici Karlovo náměstí na trase B. Stěny této stanice jsou sestaveny ze skleněných vlnovek, které měly název „Vízner“. Tyto vlnovky jsme jakožto pomocní brigádníci zasunovali do plechových pouzder, které profesní montéři zavěšovali na stěny tehdy budované stanice.

A tak, když za mnou do Prahy přijedou příbuzní nebo jiná návštěva, zajedu s nimi metrem na trase B do stanice Karlovo náměstí a s hrdostí a pýchou sobě vlastní se jim pochlubím konkrétním a jediným hmatatelným výsledkem své pracovní činnosti v Praze.