Návrat na Antarktidu: Zkušený polárník ví, že je nutné vše pořádně naplánovat

Proč návrat právě teď? 
Rok 2005 můžeme chápat jako nultý rok, počátek, naší stálé vědecké přítomnosti Antarktidě. Stanice Johan Gregor Mendel (majitel Masarykova univerzita) na ostrově Jamese Rosse stojí k dnešku 18 let (oficiální otevření proběhlo po jejím úplném dokončení 22. února 2007). Beru to tak, že naše stanice je právě plnoletá. Je čas se podívat jak funguje dnes. Jaký další vědecký život ji čeká? Co zde naši polárníci plánují do budoucna? Antarktický výzkum není o jedné expedici, je to běh na dlouhou trať. Obehrané klišé, ale nejlépe vystihuje situaci.

V čem bude současný pobyt odlišný od toho v roce 2005? 
Hlavní cíl tehdejší expedice byla stavba stanice. Přepravit ji rozloženou do Antarktidy a pokud možno ji během letní sezóny postavit. Šlo o završení dlouholetých snah o vybudování naší stálé vědecké základny v Antarktidě.

Pro všechny účastníky to byl silný zážitek. Přiletěli jsme na pustý ostrov, a když jsme jej opouštěli, stálo zde lidské obydlí. Skoro dokončená polární stanice. O 18 let později jde o běžný život antarktického výzkumníka. Pobyt je, a tak to má být, o vědecké práci, o zkoumání nejchladnějšího kontinentu planety.

Antarktickou stanici si představuji jako kosmický modul na cizí planetě, kde panuje značně nehostinné prostředí.
Poměrně odpovídající představa. Když trochu podrobněji „kosmický modul“ popíšeme, pak ústředí je hlavní budova - dřevostavba s dokonalou tepelnou izolací. Poskytuje podmínky k vědecké práci až 20 vědcům. Členové expedice bydlí v jedno nebo dvoulůžkových ložnicích k dispozici je sušárna, jídelna, kuchyňka a hygienické zařízení. V pracovním režimu využívají vědci dvou společných pracoven. Stanice má centrální vytápění zabezpečené vzduchotechnikou, využívá se solární ohřev vzduchu. Stanice má fotovoltaické články, větrné elektrárny a nezbytný dieselagregát.

Dobrodružství začíná: Náš reportér vyráží na Antarktidu. A vy budete u toho

Kde najdu ostrov Jamese Rosse? 
Ostrov Jamese Rosee najdete na mapě u Antarktického poloostrova, východně od jeho nejsevernějšího výběžku. Má nepravidelný tvar s průměrem cca 70 km. Ledovec jej dnes pokrývá asi z 80 %. Nejvyšší vrchol - centrální vulkán Mt. Haddington dosahuje výšky 1620 m n.m. Ostrov můžeme přirovnat k území o rozloze našeho kraje, nejnižší bod by ale měl v úrovni moře a nejvyšší kótu o něco výš než Sněžka. Naposledy byl úplně pod ledem asi před 13 000 lety. Od té doby se ledové pokrývky zbavuje, ale prodělal i několik období, kdy jeho zalednění bylo ještě rozsáhlejší než dnes.

Co je tady pro naše vědce nejzajímavější? 
Díky ústupu ledovců se zde vyvinuly odledněné oázy. Části krajiny, které dnes jakoby někdo vytáhl z obrovské mrazničky a ony před námi, v přímém přenosu, postupně ožívají. Rozbíhají se v nich krajinotvorné procesy, projevuje se činnost vodních toků, pozvolna se objevují nejodolnější lišejníky, sinice, řasy, přilétají hnízdit první ptáci… Právě ten nový začátek života v rozmrzající pustině je něco, co polárníky v dnešní Antarktidě enormně zajímá. Naši vědci tady mají možnost sledovat probouzení složitého systému a zároveň jej mohou podrobně zkoumat.

Pojí se ještě dnešní věda v Antarktidě s nějakým dobrodružstvím?
Je jasné, že doby hrdinství polárníků - objevitelů (Amundsenů, Scottů, Shackeltonů atd.) jsou nenávratně pryč. Současný vědec v Antarktidě nehledá dobrodružství. Má tam svoji práci, která je spojena s jistým nebezpečím. Samozřejmě při pohledu zvenčí tam to dobrodružství je. Antarktida je kontinent, který návštěvníka pokaždé překvapí, zasáhne …

Jak zapůsobila na vás?
První věc, co jsem si uvědomil, byla její barevná strohost. Ze začátku chyběly barvy. V krajině si tady vystačíte s vnímáním bílé, šedé, černé a modré barvy. To je vše. A potom zima. Chvíli trvá, než váš organismus přijme, že pořád fouká, že je opravdu neustále chladno. Později, kdy už v noci byla tma, jsem se těšil na noční oblohu. Žádné světelné znečištění, máte dojem, že si můžete vybrat, které hvězdy se chcete dotknout.

Kameru ponořili do hlubin Antarktidy. Pátrají po nejstarším ledu na Zemi

Dá se rozeznat člověk, který je v Antarktidě poněkolikáté od návštěvníka který dorazil poprvé?
To je velmi osobní, ale z mých postřehů si myslím, že dobře to poznáte na začátku pobytu. Zkušený polárník ví, že je nutné vše pořádně naplánovat. To je něco, co vás poprvé na polárnících překvapí. Jejich zvláštní „pomalost“. Je dána tím, jak důkladně promýšlejí co vše co si do terénu mimo stanici vzít, co potřebují, jaké mohou nastat situace. Co všechno se může stát. Neznalý nechápe. Přece se rychle sbalím a jdu. Zkušený si ale tady neustále uvědomuje, že pokud zapomenu při balení na stanici šroubovák, tak si jej v terénu po dvou dnech pochodu k vědeckému přístroji od nikoho nepůjčí. A nejbližší obchod s nářadím je v Jižní Americe v argentinské Ushuaie - 1160 km vzdušnou čárou a přes Drakeův průliv. Zkrátka tady platí: malé opomenutí – velká komplikace.

Podcenil jste něco i vy?
Samozřejmě. Tehdy jsem si doma při balení pořádně neodzkoušel zdroje do kamery a fotoaparátů. Najednou mi na místě ze čtyř fungovaly pouze dva. Ochod s fototechnikou byl jakoby na jiné planetě a já se víc než měsíc obával, že stačí málo a nebudu moci dokumentovat. To byl ten okamžik, kdy jsem pochopil, co znamená, když se tady řekne: „Kdo spěchá, je podezřelý.“