Dům s popisným číslem 117 stojí v na Novoměstské ulici v Sobotce už bezmála 400 let, první zmínky o domě v tomto místě pochází už z období před rokem 1648. Pyšní se především nápadnými arkádami v prvním patře a unikátní střechou z dřevěného šindele, kterou už dnes snad nikde v okolí nemají.

“Původně byly dřevěné šindele všude. Ale potom je Marie Terezie zakázala kvůli nebezpečí požáru. Jiskry z komína totiž padaly přímo na vysušené dřevo a následky požáru byly často fatální. “Majitelé domů tak šindele začali pokrývat různými nehořlavými materiály. Proto už se s čistě dřevěnou šindelovou střechou moc nesetkáte,” vysvětluje Malík.

Rodák z Adršpachu, který nyní žije ve vesničce na Praze-západ, si kulturní památku v roce 2014 vymačkal v aukci. “Nebylo to moc napínavé, byl jsem totiž jediný zájemce. Původní majitel se dostal do exekuce a o dům se nestaral. Já ho tedy získal za poměrně nízkou cenu, ale věděl jsem, že do stavby budu muset vložit mnohokrát víc,” vysvětluje Milan Malík. Východní Čechy jsou pro něj srdcová záležitost a koupí a opravou památky se snažil regionu vrátit to, co mu v dětství dal.

Historický průzkum 

Za staletí existence hostil dům mnoho zajímavých majitelů a významných soboteckých občanů. Detailní historický průzkum z dostupných archivů prováděl Malíkův synovec Petr Hůla. Z dnešního pohledu asi nejvíce zaujme pan Jan Horyna. “Byl to takový lidový vynálezce. Nechal si patentovat hned několik výrobků a asi nejvtipnější byl jeho patent na past na myši,” směje se Malík a ve složkách ukazuje oskenované inzeráty z dobových novin. Dodnes stavbu někteří označují jako Horynův dům.

Historický průzkum se rozhodli noví majitelé udělat hlavně proto, aby věděli, do jaké podoby by chtěli dům vrátit. “Museli jsme se toho hodně naučit. Sám pracuju v automobilovém průmyslu, takže se stavitelstvím nemám mnoho zkušeností. Požádal jsem o pomoc svého známého stavitele pana Nehre s rodinou, všechno jsme se snažili dělat sami. Samozřejmě na některé specializované práce jsme si museli najmout odborníky,” říká Malík.

Oprava památky s sebou přináší řadu komplikací. Zvlášť pokud se jedná o stavbu, kterou dřívější majitelé nechali stát ladem. “ například stropní trámy. Museli jsme je dovézt až z Jeseníků, jsou na ně totiž potřeba opravdu mohutné stromy, které tady nenajdete. Taky jsme museli zajistit, aby dům nezačal brzy sesedat. Toho si lze na některých roubenkách všimnout. Dřevo se hýbe a pracuje, takže se třeba jedna strana začne snižovat. Lidé pak ve vlastní ložnici chodí do kopce. Tomu se nám snad podařilo zabránit tím, že jsme v rámci rekonstrukce poškozené roubené části přízemí nahradili zdivem. Celodřevěná je jen zadní stěna, která ale bude vyžadovat velkou péči,” vysvětluje Malík.

Hledání vhodné dlažby 

Náročné bylo také sehnat vhodnou dlažbu na dvorek vedle domu. Musela totiž být pravidelná a ručně štípaná. “To už se ale u nás nedá pořídit. Na spoustu věcí jsme ani nemohli sehnat vhodné nářadí. Konkrétně dlažbu jsme objednávali až z Řecka,” říká majitel.

Alespoň při rekonstrukci interiéru se Milan Malík nemusel tolik držet historické přesnosti. “Nestavím tu skanzen. Ani nejsem velký příznivec topení dřevem, místnosti jsme tedy vybavovali podle sebe. Ale snažili jsme se alespoň zachovat starožitné detaily,” ukazuje na zdobný lustr v hlavní místnosti. V moderně vybavených místnostech je možné najít vždy hned několik dobových předmětů, brzy budou stěny zdobit i obrázky nakoupené v antikvariátech. Masivní dřevěný nábytek ale Malík postavil vlastníma rukama.

Do podkroví vedou bíle natřené mlynářské schody. Poznají se podle střídajících se vykrojení, která se používala na schodištích ve mlýnech. A po vyšplhání na půdu návštěvník zjistí, proč byla právě střecha nejnáročnější na opravu. Část dřevěných šindelů zůstala původní, časem ale bude potřeba je vyměnit. Už teď je vidět, že jsou mezi nimi místy škvíry. Zbytek střechy bylo potřeba zabezpečit novými trámy a pokrýt speciálně ručně štípanými šindeli. “Jak je vidět na původních trámech, dřevo bylo v zoufalém stavu. Stačil by trochu silnější vítr a byl bych bez střechy,” ukazuje Malík. Další zajímavostí dřevěné sedlové střechy je, že se její dvě stěny nahoře nesmí dotýkat. Mezera, která je přímo uprostřed střechy, má podle předpisů sloužit k větrání, v laikovi ale jistě vzbuzuje nejistotu.

Spolupráce s památkáři

Milan Malík musel na rekonstrukci spolupracovat s památkáři, stejně jako mnoho staveb v okolí je totiž i čp. 117 registrováno jako kulturní památka. “Z počátku jsem měl z toho trochu obavy, ale spolupráci s místními památkáři i národním památkovým ústavem si nemůžu vynachválit. Často poradili a požadavky na opravy byli velmi rozumné. Měl jsem pocit, že byli rádi, že se toho někdo ujal a zachránil památku před zánikem,“ vypráví Malík. Stejně jako památkáři jsou z opravy domu nadšení i místní. Dlouhou dobu totiž unikátní dům v Sobotce chátral a hrozilo mu zřícení. Nyní dokresluje historický ráz této části města.

Kvůli složitostem spojeným s rekonstrukcí by prý Milan Malík nikomu koupi a opravu památky nedoporučil. “Kupní cena byla opravdu nízká, za těch sedm let oprav jsem do domu ale investoval hodně prostředků i energie. Radši jsem to ani nepočítal,” vypráví Malík. Přesto na něj ale čeká další projekt. Koupil totiž malý domeček naproti. Nejraději by se ale v budoucnu pustil do další památky. “Stavitelství mě baví a zajímá. Ale na nějaký zámek si netroufnu, obdivuju ale každého, kdo se do toho pustí,” říká.

V blízké době Milan Malík neplánuje nastěhování do Sobotky. “Jezdíme sem jen na chalupu, stejně jako většina majitelů historických domků v okolí. Je nám tu hezky, v létě je tu příjemně a v zimě, když se to vytopí, taky. Jen se smějeme tomu, že jezdíme z vesnice na chalupu do města,” doplňuje muž se smíchem.