Že by tu už nemusela být? To si vůbec nepřipouštěla

Její přítel se živil přestavbou bytů. Koupil garsonku, kompletně ji zrekonstruoval a prodal s velkým ziskem. „A v té době mu asi peníze vlezly do hlavy a začaly všechny problémy."

Ženský instinkt nezklamal

V Praze po čase koupil půdní prostor, ze kterého udělal byty. A začal se tam zdržovat déle, než bylo zdrávo. „Už s větším bříškem jsem mu například volala, že je hotová večeře, kde je. On mi na to úsečně odpověděl, ať se nezlobím, ale že mu tuhne štuk, že domů jet nemůže." Nikol její přítel nemusel ani nic říkat. Už dlouho tušila, že něco není v pořádku. „To pozná každá ženská, když se do vztahu vmísí někdo třetí."

Hned po náročném porodu přišel první epileptický záchvat. „Moc si z toho nepamatuji, jen vím, že se zrovna střídala směna sestřiček a já jsem se jich ještě na porodním sále ptala, proč syn nepláče. A ony mi řekly, ať se nebojím, že se mi ještě napláče dost… Pak už si nic nepamatuji."

Nikol po nějaké době vzbudily výkřiky. „Halo, halo, probuďte se! Jak se jmenujete? Kolem mě najednou skákalo snad deset doktorů naráz, kteří mě zkoušeli, jestli nemám poškozený mozek."

Propadala do bezvědomí

I během dalších záchvatů - většinou po hádce s partnerem, po únavě z nevyspání a stresu - propadala do bezvědomí. „Na JIPce, kam mě umístili hned po porodu, jsem byla tak strašně vyčerpaná, že jsem ani nechtěla vidět své dítě!"

Další velký záchvat postihl Nikol, když jela s přítelem autem. Hned jí dovezl do Krče, kde jí udělali CT a hospitalizovali. Po šestinedělí nasadili Nikol lékaři kortikoidní léčbu, poté následovala biopsie, operace nádoru v mozku v nemocnici ve Střešovicích na neurochirurgii u profesora Beneše. O syna Maxíka se celou tu dobu starala její maminka, táta, ale i kamarádi.

Třicetiny znamenaly zlom. A rozchod

Z Podolí se Nikol přestěhovala do Krče ještě s přítelem, byt v Podolí prodali a splatili hypotéku. „Když jsem však krátce po porodu slavila třicetiny, cítila jsem, že musím udělat za vším tlustou čáru."

A k tomu jí pomohl mobilní telefon. „V životě bych nevlezla chlapovi do telefonu. Ale on do něj pořád ťukal, místo aby se staral o syna a pomáhal mi… Tak jsem si spíše chtěla svoje domněnky potvrdit."

Našla, co hledala. Milenka jejího přítele mu posílala smsky typu: posílám pusinku a hlavně to tam s ní nějak přežij… A reakce přítele?

„A co jsi jako čekala?" Nikol nic nečekala. „Však já už to věděla dávno…" A to byl konec společného soužití.

Já to nevzdám!

Před Nikol byla druhá operace. Nevěděla, jestli má křičet, brečet, nevěděla, jak to sdělí mamince. Bála se o ni, protože má nemocné srdce. „To, že bych mohla umřít, jsem si vůbec nepřipouštěla. Řekla jsem si, že budu bojovat. Kvůli sobě. A hlavně kvůli Maxíkovi."

Kamarád a maminka vozili Nikol na ozařování na Bulovku. „Po ozařování mi slezly vlasy. Ale já jsem z toho měla legraci, protože jsem nosila šátky, které mi slušely… Všichni mě chválili, jak mi to moc sluší," směje se Nikol.

Vzpomíná i na chvíli, kdy poprosila kamaráda kadeřníka, aby ji ostříhal. „Tekly mu slzy. A já mu říkala nedělej z toho cavyky, vezmi strojek a ohol mě…

Dva roky nemoc, dva roky čekání na práci

Dva roky byla Nikol nemocná, další dva roky pak hledala práci.

„Jako matka samoživitelka jsem nemohla mít nic na plný úvazek, proto jsem byla šťastná, když jsem se přes paní doktorku Zárubovou dostala do občanského sdružení EpiStop, které mi nabídlo práci ve spřátelené neziskovce Lékořice. Byla jsem najednou zase šťastná! Šťastná, že mohu pracovat a že jsem zpátky mezi lidmi."

Konečně šťastná

Od května minulého roku se tak na dohodu o provedení práce stala asistentkou v Thomayerově nemocnici, kde pod hlavičkou Lékořice připravovala nástěnky, pomáhala v knihovně. S Nikol byli nadřízení natolik spokojení, že jí smlouvu několikrát prodloužili.

„A když už mi to pak nemohli prodloužit, kontaktoval mě duchovní z Lékořice, kterému odcházela po letech asistentka. A já nastoupila místo ní." Po dlouhém hledání práce na půl úvazku a spolupráci s ergoterapeutkami z EpiStopu Nikol podepsala smlouvu a nastoupila do finanční společnosti na pozici administrativní pracovnice.

„Vyšli mi vstříc. Vědí, že mám čas od času hodně lékařů, sama se starám o syna… Mám tedy práci na patnáct hodin týdně."

Změna k lepšímu

Nemoc Nikol změnila. „Věřím, že k lepšímu. Začala jsem se více zajímat o lidi v nesnázích. V Lékořici pro pana duchovního například obcházím oddělení geriatrie, kde zvu pacienty na koncerty či do kaple. A celkově bych řekla, že jsem se zklidnila. Jen nedodržuji jediné. Neměla bych se tolik rozčilovat. Ale to s Maxíkem moc nejde," směje se Nikol.

Čtěte také: 'Naše kavárna' je nemocniční oázou klidu už tři roky