„V okolí je klid, na kole se během pár stovek metrů dostanu do polí a lesů a vlakem jsem na Masaryčce za dvanáct minut,“ pochvaluje si život na vesnici.

Malý dům na malém pozemku objevil Pepa díky inzerátu v roce 1998. „Byl ve velmi špatném stavu, ale s výhledem do stromů, orientovaný na jih a na pořízení moje finance stačily,“ vzpomíná.

Pustil se do přestavby, prostor zvětšilo nové patro s podkrovím. „Máme tady všechno, co potřebujeme. Malý, a přece velký dům,“ říká. Interiéru dominují přírodní materiály v tónech hnědé a šedé. „Nejvíc věcí jsme pořídili v obchodním domě Ikea. V tomhle mi nevadí být součástí davu,“ konstatuje Josef Dressler.

A bez čeho se doma neobejde?

* Poháry a zážitky: Když jsem byl malý, sbíral jsem odznaky. Pak už asi jen poháry a věnce na závodech. Věnce shnily, ale poháry mám vystavené. Nejvíc jsou však samozřejmě zážitky.

* Rodina: Moje dcera Josefína a já. Není třeba, abych ještě něco dodával. Rodina je kotva a jistota.

* Kolo: Kolo mám v nejen v srdci, ale i v duši a ve svém domě. Napsal jsem několik knih o tom, jak na něm správně jezdit, a vedu vlastní cyklistické tréninkové kempy.

* Bar: Mám rád bar v hlavním prostoru domu, mezi kuchyní a obývací částí. Když sedím u kafe, pozoruju okolní přírodu. Vařím ale málo, spíš výjimečně. Třeba špagety aglio olio.

* Stolní fotbal: Mezi skalní fandy fotbalu nepatřím, ale stolní fotbálek si zahraju rád, je to bezvadná relaxace.

* Andělíček: Dala mi ho moje přítelkyně Saša pro ochranu.