Hřbitov s kostelem sv. Máří Magdaleny ve Velharticích na Klatovsku v západních Čechách je velmi tajemné místo. Kostel obklopený poli byl založený v roce 1373. Počátkem 16. století byla přistavěna severovýchodní část a v 19. století byl významně upraven. Právě tady se měl odehrát příběh pověsti z Erbenovy balady Svatební košile.

To nejsou kříže, to můj sad!

Dívka jednoho z padlých vojáků se nedokázala smířit se smrtí svého vyvoleného. Modlí se k Panně Marii, ale také se rouhá, když ji prosí, aby ji milého z ciziny vrátila, nebo její život zkrátila. Její milý se vrátí, je však už dávno po smrti. Přemluví dívku, aby ho následovala, a vede ji na hřbitov, kde spočinul, aby ji s sebou vzal do hrobu. Strastiplná cesta, během které děvče pomalu začíná chápat, co se děje, má vést právě na velhartický hřbitov.


„Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ „Ach proboha, ten kostel snad?“ „To není kostel, to můj hrad!“ „Ten hřbitov – a těch křížů řad?“ „To nejsou kříže, to můj sad! Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!“ Takto Erben vylíčil dívčino překvapení, když se svým mrtvým milým dorazila na místo jeho odpočinku. Přesně tak, jak ho autor popsal, také vypadá. Hřbitov a kostel jsou obehnané zdí s kamennou branou, ze které opadává omítka.

Dávné pohřebiště

Velhartický hřbitov údajně stojí na místě bývalého pohřebiště z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Podle různých zdrojů má místo další zvláštnost – ze zděného štítu kostela shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář.

Skvrny prý na chvíli zmizejí, když štít dostane nový nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené oživlým umrlcem. Jiní si myslí, že jde o obličej hradní paní, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula.

„Od nepaměti se zde vypráví příběh, možná že již od dob Velké Moravy, respektive od dob prvního slovanského osídlení, kdy se na zdejším pohanském pohřebišti naši předci pokoušeli oživit mrtvého člověka. Z jakého důvodu, to nevíme, místo je v rohu nynějšího hřbitova. Karel Jaromír Erben se nechal tímto tajemným příběhem inspirovat a do své Kytice vložil hororovou baladu Svatební košile,“ připomněl legendu Ivan Rubáš, který se zajímá o historii Klatovska.

Další tajemství tohoto místa se ukrývá na podlaze kostelíka. Nachází se tu starobylý kamenný kříž vsazený do dlažby. Jde o památku na původní shořelý dřevěný kostelík, ze kterého zbyla právě jen tato dlažba. Uvnitř kostelíka se kdysi dávno ukryly ženy a děti před nepřáteli. Ti, když to zjistili, celý kostelík zapálili a nevinní vesničané tam uhořeli. Hrůza, křik a pláč, které jsou v těchto místech zaznamenány, jsou prý citlivými jedinci vnímány dodnes.