Čím je pro vás Bohemka?

Po rodině je to pro mě nejvíc. Chodím na ní od šesti let, což je téměř čtyřicet let. Je to takovej můj druhej život. Pomáhá mi to zbavit se každodenních starostí. Je tam skvělá parta fanoušků, lidí z vedení. I hráči jsou výjimeční. Dávají nám třeba peníze, když jedeme někam na Moravu a je nás málo.

Kde vzniklo vaše pouto k vršovickému klubu?

Začal jsem tam samozřejmě chodit s tátou. Sbíral jsem podpisy, no a od dvanácti začal fandit v kotli. S postupem let to přerostlo v pořadatelství a zařizování zájezdů. Jak prožíváte každý ať už prohraný či vyhraný zápas „klokanů?“ Hodně. To se nedá popsat slovy. Je to nádherná euforie. Když se prohraje tak je člověk smutnej. Ale pocit, že jste v partě lidí, se kterou chodíte fandit za každého stavu, je skvělý. F

anoušci Bohemky se řadí mezi ty nejlepší. Těší vás to?

Myslím si, že se trošku přehání. Všude jsou dobrý fandové. Ale tady v Bohemce jde o to, že díky záchraně pomocí družstva fanoušků s tím klubem žijeme a soucítíme s ním. Je to vidět i na návštěvách. My jsme fakt ten dvanáctej hráč.

Co se ve vás odehrávalo, když to vypadalo, že váš milovaný klub zanikne?

Bylo mi hrozně. Ač mi bylo necelých pětačtyřicet let, tak jsem po posledním zápase brečel. Už jsme věděli, že nebudeme pokračovat ve druhý lize. Byl to neskutečný pocit i pro mou manželku. Říkala, že když Bohemka skončí, tak neví, co se mnou bude dělat. (smích) Tenkrát mi řekla: „Koukej jí zachránit,“ a nakonec se nám to povedlo. Spousta fandů tohle doma nemá, takže záviděj. (smích)