Jsem záchranář.

Pacifista s vrozeným odporem k rozkazům, co vojenskou službu vyměnil za civilku, když ještě existovala. A teď jsem ve válce, a jak na potvoru zrovna v první linii. Ze zákopu na zteč, hurá do útoku, hrrr na Koviďáka. Republiku nedáme!

Lidi po večerech tleskají na balkonech. Fast foodové řetězce dávají záchranářům u okének nápoje zdarma – pokud si tedy sanitka neurazí majáky o takovou tu štangli. Výrobci pečiva nabízí záchranářům bagety za zvýhodněnou cenu i s dovozem, aby se při všem tom válčení ještě nezdržovali nákupem. Jedna humanitární organizace dokonce chce na záchranky rozvážet obědy. Chybí snad už jen pozvání na ústenkovou párty od pana prezidenta.

A já… najednou nevím, v čem je teď moje práce jiná. V čem je lepší a záslužnější než jindy.

Posuďte sami: přijdu ráno do práce podle rozpisu, jako kterýkoli jiný den. Až pískne vysílačka, navlíknu se do oranžových montérek, vlezu do žluté vřískající škatule, pojedu, kam mě pošlou a budu dělat co umím, nebo aspoň co půjde. Někdy je to k smíchu, někdy k pláči. Pacient může být pozitivní HIV, TBC, HEP C nebo třeba COV 19. Nic víc, nic míň.

Nemyslím, že bych dělal něco jiného než celé roky před tím. Vlastně teď teprve můžu víc dělat, co mám. Zachraňovat, pomáhat, dělat urgentní medicínu. Protože paní s kosou karanténu vysloveně bojkotuje, ani roušku nenosí. Měla by dostat pokutu, nebo aspoň přes držku.

Drtivá většina obyvatelstva pochopila, že ve špitále spíš něco chytnou a než zavolají 155, přečtou si raději pár stránek z Domácího lékaře.

Škoda, že nikdo netleská z balkónů, když jezdíme nad ránem jako žlutý taxík pro vožralý. Netančí, když se pod majáky řítíme k pokousání klíštětem.

Škoda, že nikoho nenapadne dávat záchranářům pití zdarma, když v tropickém létě padáme na držku vedrem.

Korunu tomu nasadila humanitární organizace, která podcenila statisticky vypočítaný úhyn zdravotnického personálu, a tak má k dispozici méně obědů, než je k dispozici zachranářů. Má tedy dostat lichý den oběd řidič a sudý záchranář. Nebo obráceně, teď přesně nevím.

Normálně chodím do práce, beru za to normální nevysoký plat a normálně si můžu koupit jídlo. Až přijde ta chvíle, kdy obrovsky naroste počet pacientů a výrazně poklesne počet záchranářů, stejně ani žádný oběd nestihnu. Pokud na koviďáka umřu, moje děti těch pár tatínkových obědů těžko docení.

Lidi, probůh… nepotřebuju jídlo. Potřebovali jsme respirátory, štíty, masky a skafandry – jedním slovem ochranné pomůcky. Ale ty už máme díky houfně hynoucím přátelům z Číny, kteří statečně rozprodávají to, co předtím z celého světa dostali.

Co lidská paměť – písemná, vytrubovaná, malovaná, vyrytá, ústní… – sahá, ve chvíli kritického ohrožení se vždycky začne věřit šamanům, kvete modlářství, kupují se odpustky, kněžky tančí. Nastupují diktátoři, anebo – což bude náš případ – se na oltář božstva přináší oběti.

A tak pekaři dávají bagety, fastfoody pití a humanitární organizace obědy. Haleluja. Aby se udělalo aspoň něco. A bude to dobrý.

A tak mávejte, dávejte. Děláte to dobře.

Nepřítel je před branami a pan Prymula ho pod rouškou chytré karantény hodlá pustit dovnitř. Organizovaný defenzivní útok se změní v pouliční bitku.

Tak chci poprosit, abyste mě konečně přestali cpát do té první linie. Jak já k tomu přijdu.

Vždyť nejsem šaman, modla ani diktátor.

Jsem jenom záchranář a jsem – bůh.

A panu prezidentovi že se omlouvám. I kdyby mě pozval, stejně bych nepřišel. Jednak neumím prostrkávat sýr gumičkou a navíc jsem musel do práce.

JAN ŠŤOVÍČEK