Rozloučení s Wendlandem bylo dlouhé. Nejdříve jsem si koupil dva místní pasy, jeden i pro ženu, pozůstatek akce ekologických aktivistů, kteří tu v roce 1980 vyhlásili samostatný stát. V dnešní době člověk neví.

I když to včera byla poctivá osmdesátka, zvolil jsem delší trasu slovanský venkovem. Vesnice Lubeln, s typickým kruhovým drevanským uspořádáním a s původními domy postaveným v 17. století Drevany, byla úchvatná. Na drevanské domy a někdy celé vesnice jsem narážel i během dalších kilometrů. Občas mě svlažila sprška ze zavlažovaných zahrad či polí, i tady je však sucho.

Na kole k Atlantiku. Díl čtrnáctý
Na kole k Atlantiku. Díl čtrnáctý: Polabští Slované a německé Slovácko

Už na dohled od Labe jsem viděl jeden slovanský dům otevřený. Zrovna tam probíhala prohlídka zájemců s realitkou. Slušně jsem se optal, zda bych se mohl přidat. Nakupující souhlasili a z ženy se vyklubala Slovenska Peťula. Ona je psycholožka, její manžel programátor a rozhodli se v obytném autě podniknout cestu kolem světa. Kvůli covidu se však dostali „jen“ do Ománu.

Během covidové pandemie se tak usadili právě ve Wendlandu, kde má muž rodiče. V budoucnu možná znovu podniknou cestu kolem světa, nebo si koupí slovanský dům. Tento z roku 1860 byl k mání za 120 tisíc euro (a dalších sto tisíc na rekonstrukci).

Pak už přišlo malebné městečko u Labe a na ostrově Hitzacker. Místní přívoz měl poruchu, další byl desítky kilometrů daleko. Naštěstí tu byl pan William se svojí pramicí, na kterou zkonstruoval i mechanickou výklopnou příď. Převezl mě na pravý břeh Labe.

Přes Železnou oponu z Východu na Západ.
Na kole k Atlantiku. Díl třináctý: Na Západ za Slovany

Jak jsem zjistil až po chvíli, znovu jsem se tak ocitl v bývalé NDR. Spojenci se v Postupimi s hranicí okupačních zón dost vyřádili. NDR se tu objevuje a mizí, hranici někdy tvoří Labe, jindy však ne.

„Kde to prosím jsem, na Západě, nebo na Východě?“ zeptal jsem se servírky v báječné občerstvovně ve Stiepelse. „Na Západě. V Dolním Sasku,“ odpověděla s úsměvem. Jenže najednou se znovu objevily enderácké strážní věže a já byl až do večera přesvědčen, že mi prostě lhala.

Pár kilometrů před cílem mé cesty v Lauenburgu, teddy padesát kilometrů východně od Hamburku, jsem dokonce narazil na zbytky přechodu z NDR na Západ. Až tak daleko sahala sovětská okupační zóna. Štěstí, že už nesahá, protože jinak už bych byl asi tak třikrát mrtvej.