Martin Vopěnka (1963)
• spisovatel, nakladatel a cestovatel
• V roce 1991 založil úspěšné nakladatelství Práh
• Od roku 2013 je předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů
• Vydal přes dvě desítky knih, například Spící město, Nová planeta, Pátý rozměr, Konec zákona či Můj bratr Mesiáš

Když jsem se ho zeptal, jestli by neměl být spíš vděčný za to, že se dostal zadarmo na tři týdny do lázní, vůbec nechápal podstatu mé otázky. Jako, jak vděčný? Na lázně má přece nárok. Přece si odpracoval své roky a teď je v důchodu.

Obávám se, že pán byl typickým představitelem své generace. Naší staré generace, která prožila většinu svého aktivního života v totalitním režimu. V žádném případě nechci tvrdit, že jsou takoví všichni. Pokud však budeme hledat převládající rysy, tak naše nejstarší generace není zvyklá přijímat zodpovědnost za svůj život. Je sebestředná a ublížená.

Je dětinská a zhrzená. Je věčně nespokojená. Přijali jsme jako samozřejmost obraz finančně negramotných babiček či dědečků, kteří nezvládají práci na počítači a maximem je pro ně vyťukat číslo v mobilu.

Vyhledávat informace po internetu neumí, natož aby se orientovali v současném světě. Za své zdraví necítí zodpovědnost, od lékaře očekávají, že jim předepíše ty správné pilulky. O změně životosprávy nebo nezdravých návyků s nimi nelze mluvit.

Myslet si, že je tomu tak všude a že to tak musí být, je velký omyl. Stačí se podívat na nejstarší generaci na západ od nás. Lidé tam dávno pochopili, a neměli příležitost v totalitě zapomenout, že člověk na sobě musí celý život pracovat. Bez ohledu na věk. A nese spoluzodpovědnost za svůj život, za své zdraví i za stav svých financí.

Naše nejstarší generace za to tak úplně nemůže. Je třeba dívat se na ni jako na oběť komunismu. Pro mnohé z těchto lidí bylo v listopadu 89 už pozdě něco měnit nebo začínat. Nyní jsou odkázaní na mizerné důchody a nevědí, co se sebou. V mnoha kulturách jsou staří lidé symbolem moudrosti, a společenství je považuje za nepostradatelné. Takové moudrosti stáří je naše nejstarší generace na hony vzdálená. A nic na tom nemůže změnit, že každý si nakonec přece jen vzpomeneme na někoho, kdo parametry moudré stařenky nebo moudrého starce splňuje. Jde o převládající trend.

Naděje v mladé generaci

No a teď tuhle generaci drtí covid. Je nejrizikovější skupinou. A my jsme se rozhodli ji chránit i za cenu drastických opatření, která ničí životy mnoha podnikavých lidí. Ale především životy mladé generace. Zavřeli jsme školy a redukujeme možnosti vzdělání, a to způsobem a rozsahem, jaký v moderních dějinách nemá obdoby. Zavírání škol je navíc cesta, kterou se ostatní svět většinově nevydal.

Moudrá společnost totiž ví, že její naděje spočívá právě v mladé generaci. Kdybychom tady měli radu opravdu moudrých starců a stařen, musela by zvolit právě tento postoj. Musela by deklarovat něco v tomto smyslu: Na nás už tolik nezáleží, my už jsme svůj život prožili. Jsme připravení chovat se natolik zodpovědně, abychom u sebe riziko nákazy minimalizovali. Hlavně, prosíme vás, myslitele na mladé. Nezavírejte jim školy, podporujte je ve studiu, protože oni jsou naší nadějí.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Ochrana rizikových skupin, včetně dokonce i těch, kteří si za svou rizikovost mohou svými kily navíc a sebezničující životosprávou, měla být ostatně jádrem opatření hned od začátku. Kdybychom se soustředili na tyto skupiny a na posílení zdravotnictví, nebylo by to ani tak drahé.

Místo toho chceme na naší mladé generaci, aby se zřekla svého dětství a mládí, svých studentských let. Bezostyšně a hloupě jim tohle všechno krademe a ani nám to nepřijde divné. Automaticky počítáme s jejich solidaritou vůči nejstarším. Jenomže solidarita má být oboustranná. A za celou dobu krize tu nezazněl jediný solidární signál od starých k mladým. Je to tím, že naše nejstarší generace je ve své většině až zoufale dětinská. Tím pádem sebestředná. Není schopna postavit se k celospolečenským výzvám s osobní zodpovědností.

To, co zde píšu, neznamená, že bychom je neměli milovat, že bychom o ně neměli pečovat a že bychom je neměli chránit. Chci poukázat jen na to, že odstavit kvůli nim děti a studenty od vzdělání a sociálních kontaktů je už prostě příliš. Společnost, která by o své budoucnosti uvažovala moudře, by tohle nemohla udělat.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.