Lodní kýl může při troše fantazie připomínat zvlněný dřevěný strop, který jste nedávno použili při rekonstrukci měšťanského bytu na pražských Vinohradech. Jak tenhle originální nápad vznikl?
David Dvořák: Když jsme tam přišli poprvé, byl byt v dezolátním stavu. Z původního reprezentativního prostoru s krásnou podlahou a velkoryse pojatými dveřmi v „nejlepším“ druhém patře, který kdysi obýval majitel domu nebo nejbohatší nájemník, nezbylo skoro nic. Přemýšleli jsme, jak rekonstrukcí dát prostoru punc vyšší estetické kvality a zároveň doslova nekopírovat to, co už bylo. Interiér jsme záměrně navrhli v jednoduchém čistém designu tak, aby podtrhl a doplnil vyznění dvou dominantních prvků – podlahy a především stropu. Nechtěli jsme použít sádrokartonový podhled a už vůbec ne polystyrenové fabiony. Napadlo nás vytvořit skládaný dřevěný novotvar. Majitel je vlastníkem poměrně sofistikované reprosoustavy, proto jsme zároveň řešili i možnosti, jak strop využít pro zlepšení akustiky. Ve spolupráci s dodavatelem desek jsme museli dělat akustické výpočty a řešit spoustu technických detailů. Výsledek však stojí za to. Když posloucháte hudbu v obývacím pokoji, zvuk se neodráží od stěn.

Vojtěch Hybler: Další výzvou bylo najít adekvátní lustr, ne klasický křišťálový. Našli jsme model z 60. let minulého století, který je nadčasový a moderní. Proměna bytů, a to nejen toho vinohradského, není pro nás jen estetickou záležitostí. Věříme, že správná proporce prostoru udělá víc práce než interiér přeplněný rušivými prvky. Zkoušíme dělat věci nově a dávat jim také novou funkci, i když kvůli tomu musíme nastudovat spoustu nových věcí. Použití nějakého katalogového řešení by bylo určitě jednodušší, nás ale tyhle drobné objevitelské mise hodně baví.

Kde u vás leží ona pomyslná hranice – bourat, nebo ponechat?
VH: Princip vzít něco původního a přetvořit to do současné podoby je pro nás úžasná výzva. Ten byt je toho příkladem. Proč bychom tam měli dávat repliky původních věcí, když požadavky na užívání prostoru jsou dneska úplně jiné. Snažíme se odstraňovat nepůvodní nánosy a spíš otevírat prostory, aby byly přehledné a vzdušné. Tak nás to učili během studia respektovaní architekti Martin Rajniš a Mirko Baum.

DD: Když jsme třeba dělali rekonstrukci tělocvičny v gymnáziu PORG, které sídlí v budově z konce 19. století, byl tím hlavním prvkem tvar a rastr původních oken a světlo z nich. Pracovali jsme s prolamovaným akustickým podhledem seskládaným z ploch ve tvaru šipky. Vrchol každé „šipky“ je umístěn vždy na osu okna. Šipky směřující od okna jsou v přírodní barvě a mají hustší rastr, díky tomu se od okna přirozeně vine světlo.

Objevitelskou misí bylo také vaše působivé nasvícení pražského paláce ARA, funkcionalistického klenotu s prvky amerických mrakodrapů. Kde jste hledali inspiraci?
VH: Tohle bylo nádherné zadání a poměrně dlouhé, protože jsme začali už v roce 2014. Museli jsme si udělat poměrně rozsáhlou analýzu, intenzivně jsme spolupracovali s Národním ústavem památkové péče. V památkové rezervaci v centru Prahy se totiž nesmějí nasvětlovat budovy. Přitom ve dvacátých letech minulého století Václavské náměstí a jeho okolí včetně paláce ARA pulzovalo neony. Jenom díky tomu jsme si mohli dovolit dům nasvětlit, ale památkáři si dali podmínku, že bude stejně jako v minulosti z neonů. Udělali jsme x variant, věděli jsme, jak původní osvětlení vypadalo. Bylo poměrně výrazné, pravděpodobně červené. Museli jsme najít rozumnou mez, aby palác s nasvícením vypadal velkoryse a zároveň decentně.

DD: Jedna věc je udělat nasvětlení fasády a druhá věc vyřešit nápis ARA, který je umístěný na střeše. Z dobových fotografií nebylo možné přesně typograficky identifikovat tvar písma na paláci. Proto jsme během analýzy hledali inspiraci v dobových nápisech na obchodních domech v tehdejším Československu, například Brouk a Babka, Bílá labuť. Na jejich základě vznikl nový nápis.

Doménou Archportu jsou však z valné většiny rodinné domy. Velký ohlas sklidil už první projekt Dům Babu, který se dokázal vypořádat se spoustou omezení. Jak se tento projekt rodil?
VH: V té době jsme ještě studovali v Německu, pracovali jsme najednou na třech projektech domů. Klienti měli malý domeček, životem hodně unavený, proto padlo rozhodnutí ho zbourat a postavit nový. Naším úkolem bylo udělat na malém pozemku, který se navíc ještě zužuje a svažuje, velkorysý dům, ovšem na zastavěné ploše šedesát čtyři metrů čtverečních. Přemýšleli jsme, jakou mu dát tvář, aby se začlenil do okolní zástavby. Vymysleli jsme dřevostavbu, jejíž základní proporce vycházejí z tvaru krychle. Celý půdorys domu je řízen konstrukčním rastrem à 625 milimetrů, který se promítá do modulace oken, trámů, venkovní pergoly a polic na knihy.

DD: Povolení stavby si vyžádalo sedm výjimek z místních regulativů. Pomohla vstřícnost okolních sousedů, kterým nevadily například malé odstupové vzdálenosti. Stačilo, aby jediný z nich se stavbou nesouhlasil, a dům se v této podobě nepostavil. Ne vždy se tohle povede, jeden z našich obdobných projektů třeba právě kvůli tomu skončil v šuplíku.

Proč považujete řád, pravidelnost a rytmus za tak zásadní?
DD: Ať už člověk dělá rekonstrukci, nebo staví nový dům, měl by vycházet z nějaké proporce a následovat určitý řád. Při kreslení projektu by mělo být zřejmé, že nepřemýšlíme zcela náhodně, ale v souladu s pragmatickými a jednoduchými principy. Při navrhování prostoru a hmoty řešíme, jaké poměry má výška vůči šířce. Jednoduchými vodítky mohou být například množiny čtverců nebo zlatý řez.

VH: Věříme, že tímhle je potřeba se zabývat trochu víc. Nestačí, aby do domu jen nefoukalo a nepršelo. Pracujeme teď třeba pro klienty v Šestajovicích a ke stavbě přijíždíme satelitem mezi domy, které mají prapodivnou formu, spoustu nahodilostí. Jsou různě široké, různě vysoké. Nikdo se proporcemi výtvarně nezabýval.

V interiérech si zakládáte na propracovaných detailech a technické preciznosti. Spolupracujete při realizacích s nějakou stavební firmou?
VH: Ne, a nikdy žádnou klientům nedoporučujeme. Když se třeba stavební firma na jednom projektu osvědčí, má tam zrovna dobrou partu, která se může změnit, a všechno je obratem jinak. Děláme autorský dozor. Chodíme na stavby, máme přehled. Jsme „advokáti“ klienta a oponenti stavební firmy, tím ohlídáme všechny detaily. Veškeré naše dokumentace jsou dělány tak, aby podle nich mohl stavět kdokoli.

DD: Teď budu trochu negativní. Narážíme na problém s kvalitou práce řemeslníků. Stav českého stavebnictvím bych popsal jako kolaps řemesel. Nemůžete se spolehnout, že někdo natáhne dobře fasádu nebo udělá dobře omítky. Je-li tu navíc generální dodavatel, řemeslníci se mezi sebou často nepropojí. Tohle všechno se pak většinou ukáže na finálních detailech. Na stavbách je především zásadně podhodnocená plánovací a řídící složka. A ti, kteří to opravdu umějí, bohužel většinou odcházejí dělat něco jiného.

Tématem tohoto čísla Deníku Bydlení je inteligentní domácnost. Mají vaši klienti zájem o prvky chytrého bydlení?
DD: V drtivé většině domů, které jsme projektovali, jsou rekuperační jednotky, také automatické řízení venkovního stínění je už běžné, další prvky jsou zatím stále spíše nadstandardem. Zkušenost s rekuperačními jednotkami máme zatím veskrze pozitivní. Mnohdy jsou prezentované jako nástroj, který snižuje energetickou náročnost domu, my je vnímáme spíš jako zlepšení kvality vnitřního prostředí, protože na intenzivní ruční větrání každé dvě hodiny málo lidí dbá.

VH: Zároveň víme, že interiér musí mít dostatečně vysokou přirozenou vlhkost, o kterou se nepostará technika, ale například živé rostliny. Hodně s nimi proto experimentujeme. Ptáme se každého klienta, jestli nechce nějakou zeleň. Ono je to podmíněné tím, že k rostlinám musí mít vztah, není to kus nábytku. Při instalaci vycházíme z podmínek, které konkrétní druhy potřebují k prosperitě. Například ve vinohradském bytě jsou rostliny na místě, kde jim musejí pomáhat adekvátní svítidla.

Na čem teď pracujete?
DD: Momentálně dokončujeme prováděcí dokumentace na dva rodinné domy ve Středočeském kraji. Máme několik staveb rodinných domů, které se dokončují, a jezdíme tam na autorské dozory.

VH: Pracujeme i na několika interiérech a řešíme přístavbu k soukromému gymnáziu v Praze.

Potkali jste při studiu na technické univerzitě RWTH v německých Cáchách. Vnímáte rozdíly v úrovni rodinného bydlení tam a v Česku?
DD: Když projíždíte Německem, kvalitní architekturu u rodinných domů také moc nevidíte. Ani tam to není houska na krámě. Já si dokonce myslím, že u nás je té kvality víc, protože v Německu se za ni platí opravdu velké peníze, jak za architekta, tak za řemeslníky.

Práce v Německu vás nelákala?
VH: Jako mladí architekti těsně po ukončení školy, kteří si založí ateliér, bychom se v Německu nechytali. Funguje tam poměrně silná hierarchie. Musíte začít pracovat v zaběhnutém studiu a postupně se vypracovávat. Když už se ale za čas vypracujete na řídící pozici, máte za sebou spoustu zkušeností z celého procesu projektování, máte renomé a vyděláváte samozřejmě slušné peníze. My jsme ale hned po škole chtěli dělat věci po svém, ve vlastním ateliéru.

Název Archport prý vznikl během společného plachtění v Chorvatsku. Máte na plavby po moři ještě čas?
DD: Název vznikl na jihu Hvaru v městečku Sućuraj, při posezení s kamarádem architektem a naším kapitánem, byl to jeho nápad. Mám dvě malé děti, volný čas, kterého teď není moc, věnuju hlavně jim.

VH: Do mé rodiny také právě přišel přírůstek, s časem jsem na tom stejně jako David. Jachting ale na štěstí není sport, který by byl věkově omezen, a tak věříme, že se k němu časem zase dostaneme.

Chuť navrhnout loď nemáte?
VH: Strašně bych si to přál. Lodě jsou hodně spojené s tím, co děláme. Je to technické dílo, které poukazuje na detaily a propracovanost, což nás baví.

A vlastní dům jste si už nakreslili?
VH: Zatím ne. Bydlím v bytě. Ale můj sen je mít malý domek se zahradou, jako je Babu.

DD: Já jsem prožil dětství v rodinném domě, kolem kterého bylo pořád spousta práce. Takže mi prozatím vyhovuje byt.

Archport

David Dvořák, který je absolventem pražské Fakulty architektury ČVUT, pracoval například v ateliéru 111 architekti. Vojtěch Hybler vystudoval libereckou Fakultu umění a architektury TUL a má za sebou praxi v ateliérech SGL Projekt, EATELIER nebo E-Mrak Martina Rajniše. Kreativní přístav Archport založili v říjnu roku 2013. Mají za sebou řadu rekonstrukcí i novostaveb domů, bytů a úprav interiérů veřejných staveb. V současné chvíli se zabývají projekty převážně pro rodinné bydlení.