Ochránce řeší spory. A co volby?

Aleš Pelán, hlavní postava televizního seriálu Ochránce, je zachmuřený muž, který ví, že složité věci nelze řešit lusknutím prstu, příkazem ředitele ani politickou direktivou. Aby to k něčemu vedlo, je zapotřebí velké trpělivosti, systematičnosti a empatie. Naslouchat všem aktérům a snažit se pochopit jejich stanoviska. Ne náhodou je spoluautorem scénáře Tomáš Feřtek, který je podepsán i pod Případy 1. oddělení či Kriminálkou Anděl. Také detektivové musejí zkoumat desítky možností, výpovědí, motivací. V pátečním rozhovoru mi Feřtek řekl: „Realitu známe a víme, že není jednoznačná. Kdyby se mě někdo zeptal, jak řešit problematiku dětí s poruchami chování, tak nevím. Zrovna toto je věc, která opravdu nemá jednoduché řešení. Zmíněnou nejistotu jsme se do toho snažili dostat. V odborné komunitě se pohybuji dlouho a vím, že žádný spolehlivý recept, který vždy zafunguje, neexistuje.“

Kdybychom nahlédli do jakékoli sborovny, doslechli bychom se v ní o nezvladatelných dětech, hysterických rodičích, neschopných učitelích nebo nekompetentním vedení či zřizovateli. Neexistuje zkrátka škola, kde by něco nebylo.

Možná nejdůležitější vzkaz

Ochránce je úspěšným a rezonujícím dílem proto, že to neskrývá a nenabízí černobílé vyústění. Dokonce klade otazník i tam, kde by většina nezaváhala, totiž zda mají novináři zveřejňovat vždy a bez dalšího všechno, pokud je to pravda. V daném kontextu šlo o učitelku, která byla šikanována a zemřela, byť příčinou byly dlouhodobá nemoc a alkoholismus. Kdyby se to napsalo naplno, dostala by její dcera stipendium a peníze ze sbírky? Už ani vám se to nezdá tak jednoznačné? V kladení znepokojivých otázek, jež často raději pomíjíme, je síla tohoto TV projektu.

Přesto mi v něm zatím chybí jedna rovina, která je aktuální právě nyní. Žáci a studenti v seriálu řeší vztahy mezi sebou i s učiteli, známky, chování, šikanu, rodiče. V prvním díle pak Pelán ještě jako středoškolský učitel češtiny poodhalil, jak by asi měla vypadat vzorová hodina literatury. Politika se do děje dostává jen díky postavám ministrů, poradce a tiskové mluvčí. Jak je ale přítomna v hodinách? Promítají se nějak popisované případy ve výuce?

Dostal se mi do rukou zajímavý materiál organizace Youth Speak Up, která má za cíl dostávat mladé lidi a jejich témata do politiky. „Proč to děláme? Pět z deseti mladých chodí volit, zatímco u lidí nad šedesát let je to sedm z deseti. Podle těchto čísel se pak bohužel určuje naše budoucnost a politický mainstream. Chtěli bychom tento stav změnit a letos dostat více mladých lidí k volbám,“ říká zakladatelka projektu Jana Soukupová. Z průzkumu vyplynulo, že lidé do 30 let zajímá především bydlení, ochrana přírody, flexibilita pracovních úvazků, zvýšení trestů za znásilnění a nižší daňová zátěž. Některé strany to v programech zohlednily, jiné méně. Stejně jako umístění třicátníků v popředí svých kandidátek.

Za podstatné ale považuji zjištění o padesátiprocentním zájmu mladých lidí jít k urnám. Znamená to, že polovina příslušníků dané věkové skupiny nepřikládá  základnímu občanskému právu důležitost. Proč se o tom ve třídách nehovoří, neprobírá se to v hodinách českého jazyka, dějepisu, výchovy k občanství, ale vlastně v jakémkoliv předmětu?

ANO a SPD koalují. Už teď

Stále víc se zdůrazňuje, že cílem vyspělého a kvalitního vzdělávacího systému je připravit dívkya chlapce na život v 21. století, naučit je chápat složitosti postmoderní doby, orientovat se v záplavě informací a dezinformací, umět vzít život do vlastních rukou.

Toho nelze dosáhnout bez odpovědného rozhodování o složení sněmovny, o lidech, kteří je budou ve sněmovně zastupovat. Dnes mají všichni čas do 14. hodiny. Pro české školství bylo už včera pozdě.