Pomoc Ukrajincům? Určitě, ale našim rodinám také

Nutnost vstřebat současnou vlnu ukrajinských uprchlíků, převážně uprchlic s dětmi, postavilo český systém veřejných služeb před řadu nových výzev. Respektive výzev starých, které dosud řada institucí spíše ignorovala. Najednou ale světe div se – jsou možné věci, které se dosud zdály nemožné.

Zdroj: Deník

Není tedy bohužel divu, že pomoc lidem prchajícím z Ukrajiny začíná vyvolávat kontroverze. České matky, které chtějí jít po rodičovské do práce, léta poslouchají, že kapacity školek jsou omezené a nelze je rozšířit, o předškolkové péči ani nemluvě. Mnoho obcí bývá pravidelně zaskočeno, kolik dětí se jim do školek hlásí. Teď se ale na mnoha místech ukazuje, že vlastně kapacity rozšířit lze. Jak v již existujících třídách, tak třeba tím, že se postaví provizorní stavby. Mnohem více organizací včetně těch veřejných se také zajímá o zakládání dětských skupin. Všichni přece chceme, aby co nejvíce ukrajinských matek začalo pracovat. Ale u českých matek, do jejichž vzdělání jsme jako stát investovali nemalé peníze, jsme to zase až tak moc nechtěli?

Je dobře, že pomáháme, i když zchudneme

To samé platí pro sociální bydlení. Organizace Women for Women, kde teď pracuji, se 10 let zabývá podporou rodičů-samoživitelů, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Každá organizace v ČR, která pomáhá úplným či neúplným rodinám v nouzi ví, jak obrovský problém je sehnat cenově dostupné a zároveň důstojné bydlení. Ve vyspělých zemích je sociální bydlení ošetřené zákonem. V České republice takový zákon stále neexistuje a každý, kdo se o jeho vznik dosud pokusil, se setkal s velkým odporem a neuspěl (včetně mě samé v roli ministryně). Existuje samozřejmě mnoho měst a obcí, které svůj vlastní systém úspěšně provozují i bez existence centrálního zákona, nicméně většina se pořád chová, jako by bydlení svých obyvatel ani neměla v kompetenci. Samoživitelky s dětmi na obecních úřadech po celé zemi neustále slýchají, že byty s rozumným nájmem nejsou a nebudou, a pokud náhodou ano, tak jen na časově omezenou dobu. S ukrajinskou krizí se najednou spousta veřejných ubytovacích kapacit našla – a tělocvičny a jiná hromadná zařízení nepočítám. Proč až teď?

Aby nedošlo k omylu: všechny možné formy pomoci pro lidi prchající před válkou na Ukrajině naprosto podporuji. Women for Women ke konci dubna ubytovaly už 184 žen, z toho 110 dětí, plus skupinu 43 mentálně postižených sirotků z ústavu i s pětičlenným personálem. S řadou z nich jsem se setkala osobně. Matky přijely s dětmi jen s tím, co měly na sobě, vděčné, že si mohly vybrat z našeho bazaru oblečení i boty. Zažila jsem velkou radost i z darovaného kbelíku a mopu. Mnohé z nich strávily několik dní ve sklepech, nad hlavou jim létaly bomby (děti z ústavu s učitelkami takto žily 5 dní). Všechny nám neustále děkují. Vůbec si nedovedu představit být na jejich místě a jsem velmi hrdá, jak obrovskou pomoc jim jako Češi a Češky poskytujeme.

České rodiny v nouzi ale díky válce na Ukrajině nezmizí, naopak, díky energetické krizi, inflaci a stále rostoucím cenám nájmů jejich počet poroste. Schopnost mobilizovat zdroje pro uprchlíky se proto musí rozšířit i na schopnost mobilizovat se kvůli našim rodičům s dětmi a dalším ohroženým skupinám. Věřím, že pro města, obce a v neposlední řadě stát je tohle zkušenost, ze které se poučí. A v budoucnu už nebudeme na úřadech poslouchat, že místa ve školkách či dostupné byty pro rodiny v nouzi nejsou a nebudou.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.